Z Vrchlického sadů, parku u pražského Hlavního nádraží, město odstranilo lavičky. Jejich část chce postupně nahradit novými, které však budou mít oddělené sezení, aby se na nich nedalo ležet. Organizace poskytující pomoc lidem bez domova krok hlavního města kritizují. Na používání takzvané nepřátelské architektury reagovali také aktivisté, které do parku umístili vlastní lavičky, na nichž lidé v nouzi mohou spát.
„Chápeme, že město chce, aby byl prostor kolem nádraží bezpečný a příjemný pro všechny. Zároveň je ale důležité myslet na to, že veřejný prostor využívají různé skupiny lidí, včetně těch nejzranitelnějších,” komentuje pro Svět neziskovek Šárka Bauer, ředitelka Centra sociálních služeb Karla Larssona, pražské pobočky organizace Armáda spásy, která pomáhá ohroženým lidem.
V průběhu března by mělo být vráceno přibližně 40 procent původního počtu laviček, které z Vrchlického sadů zmizely na konci února. Podle vyjádření pražského magistrátu byly staré lavičky poškozené či znečištěné. Nové lavičky s přepážkami mají být navíc umístěné tak, aby na ně mířily kamery. Tento krok je podle organizací poskytujících pomoc lidem bez domova příkladem „nepřátelské architektury”, jejímž cílem je omezování určitého chování ve veřejném prostoru, například spaní nebo dlouhodobého pobytu. Opatření jsou často namířena právě na osoby bez přístřeší či další lidi v nouzi.
„Vrchlického sady jsou dlouhodobě autentickou ukázkou neochoty pomáhat řešit problémy lidí bez domova, natož jim předcházet. Výměna laviček je vyvrcholením soustavné snahy znemožnit v areálu pobyt lidí bez domova bez nabídnutí alternativy či pomocné ruky,” doplňuje David Tichý ze spolku Medici na ulici. Ten sdružuje studující lékařských fakult, kteří poskytují zdravotnická ošetření lidem bez domova.
Systémový problém, ne otázka veřejného pořádku
A jak vnímají změny ve veřejném prostoru samotní lidé bez domova? Podle Armády spásy, jejíž pracovníci a pracovnice jsou s nimi v každodenním kontaktu, jsou lavičky pro mnoho lidí, kteří tráví většinu dne a často i noci venku, jedním z mála míst, kde si mohou na chvíli odpočinout. „Reakce jsou různé. Někteří lidé mají pocit, že je město z veřejného prostoru postupně vytlačuje. Jiní to berou spíše jako další změnu, které se budou muset přizpůsobit, protože jsou na podobné zásahy zvyklí,” popisuje Bauer.
„Pro nás je důležité připomínat, že za tímto tématem jsou konkrétní lidské příběhy. Bezdomovectví není jen otázka veřejného pořádku, ale především sociální a systémový problém, který vyžaduje systematická a dlouhodobá řešení,” dodává.
S tímto názore se ztotožňuje také akce anonymních aktivistů či aktivistek, kteří do parku umístili podomácku vyrobené lavice ze dřeva. Jejich cílem byla kritika přístup metropole k ohroženým lidem.
„Magistrát tím prý cílí na kultivaci prostoru a prevenci rizikového chování. Vedení města tím názorně ukazuje, jak o bezdomovectví a jeho řešení přemýšlí. Řešením není lidem bez domova upírat právo na využívání veřejného prostoru. Řešením je důsledné financování sociálních služeb a hlavně zajištění dostatečného množství dostupných bytů pro důstojný život,“ stojí v prohlášení aktivistické skupiny, o kterém informoval Deník či Blesk. Dřevěné lavice město ze sadů odstranilo.
Na krok aktivistů reagovala Šárka Bauer z Armády spásy: „Pokud tato debata přiměje město i veřejnost více mluvit o příčinách bezdomovectví a o tom, jak lidem skutečně pomoci, může to být pozitivní impuls.”
Plivnutí do tváře zranitelným
Jak upozorňují Medici na ulici, nepřátelská architektura může mít negativní dopad také na zdraví lidí, kteří jsou kvůli své osobní situaci nuceni trávit většinu svého času venku. „Pokud je nedostatek nocleháren a denních center, systémové sociální i lékařské podpory, lidé bez domova, mnohdy chronicky nemocní, hledají jiné možnosti přespání, neboť nemají kam jinam jít. Lavičky s přepážkami jsou tedy pomyslným plivnutím do tváře těch nejzranitelnějších, byť jsou prezentovány jako prostředek kultivace veřejného prostoru,” uvádí David Tichý.
Zdravotní situace lidí v bytové nouzi je přitom už tak často velmi kritická, což dokládá například nedávno vydaná analýza Platformy pro sociální bydlení s názvem Bezdomovectví zabíjí. Její závěry ukazují, že život lidí bez přístřeší je v průměru o 16 let kratší než u zbytku populace. Konkrétně v Praze činí tento rozdíl téměř dvacet let. Častěji umírají na důsledky vnějších příčin souvisejících s poraněním, podchlazením či umrznutím. Analýza zkoumala vzorek 213 úmrtí lidí bez domova, přes 13 procent z nich se odehrálo přímo na ulici.
„Analýzou úmrtí lidí se zkušeností s bezdomovectvím tak nezkoumáme jenom jejich individuální příběhy. Ukazujeme, jak funguje, nebo selhává náš systém zdravotní a sociální podpory, kde končí ochranné sítě a co znamená být ponechán napospas,“ říká ředitelka Platformy pro sociální bydlení Barbora Bírová.
Na zdravotní ohrožení lidí bez domova upozorňuje další studie z nedávné doby Zpráva o zdraví lidí bez domova a (ne)dostupnosti zdravotní péče, kterou vydala organizace Naděje a o které jsme psali v tomto článku. Podle ní čelí výrazně vyšší nemocnosti, omezenému přístupu ke zdravotní péči a systémovým bariérám – nedostatku ambulantních specialistů, předsudkům zdravotníků, absenci dokladů či nedostupnosti léků a kompenzačních pomůcek. Zkušenosti samotných lidí bez domova potvrzují, že dostupnost péče je často podmíněna akutností stavu, nikoliv skutečnou potřebou.
Zpráva se věnuje také duševnímu zdraví – problémy spojené s psychikou jsou u lidí bez domova výrazně vyšší než u běžné populace. Duševní onemocnění současně patří mezi hlavní příčiny ztráty bydlení.
Řešením není vytlačení z jednoho místa na druhé
Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb organizace Naděje, uvádí, že opatření v parku u Hlavního nádraží, povede především k tomu, že se lidé v nouzi z tohoto parku přesunou například na blízký Žižkov. „To zcela jistě nepřispívá k řešení problematiky bezdomovectví. Naopak to způsobuje “násilné” a zcela neefektivní přemísťování lidí bez domova z místa na místo,” stojí ve Strnadově vyjádření , které zveřejnila Naděje na svém Facebooku.
„Nabízení adekvátní pomoci lidem, kteří ji potřebují, a dodržování práva na využívání veřejného prostoru pomůže jistě více a lépe než prosté odstranění laviček, kterým společnost pouze prohlubuje ostrakizaci a stigmatizaci lidí bez domova,” doplnila jej Gabriela Štípalová, vedoucí denního centra U Bulhara, které také spadá pod Naději. Nachází se hned u pražského Hlavního nádraží a lidé bez domova zde mohou dostat sociální a psychologickou podporu, provést hygienu či získat jídlo nebo ošacení.
Podle Armády spásy je třeba hledat takové řešení, které lidem v bytové nouzi nabídne dostupnou sociální pomoc, podporu terénních pracovníků a pracovnic, ale také systémovou podporu bydlení. To potvrzuje také již zmíněná zpráva Platformy pro sociální bydlení. Mezi základní pilíře řešení bezdomovectví podle ní patří bezpečný systém finanční sociální pomoci, tedy dávky hmotné nouze, dostupná sociální práce schopná tyto lidi podporovat a také zajištění dostupného bydlení, které slouží jak k prevenci ztráty bydlení, tak k řešení samotné situace bezdomovectví.
Citlivá mediální komunikace
V souvislostmi s událostmi ohledně laviček ve Vrchlického sadech se v médiích objevila řada článků. Mnohé z nich bohužel pro pojmenování lidí bez domova či lidí se závislostí používaly nevhodné a stigmatizující termíny. „Používání termínů jako ‚pijáci alkoholu‘, ‚opilci‘, ‚narkomani‘ nebo ‚konzumenti drog‘ degraduje důstojnost lidí, kteří mohou žít na ulici, nebo mimo běžný systém bydlení. Pojmy jako ‚polehávání pobudů‘, ‚spící individua‘ vnímáme jako obvzláště zraňující, protože jsou ponižující a posilují negativní společenský obraz lidí bez domova, kteří jsou velmi různorodou skupinou,” uvádí Šimon Pohořelý z organizace Místní místním, která pro média vytvořila příručku, jak psát o tématu bezdomovectví citlivě.
Média velmi často pro označení parku u Hlavního nádraží zacházejí s pojmem Pražský Sherwood, ten odkazuje k lesu plnému zlodějů, kteří okrádají bohaté pocestné z příběhu Robina Hooda. Tento název tak podle Pohořelého ještě více přispívá ke stigmatizaci lidí bez domova, kteří jsou v očích procházejících vnímáni jako násilní a zlodějští. „Když novináři a novinářky píší o konkrétní skupině lidí, je nutné nespoléhat se na zažité představy a stereotypy,” stojí například v příručce.
Místní místním se s organizací Architekti bez hranic také zabývaly veřejným prostorem v Praze, a to zejména v kontextu bezdomovectví. Společně zveřejnily zprávu, která ukazuje, jak vytvořit přívětivější a otevřenější prostor pro všechny nejen pro lidi bez domova.
Foto: IngolfBLN / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
.jpg){kind=link}