Když před 25 lety vzniklo v malém bytě na pražském Smíchově Post Bellum, jeho zakladatelé chtěli především zaznamenávat vzpomínky lidí, kteří zažili důležité události českých moderních dějin. Z původně malé iniciativy postupně vznikla Paměť národa, která dnes obsahuje více než 15 tisíc svědectví. Materiály využívají školy, veřejnost i badatelé a prostřednictvím vzdělávacích projektů se s nimi dosud setkalo téměř 100 tisíc dětí.

Výročí organizace připomene veřejná oslava 16. září ve Valdštejnské zahradě Senátu Parlamentu ČR. Program nabídne debaty, setkání a hudební vystoupení. Akce je zdarma a koná se pod záštitou předsedy Senátu Miloše Vystrčila.

Pro Post Bellum je ale jubileum také příležitostí podívat se na to, jak se jeho práce mění. Přímých pamětníků a pamětnic událostí první poloviny 20. století ubývá a organizace proto musí hledat nové cesty, jak dokumentování minulosti dál rozvíjet.

Podle Alžběty Chrobákové z Post Bellum se postupně mění i období, na která se při natáčení zaměřují.

„Vzpomínky pamětníků se více posouvají k šedesátým, sedmdesátým a osmdesátým letům – ale pořád se váží k totalitě a vyprávějí o statečnosti jednotlivců i o metodách a zločinech diktatur. Ani do budoucna se tedy nevzdáváme natáčení svědectví pamětníků. Naopak se je pokoušíme hledat ještě aktivněji přímo v terénu, abychom našli ty nejstarší či ztracené příběhy,“ řekla pro Svět neziskovek.

Organizace zároveň počítá s tím, že u některých událostí už nebude možné získat přímé svědectví. To však podle Chrobákové neznamená konec dokumentaristické práce. Vedle dalších vzpomínek lze pracovat s archivními materiály, ověřovat informace a propojovat jednotlivé aktéry a jejich výpovědi. Nové technologie pak umožňují hledat souvislosti i mezi již natočenými svědectvími.

Významnou otázkou je také využití umělé inteligence při práci s archivem. Cílem není jen archiv dále rozšiřovat, ale především usnadnit lidem přístup k tomu, co už v něm je.

Archiv jako komplikace snah zjednodušovat minulost

Zda Paměť národa skutečně změnila způsob, jakým Češi a Češky přemýšlejí o vlastní historii, se podle Chrobákové nedá jednoznačně změřit. Rozsah archivu ale podle ní komplikuje snahy minulost zjednodušovat nebo vytvářet nostalgický obraz totalitních režimů.

„Je určitě složitější přinášet sentiment k totalitě, zlehčovat odpornosti páchané totalitou, když je možné si poslechnout oběti, svědky, ale i přímo jejich pachatele,“ podtrhla.

Vedle svědectví o konkrétních historických událostech příběhy ukazují také různé podoby lidského jednání v době nesvobody.

„Ukazují i to, že tu byli vždy stateční lidé, a jsou tu stále, jak lehce může národ přijít o svobodu i jak obtížně ji vybojovává nazpět. Jsou ale i ohromným mementem, že v temných dobách nemusí být nic ztracené a že pravda a láska nakonec zvítězí,“ uzavřela za Paměť národa Chrobáková.

Foto: Paměť národa