V Psím životě jsi ředitelka a taky fundraiserka. Kde ses to naučila?
Než jsem založila Psí život, pracovala jsem i v jiných neziskovkách. V jedné z nich mě poslali na kurz fundraisingu a mě to nadchlo. Do Českého centra fundraisingu jsem pak chodila na všechny semináře. Dozvěděla jsem se spoustu informací, které se mi později hodily. Jinak to ale pro mě bylo hodně intuitivní. V Psím životě mi na začátku mé fundraisingové dráhy hodně pomohlo, že jsem taky pejskař a miluju zvířata, takže to šlo ze srdce.
Jak jste v Psím životě s fundraisingem začali?
Když jsme začínali, neměli jsme žádné peníze, ale potřebovali jsme pomoct dvěma fenkám, které zůstaly po pánovi bez domova. Jedna z fen navíc čekala šest štěňat. Oslovila jsem rodinu a kamarády, přátele na Facebooku, lidi ze cvičáku…
A tahle moje první „kampaň po kamarádech“ byla úspěšná – vybralo se dost peněz na péči a zároveň se ten příběh začal šířit na sociálních sítích. Neměla jsem strategii, jen jsem potřebovala urgentně sehnat peníze na pomoc psům. Nevěděla jsem, jak na to, nějak jsem to prostě udělala. (smích)
Začínáte s fundraisingem, nebo byste se rádi upevnili v základech?
Zkuste kurz odborníků Honzy Gregora o budování vztahů s dárci (20. dubna), nebo Petra Machálka – o základech individuálního fundraisingu (28.-29. března) nebo o psaní grantových žádostí (25.-26. dubna), kterými zabodujete.
Důležité je hořet pro téma
Co je podle tebe na fundraisingu nejdůležitější?
Myslím si, že je důležité být spjatý s tématem, na které chcete vybírat peníze. To mi hodně pomohlo. Pokud s tématem souzníte, pak i bez větších proškolení budete vědět, jak na to. Když jste vy sami ve vaší cílové skupině – stejně jako já jsem pejskař – tak to hodně usnadní práci, protože víte, jak dárce oslovit a jaké informace jim dávat – je to totiž to, co byste sami chtěli slyšet.
Máš nějaká doporučení pro začínající fundraisery?
Určitě není od věci dojít si alespoň na nějaký kurz fundraisingu. Já se tam dozvěděla základy – že je potřeba dárcům za dar poděkovat a informovat je a jak často, že vždy musí vědět, co se s jejich penězi děje. Píšeme dárcům e-maily, ale je super o tom psát i na sociální sítě.
Je důležité budovat důvěryhodnost organizace. Nám k tomu pomohla spolupráce s Martou Kubišovou nebo Patricií Pagáčovou. Tím, že vás zaštítí nějaká osobnost, získáváte kredibilitu. My jsme byli mladá organizace, kterou nikdo neznal, a když se za nás postavila Marta a Patricie, v očích potenciálních podporovatelů jsme působili jako důvěryhodná organizace.
Takže za mě tři nejdůležitější body fundraisingu jsou: poskytování informací dárcům a transparentnost, být důvěryhodná organizace a hořet pro téma.
Jak důležitý je individuální fundraising pro fungování Psího života? Jak velké procento příjmů tvoří peníze od dárců?
Náš rozpočet je složený ze tří hlavních zdrojů. 80 procent našeho rozpočtu tvoří peníze od podporovatelů – zhruba 73 procent dary od individuálních dárců a asi sedm procent od firem. Na tom naše organizace stojí. Nějaké peníze máme také z prodeje charitativního kalendáře Psí život a něco z grantů, ale to jsou spíš doplňující příjmy.
Fundraising je ve všem
Můžete se na dary spolehnout?
Máme poměrně dost pravidelných dárců, jsou jich stovky. V databázi Salesforce v různých grafech vidím, jestli nám pravidelní měsíční dárci ubývají nebo přibývají, tak to hlídáme. Díky pravidelným dárcům vím, že se na tento příjem více méně spolehnout můžeme. U jednorázových darů nikdy nevíte, kolik získáte.
Dokážeš říct, jak velký úvazek nebo kolik úvazků jde v Psím životě čistě na fundraising?
Záleží, co se do fundraisingu počítá, jestli i správa sociálních sítí nebo webu, což jsou pro nás hlavní nástroje fundraisingu. Moc času to ale nezabírá, já myslím, že i když do toho tyto činnosti zahrneme, může jít o takových 20 procent plného úvazku.
Psí život
Organizace se zabývá pomocí zvířatům, která patří lidem bez domova a uživatelům návykových látek nebo pochází ze sociálně vyloučených oblastí. Poskytuje terénní služby zvířatům v nouzi. Prostředky na své fungování organizace získává především od dárců. Členové organizace sami vlastní zvířata z útulků nebo zachráněná zvířata z množíren či nevyhovujících podmínek.
V Psím životě zastáváš roli ředitelky i fundraiserky… Dokážeš říct, kde jedna pozice končí a druhá začíná? Dokážeš je od sebe nějak oddělit?
Já jsem hlavně holka pro všechno. Pracuji v terénu, jezdím se zvířaty na veterinu, jednám s dárci, pracuji na propagaci, když je potřeba někam odvézt krmivo, tak tahám i pytle s granulemi… Všechno se prolíná, ale i to se pak hodí při fundraisingu. Jak do všeho vidím, tak o tom dokážu dobře informovat.
Fundraising je propojený se vším, nejen s vybíráním peněz na sbírky na zvířata. Třeba když jedu se zvířetem na veterinu, tak jsem schopná domluvit, že nám budou dávat speciální útulkové ceny. Nebo když jsme ve skladu vyzvedávali krmení a nebyl tam nájezd pro vysokozdvižný vozík, podařilo se mi domluvit, že nám nájezd postavili zadarmo. I to je svým způsobem fundraising.
Jaké nástroje pro oslovování nových dárců a správu dárcovské základny používáte?
Většinu fundraisingu děláme online, na sociálních sítích a prostřednictvím mailingu. Používáme k tomu platformu Darujme, což je geniální nástroj. Lidé nám mohou poslat peníze i na účet. Máme také zmíněný Salesforce, užitečný databázový nástroj pro spravování kontaktů. U každého dárce máme zásadní informace o tom, kolik daruje, jak často, jestli nakupuje na e-shopu…
K samotnému mailingu, hromadné rozesílce, používáme Mailchimp. Máme asi 14 tisíc kontaktů a v Mailchimpu se dobře třídí, třeba podle toho, co dárce zajímá. Jiné informace můžeme poslat těm, co hodně přispívali na kočky, a jiné těm, co posílají peníze na psy.
Jarmila Pávková
Ředitelka a fundraiserka organizace Psí život
Jarmila pracuje v neziskovém sektoru už dvacet let. Dříve působila například v divadle Alfred ve dvoře. Od malička ji to ale táhlo ke zvířatům, s kamarády pořád zachraňovala psy a kočky, a tak v roce 2014 založila Psí život, díky kterému se může více a efektivněji věnovat pomoci zvířatům. V organizaci zastupuje především roli ředitelky a fundraiserky, ale vzhledem k velikosti organizace, se věnuje také mnohým dalším činnostem. A když zrovna nepracuje, tráví čas v přírodě, na houbách a na výletech, především na místech, kde je klid a ticho.
Děláte i „offline“ fundraising?
Děláme kontaktní akce, aby mohli lidé přijít a vidět Briťáčka naživo, popovídat si s námi. Pořádáme například dobročinné bazary nebo míváme stánky na různých psích akcích. Ale třeba poslední bazar byl poněkud demotivující zážitek, bylo to fakt hodně práce, čemuž ale neodpovídal výsledek v podobě vybraných financí. Teď jsme třeba všechno tahali do prvního patra, pak tam jste celý den a po skončení zase nastává kolečko úklidu a vymýšlení, kam s neprodanými věcmi…
Dárci musí mít šanci vás vidět
To zní jako opravdu náročná akce. Říkám si, jestli se to vůbec vyplatí.
Fundraisingově jsou tyto akce málo významné, většinou nic moc nevybereme, asi to prostě neumíme. Poslední dobročinný bazar nakonec vynesl zhruba 40 tisíc. Na sociálních sítích nebo při mailingové rozesílce máme stejnou částku vybranou asi za půl hodiny. Na sbírku na Ukrajinu jsme to měli za pět minut.
Naše kontaktní akce jsou v tomhle neefektivní, ale je potřeba, aby vás dárci viděli. A osobní setkání jsou super, osobně musím říct, že dárce fakt moc ráda poznávám a těším se na ně. Teď například přijel jeden, co nám posílá hodně peněz, a říkal, že přijel jen proto, aby se s námi seznámil, aby viděl Briťáčka.
Na vašich stránkách je často vidět Marta Kubišová, jak se stala tváří vaší organizace?
Dřív jsme hodně jezdili pomáhat do chudinských osad na Slovensku, já sama mám odtamtud psa. To, co jsem viděla tam, už asi nikdy neuvidím. To je opravdu chudoba, co my vůbec neznáme. A právě Marta tenkrát psala tehdejšímu slovenskému prezidentovi Andreji Kiskovi otevřený dopis s žádostí, jestli by se nemohl nějak zasadit o zlepšení situace toulavých psů v těchto osadách. Aha, tak ji to téma zajímá, nás taky! Napsala jsem jí teda e-mail, jestli by nechtěla být tváří našeho projektu pomoci na Slovensku. Marta nám odpověděla, že se jí projekt moc líbí, a tak vznikla spolupráce.
A jak jste se spojili s Patricií Pagáčovou?
Vlastně náhodně. Tehdy nám poslala docela dost peněz na terénní práci na Slovensku – Patricie má totiž taky fenku ze Slovenska. A když nám někdo pošle větší dar, tak píšeme osobní email s poděkováním. Napsala nám pak, že vydává kalendář Psí život a že my se taky jmenujeme Psí život, jestli s ní nechceme spolupracovat. A tak se kalendář prodává přes náš dobročinný e-shop. Ročně díky jeho prodeji získáme kolem 650 tisíc, které pak rozdělujeme mezi útulky po celé republice.
Všimla jsem si, že jste také pomáhali na Ukrajině…
Hodně lidí a organizací už s pomocí na Ukrajině přestalo, my jedeme furt dál. Ve čtvrtek zrovna vysíláme jednu dodávku s krmením a potřebami do Dnipra a další týden do Slovjansku. Jede tam jedna naše neohrožená dobrovolnice. Máme v plánu jet znovu hned, jak budeme mít další krmivo.
To získáváme třeba ze skladů pro zverimexy. Někdy se jim třeba poruší obaly granulí a už je nemůžou prodávat, tak nám je darují a my to pak distribuujeme, kam je potřeba. Kromě Ukrajiny třeba i do útulků po celé republice.
Když vzbudíte emoce, lidé pošlou peníze
Jaká jsou specifika práce v neziskové organizaci a fundraisingu se psy?
Pokud pracujete se zvířaty, dobře funguje „hraní na city“. Ve fundraisingu jsou důležité emoce. Když vzbudíte emoce, lidé pošlou peníze. My to máme vlastně snadné, máme dobré téma, které v Česku dobře funguje. Mnohem těžší to mají neziskovky, které pracují třeba s oběťmi domácího násilí, pomáhají etnickým menšinám a podobně.
Jakou roli sehrál ve zviditelnění vaší organizace konkrétně Brit?
Rapidně se díky němu zvýšil počet sledujících na Facebooku, kde teď máme necelých 20 tisíc. Briťáček se stal takovým maskotem organizace. Takže když teď potřebuju třeba na sociálních sítích něco sdělit, šoupnu tam Briťáčka, protože vím, že tohle by fungovalo na mě samotnou. Díky němu jsme se také dostali několikrát do televize.
Když jsme se rozhodli, že si Brita necháme, ale dáme ho k virtuální adopci, poprosili jsme Primu, jestli by to mohli zpropagovat. Reportáž tehdy natáčel Láďa Procházka, otevřel počítač a na kameru ukázal jednotlivé kroky, které je třeba pro virtuální adopci udělat, kam kliknout a podobně. Během pár dní se vybralo asi 400 tisíc na Briťáčka i další zvířata s podobným osudem. Brit v tomhle fakt funguje.
Dokázala bys říct konkrétní částku, kterou Brit dokázal vyfundraisovat?
Na Brita se za sedm let, co ho máme, vybral 1 700 000 korun, což je více, než potřebuje. U sbírek na něj máme vždy napsané, že když se vybere víc peněz, půjdou na „Briťáčkův fond“, který slouží na pomoc dalším zvířatům. To je důležitá informace pro dárce. V tomto musíme být transparentní, aby si pak dárci neřekli „kde ty peníze jsou?“.
Brit
Brit, vesnický voříšek, žil se svým páníčkem na ulici. V prosinci 2015 ho srazilo auto. Organizace Psí život se Brita, který nebyl dosud ošetřený, ujala v květnu 2016. Pes byl ve velmi špatném stavu, ochrnutý na zadní nohy, měl hnisající proleženiny a odřeniny až na kost. Po základní rehabilitaci měl jít Brit k adopci, bohužel péče o něj je velmi náročná – Brit potřebuje pozornost celý den a náklady na rehabilitaci, léky, pomůcky a speciální dietu stojí několik tisíc každý měsíc. Brit tedy zůstal v Psím životě, je v programu virtuální adopce a stará se o něj v domácím prostředí ředitelka organizace Jarmila Pávková.
Čím konkrétnější sbírka, tím lepší
Brit má opravdu hodně pozornosti, je hlavní tváří organizace, vystupuje nejen na sociálních sítích, ale setkává se s dárci i osobně na dobročinných bazarech… Jaké to je pracovat právě s Britem?
On to miluje. Opravdu. Vždycky, když někam přijíždíme, je nadšený, miluje lidi. Jak někoho vidí, tak k němu hned „jede“ (smích) nebo se šmrdolí bez vozíku. Je ale pravda, že někdy na bazarech, kde jsme celý den, je pak už unavený, tak ho přesuneme někam, kde má klid. Kdyby to Brit neměl rád, nikam bych ho netahala.
Briťáček navíc potřebuje dost péče, neovládá vyměšování, tak mu s tím musím pomáhat, musím ho brát všude sebou a pořád ho hlídat. Kromě toho Brit tak trochu pohltil Psí život. Když na Facebook napíšu „Brit se krásně vyspinkal.“, tak to má 500 lajků a když sdílím, že jsme pomohli zachránit 15 psů z opravdu příšerných podmínek, v místě, kde jsme se brodili po kolena v bahně a splaškách, a psi, které jsme zachraňovali nás kousali, tak to má třeba 150 lajků. Přitom to byla hrozně těžká akce.
Je to nepoměr, že taková akce na sociálních sítích skoro nikoho nezajímá, ale Briťáček si zívne a má stovky lajků, což mě trochu štve, ale taky to chápu. Lidi chtějí přispívat na zvíře, které znají, a my se tomu musíme přizpůsobit, když chceme získat peníze pro zvířata.
Takže to je komunikace, která se vám nejlépe osvědčila z fundraisingového hlediska?
Při vánočních kampaních jsme zkoušeli různé typy videí, třeba sestřih toho, jakým zvířatům jsme pomohli, s emotivní hudbou. To fungovalo docela dobře, ale obecnější informace o tom, kolika zvířatům jsme pomohli a že je důležité, abychom mohli pomáhat dál, moc nezabraly. Na Vánoce se vybralo třeba 50 tisíc, což je strašně málo. Poslední tři roky děláme to, že vybíráme finance na konkrétní zvířata, kterým zrovna reálně pomáháme, to se nám osvědčilo úplně nejvíc.
Nabízíme lidem, aby se stali patronem zvířat, mohou přispívat třeba 300 korun měsíčně koťatům, 500 korun měsíčně, aby pomohli štěňatům díky očkování vyrůst ve zdravé psy, ale nefunguje to zdaleka tak dobře, jako když napíšu „Pomáhejte pravidelně Jessince.“ Zachraňovali jsme spoustu koček, co byly sražené autem a vždycky, když se vyhlásila konkrétní sbírka, tak se potřebná částka hned vybrala. Zkrátka čím konkrétnější, tím lepší. Ale chápu, že ne každá organizace má takové možnosti.
Psí život na Britovi nestojí, ale pomohl nám ho rozjet
Mám i takovou pesimistickou otázku… Co bude s Psím životem, až Brit nebude?
Britovi je deset, ochrnutá zvířata často trpí na záněty močového ústrojí, takže se nedožívají tak vysokého věku. Taky je kardiak a už bere léky na srdce.
Nemyslím si, že by to Psí život ohrozilo. Spíš mi to bude líto. Může to samozřejmě znamenat ukončení některých pravidelných darů, ale i těch máme dost nejen pro Brita. Psí život nestojí na Britovi. Pomohl nám Psí život nastartovat, rozjet fundraising, dostat se k lidem. Teď už o nás lidi vědí, takže to bude fungovat dál.
Navíc jsem si říkala, že až Brit a Aranka (Jarmily druhý pes, kterého si přivezla ze slovenské osady, pozn. red.) nebudou, tak si nebudu pořizovat dalšího svého psa, ale budu si brát na doživotí právě nějaké staré pejsky, abychom jim se Psím životem zajistili důstojný zbytek života. Budou další zvířata, nové tváře organizace.
Jak bys takovou zprávu komunikovala dárcům?
V takových případech je potřeba pracovat s těmi, které mají zvíře adoptované, a napsat individuální e-mail. Už se nám stalo několikrát, že když zvíře zemřelo, tak se dárci ptali, co mají dělat. Nabídnu jim, že mohou dar posílat dál a pomáhat dalším zvířatům, napíšu jim, jaká další zvířata aktuálně potřebují pomoc, a dárci tak trvalý příkaz často nechají.
Abychom nekončily rozhovor takhle smutně, vzpomeneš si na něco veselejšího, co jsi s Psím životem zažila?
Kamarádka mi jednou zavolala s tím, že k ní přišla slepice, která byla pokousaná asi od psa. Volala jsem veterinářce a ptala se, jestli existuje nějaký specialista na slepice. Odkázala mě na veterinu Pod Vyšehradem, kde se specializují na ptáky. Slepici Milušku jsem tam vzala v přepravce pro psy.
V čekárně jsem ji otočila tak, aby na ni neviděli psi, a jak jsem tam seděla, tak ta přepravka začala kvokat. Všichni na mě koukali a já jsem si s kvokající přepravkou připadala jako blázen. Paní doktorka nakonec Milušku vyléčila a Miluška teď žije spokojeně v útulku Voříškov. Tahle historka hodně pobavila také naše dárce, psali nám, že jsou rádi, že pomáháme i jiným zvířatům.
