Kay Sprinkel Grace
Konzultantka a lektorka filantropie (US)
Kay je mezinárodně uznávanou lektorkou a konzultantkou filantropie a leadershipu neziskových organizací. Je autorkou řady odborných publikací, např. Beyond Philanthropy, High Impact Philanthropy nebo The AAA Way to Fundraising Success: Maximizing Involvement, Maximizing Results. Aktivně přednáší a konzultuje po celém světě. V CEE regionu se s ní můžete setkat například v rámci programu pro lídry občanské společnosti CEE Leaders of Tomorrow pod taktovkou Slovenského a České centra fundraisingu.
Stát ruku v ruce s mořskými pannami
Kay, jak se ti dnes daří?
Výborně, tak ráda tě vidím! U nás je 9 hodin ráno, tak jsem plná energie, u tebe už den končí, že? Pak je to ale všechno krásně v rovnováze – z jednoho konce světa na druhý. Pojďme se ale vrhnout na to odvážné téma, které jste vymysleli na konferenci!
Jdeme na to! Téma Česko-slovenské konference o fundraisingu 2023, kterou pořádáme v Praze, je „Na fundraising s odvahou!”. Jak ale zůstat odvážní a motivovaní i pod tlakem?
Zajímavé je, že pod tlakem jsme v neziskovém sektoru nuceni pracovat opakovaně. Když odhlédnu od poměrně čerstvých výzev postpandemického světa, tak jsme si něčím podobným prošli celkem nedávno, a to po ekonomické recesi, která nás neopustila dřív než v roce 2013. Šlo také o celosvětovou krizi, zažili jsme to všichni. Byli jsme svědky poklesu darování. Po těchto zkušenostech bychom si měli být schopni odpovědět – co potřebujeme k tomu, abychom znovu nabrali energii, abychom dokázali aktivizovat i ostatní?
My v nevládním sektoru často jdeme příkladem, jsme vyhledáváni jako ti, kteří přece motivaci neztrácí. Ale je sakra těžké inspirovat ostatní, pokud to nemáme sami v sobě. První, co chci říct, je, že si prostě musíme věřit, abychom tím dokázali nakazit i ostatní. S tím souvisí jeden příběh, který mám moc ráda.
O čem ten příběh je?
Je to nádherná povídka od Roberta Fulghuma z jeho knihy Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Jmenuje se Mořské panny neexistují (Stand with the Mermaids, pozn. red.) Autor v ní vypráví o tom, jak dostal na hlídání asi 80 dětí a rozhodl se s nimi zahrát si hru Obr, čaroděj, skřítek. Hraje se to na principu hry Kámen, nůžky, papír. Soutěží proti sobě družstva a každý si musí vybrat, kdo je, jestli obr, čaroděj, nebo skřítek.
V tom k němu přišla jedna holčička, zoufalá, že neví, ke komu si má stoupnout. A jsi obr, čaroděj, nebo skřítek? zeptal se. Ani jedno, já jsem totiž mořská panna, odpověděla. V mžiku zareagoval, že mořské panny neexistují, ale ona opáčila: Ale ano, existují, a já jsem jedna z nich!
Podíval se na ni a v ten moment pochopil, kde je pro ni místo. Místo pro ty, kteří jsou tak odvážní a odhodlaní být jiní, nezapadat do škatulek. A tak jí řekl, že mořské panny stojí zrovna tady, hned vedle něj, Krále moří. Povídka končí tím, že kdyby měl někdo pochybnosti o existenci mořské panny, tak on ji může dosvědčit – jednu malou totiž tenkrát držel za ruku.
Chci tím říct, že v časech krize nebo když se cítíme pod tlakem, bychom měli stát ruku v ruce s mořskými pannami – odvážit se být sami sebou.
Bez snů nejsou plány
To je krásný příběh. Co dalšího kromě toho být sví pro sebe můžeme udělat?
Když jsem se připravovala na tento rozhovor, narazila jsem na jiný svůj, který jsem dávala asi před deseti lety. Vyzdvihoval myšlenku, že hranicemi rizika jsou strach a sny.
Pokud se od nás v neziskovkách očekává, že jdeme v první linii a že při tom riskujeme, přepadá nás strach – kdo jiný se zasadí o léčbu dětské rakoviny? Kdo další se postará o ty, kteří hladoví, když ne my? Ten strach nás často limituje natolik, že zapomínáme snít. A nechápej mně špatně, když mluvím o snech – já jsem naopak jedna z největších zastánkyň strategických plánů a ne jen planého snění. Pointa je v tom, že nemůžeš mít plán, pokud nemáš sen.
Pokud máme být schopni podstupovat rizika, musíme umět dát prostor snům. Před mnoha lety náš skvělý lídr v boji za lidská práva, Martin Luther King, pronesl na schodech amerického Kapitolu ten slavný proslov. A on tenkrát neřekl Mám plán. Řekl Mám sen (I have a dream, pozn. red.), jak jen podivínsky nebo ohraně to dnes může znít.
Jednou z cest, jak být stateční a odvážní, je mít kuráž snít. Jenom sen totiž může inspirovat ostatní. A to je to, co bychom měli dělat, abychom dlouhodobě zůstávali motivovaní – musíme si být jistí, že inspirujeme ostatní. Když to víme, naše energie kopat za náš sen roste.
Co by nemělo chybět ve výbavě každého NGO týmu, který se vydá na cestu za dopadem?
Měli bychom být schopni sebereflexe. V tom smyslu, abychom znali sebe, a to především své vlastní hodnoty. Pro práci, kterou v neziskových organizacích děláme, najdeme energii, pokud budou lícovat naše individuální hodnoty s tématem, které v organizacích řešíme. Když tomu tak není, budeme mít velký problém cítit se v práci motivovaní. Teprve pokud jsou naše osobní hodnoty reflektovány organizací nebo komunitou, pro kterou pracujeme, pak v sobě nacházíme kuráž.
Vedle toho si myslím, že by žádnému týmu nemělo chybět 6C, šest základních věcí, které v angličtině všechny začínají na písmeno C: odvaha (courage), důvěra (confidence), kreativita (creativity), odhodlání/angažovanost (commitment), komunita (community) a soucit (compassion).
Mohla bys jednotlivá C do výbavy týmů neziskovek okomentovat?
Věděla jsi, že odvaha (courage) pochází z francouzského slova cœur? To znamená srdce. Vlastní odvahou dokážeme dodat kuráž ostatním (encourage). Pokud nemáme důvěru (confidence) v sebe, v naši organizaci, v úkoly, které plníme, pak to nemůžeme dělat. Důvěra byla to, co nechybělo té malé mořské víle. Kreativitu (creativity) zmiňuji hlavně ve smyslu kreativní práce se zdroji – to je z mé zkušenosti pro neziskové organizace kritické. Je potřeba se pořád ptát – koho dalšího můžu přitáhnout na palubu? Hledat cesty k novým partnerstvím je zásadní, nemůžeme si hrát na to, že jsme v tom sami! Nejsme.
Smysl pro komunitu (community) – pandemie výraz komunita redefinovala, už neoznačuje izolovanou skupinu lidí, kteří mají něco společného. Dnes chápeme komunitu šířeji – hovoříme proto spíše o “komunitě komunit”, všichni na světě jsme dnes propojeni v a naše komunity jsou součástí jedné velké komunity. Naším úkolem v neziskových organizacích je přemýšlet, jak můžeme sblížit právě tuto komunit komunit.
Také si myslím, že bychom neměli ztrácet soucit (compassion). Ve společnosti narůstá křehkost a vzájemná neúcta, jakýsi spodní proud podrývá důvěru a respekt – možná to v Česku a na Slovensku znáte: „Tak ty myslíš, že jsi na tom špatně?! To ještě nevíš, jak jsem na tom já.”
Poslední je odhodlání (commitment) – opravdu jsme angažovaní? Hranicemi rizika jsou sny a strach. Myslím si, že se nemůžeš rozhodnout pro sny, pokud nejsi opravdu angažovaná jít dopředu. Znáš Polárku? Hvězda, podle které se orientují lodě na moři a která naviguje lidi ztracené v divočině. Odhodlání je naše Polárka.
Jak ale nepodlehnout strachu, že náš sen je nedosažitelný?
Ano, přiznejme si, že se sen nemusí vyplnit, ale pokud přestaneme pracovat na tom, aby se tak stalo, nesplní se se 100% jistotou. Vždycky bychom měli pokračovat kupředu. S nadějí, že nás Polárka povede. A vzít s sebou na cestu i další, kteří tomu snu věří.
Naše obnovitelnost je v kombinaci stability a změny
Myslím teď na konkrétní lidi v organizacích při každodenním nasazení. Vlastní sen nás v dlouhodobém horizontu motivuje jít dál, ale jak je to s každodenní „dávkou” energie?
Myslím, že se musíme zaměřit na obnovitelnost. Pochopit, že i my lidé jsme zdroj jako každý jiný. Bez dobití vlastních baterek nemůžeme dál. Skončíme na dně vyčerpáním. Hodně se teď mluví o syndromu vyhoření.
A stále více lidí se utaví na tom, aby se po krizi rychle dostali „do normálu”. Ve skutečnosti ale žádné vracení se do normálu neexistuje, realita, kterou jsme žili třeba před pár lety, už neexistuje. Proto vyhoříme. Upřímně, snažíme se o nemožné.
Mohla bys tu obnovitelnost nás lidí blíž popsat?
Mluvila jsem o tom zrovna v roce 2022 na Slovensku – koncept obnovitelnosti tkví ve stabilitě + změně. Jedna z výborných otázek, kterou si můžeme položit, je: Která část mě jsem opravdu já? Jakou část sebe bych za nic nevyměnil/a? Může to být cokoliv, něco bláznivého, něco, co by nikdo jiný jako část sebe nechtěl, ale jsem to já a nevzdám se toho. To je stabilita. A k tomu si připočtěme změnu. Cesta zpět – do normálu – prostě není, nikdy se nedostaneme zpátky. Naše komunity jsou jiné, jejich potřeby jsou jiné, všechno se změnilo.
Jak konkrétně můžeme s obnovováním své energie zacházet?
Způsoby, jak svou energii obnovovat, jsou velmi individuální. Nestane se to jen tím, že se zastavíme a řekneme si, jsem vyčerpaný/á. Kupříkladu já miluju dlouhé procházky, poslouchání hudby, čtení knih. To je můj způsob. Jaká je vaše osobní terapie? Až na to přijdete, tyto aktivity si cíleně plánujte do programu. Přiznejte sobě i svému okolí, že je to důležité pro vaši obnovu, že se zotavujete z náročného, nebo i traumatického období.
Tady v San Franciscu stojí nová budova o 62 podlažích, sídlí tam vedení poskytovatelů CRM systému Salesforce. Aktuálně ji firma dokáže zaplnit jen z jedné třetiny, zbytek se pronajímá. Přišli na to, že jejich zaměstnancům pomáhá s doplňováním energie životní balanc mezi prací, jejich dětmi, partnery, domovem. Nový balanc našli právě díky práci z domova, a tak jim to firma umožňuje. I vedení neziskovek by měla být tolerantní vůči svým lidem, kteří jsou vystaveni riziku vyhoření.
Neměli bychom přecházet psychické rány, které jsme utrpěli. Uzdravení chce pozornost a čas. Jedna z nejlepších praktik k obnovení energie je vděčnost. Zapomněli jsme být vděční za to, co máme. Oslavujme malá vítězství, malé radosti, to nám pomůže.
Já osobně si moc vážím ještě jedné hodnoty, která je mně osobně nejmilejší. Je to vnitřní radost. Hledám si radost každý den v čemkoliv, co dělám. Každý den s ní žiju.
Dopřát si prostor nepřemýšlet
Zmínila jsi, že tvojí osobní terapií je hudba, čtení nebo dlouhé procházky. Máš ještě něco dalšího, co ti pomáhá být pořád tak svěží a akční?
Během pandemie jsem na dálku studovala umění na univerzitě, například Van Gogh mě velmi zajímal. A hodně jsem psala – kromě sedmi knih, které jsem napsala v profesní rovině už dříve, jsem se během pandemie pustila do knihy o mém otci. Můj otec byl ve druhé světové válce, zamiloval se do Angličanky a jejich vztah, ať už byl jakýkoliv, trval celý jejich život – v manželství přestáli šest desetiletí. Ponořila jsem se do bádání o jejich minulosti a to mě bavilo.
Když můžu psát, procházet se, číst nebo poslouchat hudbu, tak mě to nabíjí. Mám skvělý příklad z dnešního rána. Pustila jsem si hudbu a užívala si ji a pak najednou, z ničeho nic, mě napadlo něco pracovního, tak jsem hned v 8:20 zvedla telefon a zavolala mému klientovi s novým nápadem.
Jeden můj přítel říkával, že někdy se vyplatí poodstoupit od problému, který řešíme. Ten se z podvědomí totiž nevytratí, ale když se zrovna zabýváme něčím jiným, naše podvědomí pracuje a – zdánlivě znenadání – nás něco napadne!
Upřímně, byl to skvělá myšlenka, která ke mně ráno přišla, a byla jsem ráda, že jsem klientovi zavolala – byl nadšený, přesně tohle potřeboval.
Co z toho plyne?
Myslím, že prostě sami sobě musíme dát svolení nebýt perfektní, nebýt pořád ve střehu, trochu si popustit uzdu. Já vím, tak moc se snažíme, protože děláme přece důležitou práci – pro lidi kolem sebe, často pro budoucnost naší společnosti! Někdy se tím příliš necháváme zavalit. Ano, obklopují nás problémy, ale na konci dne se díky nim stáváme jejich řešiteli.
Asi před deseti lety jsem se proletěla horkovzdušným balonem nad Serengeti v Tanzanii. Strach je docela na místě, přece jen to není ten nejbezpečnější způsob dopravy (smích) – nad hlavou máš obrovský balon s otevřeným ohněm a na vlastní oči ho vidíš, no.. dost se toho v takové chvíli může pokazit, běží ti hlavou. Vedle toho je tu ale ta euforie, magický zážitek. Východ slunce nad Serengeti, pozoruješ migraci divoké zvěře…
Tak si myslím, že mentalitu horkovzdušného balonu bychom si měli občas připomínat – i s vědomím nebezpečí nezapomínat myslet na tu euforii ze zážitku, který je prostě nezapomenutelný.
Odhalit slabiny a říct si o pomoc
Mnozí by namítli, že to je pěkné, ale že se prostě neubráníme myšlenkám, že práce nebere konce a že nevidíme výsledek…
Najděte si parťáka – někoho, s kým o tom můžete mluvit. Ať už je to terapeut nebo přítel, nezůstávejte v tom sami. To je to zásadní.
Jak být dobrým lídrem nebo lídryní v našem sektoru?
Klíčové je umět být zranitelný. A zranitelnost v regionu střední a východní Evropy není úplně preferovaný charakterový rys, vím, že máte potřebu ukazovat spíš sílu. Ale přiznat, že jsem udělala špatné rozhodnutí, nebo že se mi něco nepovedlo, je přitom naopak znak skvělých lídrů – lidé je navzdory tomu (a nebo spíš i právě proto) následují. Vidí v nich totiž lidskost. A laskavost – to je slovo, které miluju.
Příliš často si lídři myslí, že jakmile se dostanou do pozice, která se pojí s leadershipem, musí najednou být neprůstřelní, chladní. A já si to nemyslím. Ano, i takový chladný způsob leadershipu existuje, ale není to typ, který by pomáhal budovat leadership v ostatních.
A abychom byli schopni inspirovat a probudit lídry v ostatních, musíme umět především naslouchat. Ne mluvit, jak by se mohlo zdát. Máme dvě uši, ale jen jedna ústa – a z dobrého důvodu. Takže abych to shrnula – dobrý lídr umí ukázat zranitelnost, nebojí se uznat své chyby a umí naslouchat.
Kay, kdy jsi ty byla v životě nejodvážnější?
Mám takové dva zážitky, které pro mě byly velkou výzvou, hlavně fyzicky. Poprvé to bylo v Bhútánu, když jsem šplhala na Tiger’s Nest, což je 11 tisíc stop vysoko. Nutno říct, že jsem nikdy předtím na žádnou horu nelezla. A potom před pár lety jsem byla na svatbě synovi v Mexiku. Součástí programu byly různé outdoorové aktivity a jedna z nich potápění v podmořské jeskyni.
Abys věděla, já nesnáším být pod vodou a nemám ráda jeskyně. Ale šla jsem do toho. Oblékla jsem si neoprén, nasadila si šnorchl a podmořským tunelem jsem se dostala do té jeskyně. Do konce života na to nezapomenu. Tehdy jsem byla nejodvážnější. A cítila jsem se fantasticky!
Rozhovor vznikl k příležitosti Česko-slovenské fundraisingové konference 2023, která se koná v Praze v režii Světa neziskovek.
