Dopadení a potrestání pachatele je v trestním soudnictví na prvním místě. Zapomíná se ale ptát, co je potřeba pro to, aby se poškozená osoba mohla uzdravit a jít dál. Samotný trest totiž ke kompenzaci újmy způsobené oběti nestačí. Do života si často nese trauma, bolest a nedůvěru v systém i mezilidské vztahy. Restorativní myšlení tradiční koncept justice nabourává a trestním řízením vrací lidskost – naslouchá obětem a jejich potřebám a hledá řešení dopadů trestného činu.
Jaká je cesta restorativní justice do myšlení lidí a trestněprávní praxe v Česku? Složitá a dlouhá, stručně řečeno. Když se ale ohlédneme zpátky, uvidíme, že se za poslední roky podařilo v této oblasti dosáhnout významných změn. Patří mezi ně i letošní posun v legislativě – v listopadu vláda schválila novelu trestního zákoníku, která mimo jiné ukotvuje principy restorativní justice.
Velkou zásluhu na tom má Institut pro restorativní justici (IRJ) a jeho zakladatelka a předsedkyně Petra Masopust Šachová, která se konceptu restorativní justice věnuje téměř 20 let. Právě zmíněná nezisková organizace vydala metodiku prakticky zapojující restorativní justici do práce soudců, policistů, advokátů a dalších profesí, která novelu doplní.
„Restorativní justice je způsob přemýšlení. Impuls doplnit do trestního řízení rozměr, který je víc zaměřený na lidi, jejich příběhy a potřeby, na řešení. A ne na systém a potrestání. Hrozně málo se ptáme, co lidi v důsledku trestného činu potřebují. Musíme pro to vytvořit prostor, příležitost a jít tomu naproti,“ vysvětluje Petra Masopust Šachová_. „Každý si z toho bere, co potřebuje a ty potřeby jsou různé. Pro někoho jde o usmíření nebo dialog s pachatelem, ale rozhodně k tomu dojít nemusí. Jde o to, jak nahlížíme na vypořádávání se s následky trestného činu a o hledání smysluplného řešení, které bude naplňovat potřeby obětí a dávat jim hlas,“_ dodává.
- Restorativní spravedlnost – Nalézání spravedlnosti z restorativního úhlu pohledu žádá, abychom změnili naši perspektivu řešení následků trestné činnosti a hledali taková řešení, která povedou k nahrazení způsobené újmy a reakci na skutečné potřeby obětí, motivují pachatele k převzetí odpovědnosti a napomáhají tak obětem, pachatelům a dotčeným komunitám uzdravit jejich trestným činem zasažené životy.
- Restorativní programy – Konkrétní nástroje, jak restorativní myšlení uplatňovat v praxi. Mnoho z nich je postaveno na principu mediace, tedy setkání oběti a pachatele, a zajišťují je neziskové organizace nebo státní instituce, a to především Probační a mediační služba ČR. Restorativní programy nenahrazují trestní řízení, probíhají paralelně nebo nezávisle na něm a doplňují ho. Poskytují bezpečný prostor pro řešení konfliktu a nápravu a jsou postavené na dobrovolné účasti a respektu.
Spolupráce jako jeden z principů
Průkopníky restorativní justice v České republice jsou kromě IRJ i další neziskové organizace. Mezi nimi RUBIKON Centrum, Mezinárodní vězeňské společenství, Persefona, Bílý kruh bezpečí, Restorativ nebo Pro Dialog, které se zapojily do projektu Restorativní platforma. Toto uskupení odborníků a odbornic z trestněprávní praxe s podporou klíčových institucí vzniklo v návaznosti na Strategii restorativní justice pro ČR a jejím cílem je rozvíjet restorativní perspektivy, testovat zkušenosti v praxi, sdílet je ve skupině a pracovat na doporučení restorativní praxe pro Českou republiku.
„Restorativní justice je změna myšlení,“ říká Gabriela Kabátová, ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství, která přináší restorativní principy do českého vězeňského systému. „Restorativní společnost je taková, která naslouchá, která vnímá potřeby druhých a je laskavá, chce pochopit, chce najít řešení, které uzdravuje všechny zúčastněné strany. Základem je úcta a respekt k druhému,“ popisuje.
„Za mě osobně jsou restorativní principy souhrnem hodnot, které se dají uplatňovat v mnoha oblastech života společnosti. V rámci trestní spravedlnosti vnímám jako jednu z nejdůležitějších věcí snížení pocitu bezmoci na straně obětí — možnost vyjádřit své potřeby a také je v rámci restorativních procesů naplnit,“ přidává svůj pohled Kateřina Jirová z RUBIKON Centrum. „Tyto potřeby se někdy vůbec nesetkávají s tím, jak vidí výkon spravedlnosti soud nebo společnost, někdy jsou i tabuizované – například potřeba podívat se pachateli do očí nebo pojmenovat, jak by mělo konkrétně vypadat odškodnění, které by oběti vnímaly jako opravdovou satisfakci. Nejsilnější aspekt pro mě je snaha vnímat vztahy a jevy ve společnosti více provázané, protože takové doopravdy jsou.“
Asi nejvýstižnějším českým ekvivalentem cizího termínu ‚restorativní‘ je slovo obnovující. A i skrze tento pojem jde na restorativní spravedlnost nahlížet, protože obnova je jedním z jejích hlavních pilířů – obnova stavu bezpečí, vztahů a důvěry, které jsou na straně oběti v důsledku spáchaného trestného činu narušené.
„V kriminální justici restorativní myšlení znamená jiný přístup k obětem, ke zločinu a jiné požadavky na pachatele. Řešení zločinu by spočívalo v naslouchání oběti, jaké má potřeby, čím ji uzdravíme, co ji vrátí zpět do stavu bezpečí, emocionální rovnováhy, jakou náhradu potřebuje. Zatím je oběť jen svědkem s malými právy a s ohrožením další viktimizací,“ pokračuje Gabriela Kabátová. Pachatele na druhé straně restorativní spravedlnost motivuje k přijetí odpovědnosti za spáchaný čin, uvědomění si jeho následků a ke změně životních postojů.
„Potřebujeme, aby odborníci i veřejnost uvažovali jinak o tom, co je smyslem spravedlnosti, na škále vina a trest za trestný čin se posunout k odpovědnosti a řešení dopadů. K tak velké změně je potřeba mnoho lidí, kteří tuto ideu sdílejí na úrovni akademiků, vědců, lidí z praxe v sociální oblasti, trestní justice a vězeňství. A nejvíce je potřeba do této debaty zahrnout především ty, kterých se to týká nejvíce – oběti, blízké pachatelů a samotné pachatele,“ doplňuje Kateřina Jirová.
Ukázkou takového zapojení, sdílení a vzájemné spolupráce byla květnová konference Česko restorativně: Společně od teorie k praxi. Restorativní platforma zde v čele s Institutem pro restorativní justici představila nově vydanou publikaci Příručka pro českou restorativní praxi: Doporučení pro jednotlivé profese. Příručka přináší doporučení pro policii, státní zástupce, soudce, lidi pracující ve vězeňské službě, advokáty, probační úředníky i lidi z neziskových organizací a na jejím vzniku se podíleli zástupci a zástupkyně všech těchto sektorů.
„Spolupráce jako taková je vlastně jedním z principů restorativní justice – snaha přivést k řešení porušení zákona všechny, koho se trestný čin dotkl, je základ. V praxi to znamená, že pokud lidé a instituce, které tvoří systém spravedlnosti, nesdílejí stejné hodnoty, je velice těžké dostát principům restorativní justice,“ dodává Jirová, která v RUBIKON Centru zastává pozici garantky Komunitního centra a zahrady Kotlaska.
Zmíněná nezisková organizace, která lidem pomáhá překročit jejich trestní minulost, letos slaví 30 let a od začátku svého fungování (dříve dokonce pod názvem Sdružení pro probaci a mediaci) staví na restorativních principech – nejen směrem ke klientům a klientkám, ale také dovnitř týmu a k partnerům. V posledních dvou letech se organizace ještě více zaměřuje na to, jak posílit restorativní principy v e své každodenní práci s lidmi po výkonu trestu a podporovat je v přijetí odpovědnosti za sebe a své činy i vůči rodině a okolí.
Building Bridges a další restorativní programy
Nejběžnějším restorativním programem v Česku je mediace. Vytváří bezpečný prostor pro setkání a dialog poškozených osob s pachatelem, případně dalších lidí, kterých se trestný čin jakkoliv dotkl (v případě zapojení většího množství lidí jde o restorativní konference). Přímé setkání za přítomnosti nestranného mediátora u nás nabízí například státní instituce Probační a mediační služba nebo přerovská organizace Kappa Help zaměřující se na pomoc lidem, kteří se dostali do nepříznivé životní situace. Mediace může vést k vyjádření omluvy ze strany pachatele, vysvětlení jeho jednání a snaze o odčinění důsledků spáchaného trestného činu.
„Specializované restorativní programy jsou vždycky dobrovolné a lidi na ně musí být dobře připravení. Ale pro řadu obětí jde o důležitou součást cesty k uzdravení. To, že řeknou pachateli do očí, co jim v životě změnil, mají příležitosti se zeptat na věci. Pro řadu lidí je to extrémně důležité. Pro pozůstalé, kteří se třeba potřebují doptat, jak se to stalo a proč. Pro oběti trestného činu, které často zajímá, proč si dotyčný člověk vybral zrovna je, proč zaútočil právě na ně. A například odpověď, že šlo jen o náhodu, může být něčím úlevná,“ přibližuje Petra Masopust Šachová, co může účast v programu postaveném na mediaci oběti přinést.
Podoby restorativních programů nebo programů využívajících restorativní prvky ale mohou být různé. Nejstarší program, který probíhá v českých věznicích, je unikátní Building Bridges (v překladu budování mostů) už zmiňovaného Mezinárodního vězeňského společenství. Je postavený na osmitýdenním skupinovém setkávání a restorativním dialogu šesti obětí a šesti pachatelů nesouvisejících trestných činů.
„Když v rámci projektu Building Bridges přijdeme do vězení, oběti vyprávějí své příběhy a pak poslouchají příběhy pachatelů. Poslouchají je bez zpochybňování, bez konfrontace, bez urážek. Nejsou na ně naštvané, i když jsou šokované tím, co udělali, ale poslouchají a snaží se pochopit, snaží se povzbudit a dát pravdivou zpětnou vazbu. Nesouhlasí s trestným činem, ale mohou nalézt i pozitivní vztah k člověku, který to udělal, protože se jim pravdivě otevřel a přiblížil, lituje a omlouvá se. Je vidět nějaká změna,“ popisuje Gabriela Kabátová, jak taková sezení probíhají.
Pilotně ho organizace vyzkoušela v rámci mezinárodního projektu dotovaného Evropskou unií v letech 2014 a 2015. A i když bylo podle ředitelky Mezinárodního vězeňského společenství na začátku těžké dostat povolení k tomu, aby mohli na dobu dvou měsíců do věznic brát oběti trestných činů, jelikož se jednalo o projekt EU a povolení dostaly všechny další země, povedl se tento experiment uskutečnit i u nás. V roce 2016 byl projekt akreditován Ministerstvem spravedlnosti a aktuálně probíhá v mužských i ženských věznicích. O jeho mimořádně dobrých výsledcích loni vznikl hodinový dokument Konfrontace režiséra Jana Geberta, který se brzy objeví v České televizi.
„Najednou se tyto dvě skupiny ze dvou zcela odlišných spekter dovedou mít v podstatě rády. Je to neuvěřitelné, ale zažíváme to každý rok ve všech skupinách. V Bibli najdeme něco podobného, píše se tam, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje každého člověka. Restorativní justice dává také šanci každému. Pokud to zní moc pohádkově, doporučuji se zeptat kriminologů, jaké jsou změřitelné desistenční faktory. Řeknou vám, že nikoho nezmění velmi přísný trest, ale pravý opak, tedy laskavost, dialog, naslouchání, úcta,“ pokračuje Kabátová.
„Naše organizace pracuje především s pachateli po výkonu trestu odnětí svobody a vidíme, že pokud prošli ve věznici programy, které jsou zaměřené převzetí zodpovědnosti za své jednání, za sebe a své okolí, je mnohem snazší přinášet do spolupráce s těmito klienty restorativní principy,“ potvrzuje Kateřina Jirová z RUBIKON Centra.
Dalšími programy Mezinárodního vězeňského společenství, které restorativní prvky využívá, jsou Příprava na propuštění nebo Vězňova cesta. Mají vést mimo jiné ke snížení recidivy – podle aktuálních dat totiž sedm z deseti propuštěných končí po čase znovu ve vězení. Trochu jinak zase funguje třeba program Mediační a probační služby Vnímám i tebe, který se zaměřuje na posílení náhledu pachatelů (nejrůznějších trestných činů) na jejich kriminální jednání, včetně převzetí odpovědnosti za toto jednání a zajištění nápravy způsobené újmy.
Příběh rodiny Maxine
Zmíněné programy v Česku zatím přispívají k řešení spíše méně závažných trestných činů, podle Terezy Řehákové, ředitelky programů Institutu restorativní justice, u nás narážíme na to, že není mnoho služeb nebo organizací, které by nabízely dobré zprostředkování a provedení restorativním procesem závažné kriminality nebo kriminality se závažnými a velkými dopady na straně obětí. A to i přesto, že na straně obětí podle jejích slov tato poptávka často zaznívá.
Obojí potvrzuje případ z nedávné doby, kde došlo k setkání rodiny oběti a pachatele, který způsobil její smrt.
Ten příběh jste možná slyšeli nebo četli. V článku pro deník Alarm ho zpracoval Jan Bělíček, jako krátký dokument v rámci dokumentární série Z očí do očí zase Institut restorativní justice, který za projekt získal nominaci v letošním ročníku mezinárodní soutěže SozialMarie. Jedna z aktérek případu, který se jednou dost možná dostane do učebnic restorativní justice, vystoupila v květnu také na zmíněné konferenci Česko restorativně: Společně od teorie k praxi.
Jde o případ rodiny Maxine, Terezy a Martina, kteří v důsledku tragické události přišli o otce a dědu Lubomíra. S pachatelem – mladým mužem romského původu jménem Adriánem – se poté, co jim poslal dopis s omluvou a prosbou o setkání, rozhodli sejít a vyslechnout ho. „Já jsem přišla o tatínka, ale neviděla jsem nejmenší zadostiučinění v tom, že by mladý člověk přišel o šanci na normální a šťastný život. Adrián mi pověděl, jak hluboce činu lituje, jak se každý den trýzní a znovu zopakoval svoji omluvu. A taky prosbu o odpuštění,“ popisuje tehdejší pocity Tereza, která pachateli odpustila a celá rodina se nakonec zasadila o to, aby soud snížil trest, který Adriánovi původně uložil. Roli sehrálo i to, že zabití nebylo úmyslné, pachatel navíc zůstal na místě, poskytl první pomoc, za svůj čin přijal zodpovědnost a udělal kroky k nápravě.
Během procesu rodině pomáhala nezisková organizace In IUSTITIA, na kterou se obrátila hned na začátku. Mimo jiné z důvodu, že jedním z motivů činu bylo předsudečné násilí – Lubomír se původně dostal do sporu s jiným mužem, který na ulici začal nadávat jeho vnučce Maxine, která se toho času identifikovala jako nebinární. Postupně se mezi nimi strhla rvačka, do které se následně připletl Adrián. Podle ředitelky In IUSTITIA Kláry Kalibové nebylo vůbec jednoduché najít někoho, kdo by dialog dokázal mediovat, protože mediace u takto závažných činů jsou v České republice velmi vzácné.
Tento případ se stal ukázkovým příkladem toho, jak může cesta za spravedlností fungovat, když není redukována pouze na nalezení a potrestání pachatele. Je ale jasné, že není pro každého – jde pouze o jednu z možných podob, jakou na sebe restorativní přístup může v praxi vzít. Samotné setkání s pachatelem nebo pachatelkou, popřípadě dokonce odpuštění není nezbytnou součástí procesu — přesto si to ale řada lidí myslí.
Mýty
Mýtů kolem restorativní spravedlnosti panuje celá řada. Petra Masopust Šachová kromě častého zaměňování restorativní justice s restorativními programy (které může vést k tomu, že si lidé myslí, že tento přístup od obětí vyžaduje setkání s pachatelem nebo odpuštění), zmiňuje také představu, že jde o způsob, který pachateli pomůže vyhnout se trestu. Předsedkyně IRJ zdůrazňuje, že přestože se jedná o mimosoudní řešení konfliktu, neznamená to, že mediace nebo jiné druhy programů trestní řízení nahrazují.
„Panuje obava, že je to pro pachatele, ale ne pro oběti. Aby se pachatelé z něčeho vysekali. Tady bych chtěla říct, že to vzniklo na základě potřeb obětí, ty stály a stále stojí v centru restorativní justice. Zároveň bych si dovolila tvrdit, že projít restorativním programem je extrémně náročné, nejde tedy hovořit o lehkém vyváznutí. Je to opravdu těžké sednout si naproti oběti a podívat se, co někomu jinému způsobil. To není snadná cesta,“ říká.
„Druhý mýtus se týká financí – hodně lidí si myslí, že jsou restorativní programy drahé. Podle jedné studie Britského parlamentu ale jedna penny investovaná do restorativní justice znamená devět ušetřených. Jít touto cestou neznamená prodloužení trestního řízení, a i když jsou tam samozřejmě nějaké náklady na danou službu, z dlouhodobého hlediska – byť to nemáme spočítané – restorativní justice státu peníze ve výsledku významně ušetří,“ pokračuje Petra Masopust Šachová.
Jako poslední problematický aspekt dodává časté mýlky v samotném výkladu pojmu restorativní, a to i na odborné úrovni. Podle její zkušenosti pod tímto pojmem lidé často vidí něco alternativního, cizího. To potvrzuje i Gabriela Kabátová z Mezinárodního vězeňského společenství: „O restorativní justici se hodně mluví, název se dostává do povědomí veřejnosti, ale mnoho lidí stále neví, o co se vlastně jedná, co pod tento pojem řadit. Někdy se tím pojmenovává skoro vše, co je nové, jindy se na základní principy restorativní justice naprosto zapomíná.“
Brzdí rozvoj restorativní spravedlnosti peníze?
Kde si tedy Česko aktuálně stojí v otázce restorativní spravedlnosti a jaké jsou hlavní překážky v jejím rozvoji? Podle Gabriely Kabátové je to třeba všeobecná nedůvěra ke všemu novému, která v Česku panuje. „A i když se o něčem přesvědčíme – že to má smysl a funguje to – jsme naprosto laxní v zavádění změn. Nejdeme za věcmi s buldočí vytrvalostí. Nejdeme ani s nadšením a už vůbec nepodporujeme jeden druhého v zavádění změn. Naopak, každý novátor je už napřed velmi podezřelý. I my jsme to zažili na vlastní kůži při prvním školení restorativní justice nebo implementaci Building Bridges do praxe,“ podotýká.
„Jednu z největších překážek vidíme v tom, že náš systém trestání, a to se týká především výkonu trestu odnětí svobody, je zastaralý. Odpovídá myšlení evropské společnosti před 200 lety, kdy jsem přijali myšlenku, že pachatele oddělíme od zbytku společnosti a napravíme. Dnešní doba s jejím důrazem na osobní svobodu, vlastní aktivitu a zodpovědnost jednotlivce musí počítat s tím, že změna u jednotlivce musí být motivovaná zevnitř. Člověk, který se chová v souladu s hodnotami společnosti, jen pokud je k tomu donucený zvenku, pak ve svobodném prostředí selhává,“ doplňuje pohled RUBIKON centra Kateřina Jirová s tím, že hlavním tahounem této společenské změny jsou právě neziskové organizace, které podle ní zastávají unikátní postavení v tom, že dokážou inovovat a disponují větší flexibilitou než stát.
Petra Masopust Šachová i Gabriela Kabátová současně zmiňují, že velkým problémem v rozvoji restorativní justice i konkrétních programů a jejich větší dostupnosti jsou finance.
„Finanční prostředky poskytované na restorativní programy, ale i další služby pro oběti dle zákona o obětech nejsou dlouhodobě dostatečné. V tuto chvíli jsou v jednání mírná navýšení. Nicméně dlouhodobě tato otázka není uspokojivě řešena a je třeba, aby si stát v tomto ohledu uvědomil svou odpovědnost a dal této věci prioritu a dostatečnou pozornost. Prozatím toto břímě nese dlouhodobě neziskový sektor, který se se každoročně setkává s velkými existenčními nejistotami a tato situace je do budoucna neúnosná“, říká předsedkyně IRJ.
„Nezisková organizace na téma restorativní justice jen těžko shání peníze. Ministerstvo spravedlnosti nám každoročně může dávat méně a méně peněz a musíme projekt, který má opravdu velmi pozitivní výsledky, dotovat z financí soukromých dárců, kterých ale není mnoho. Pracujeme tedy i dobrovolnicky, a to včetně zaměstnanců věznic. Ročně uskutečňujeme dva, maximálně tři kurzy Building Bridges, jakkoliv by jich bylo zapotřebí mnohem více, a i tak finančně krvácíme. Terapeuti věznic sledují dopad projektu na pachatele a považují jej za velmi silný a významný. My na něj ale nemůžeme sehnat finanční zdroje,“ doplňuje ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství.
Současná vláda má sice Strategii restorativní justice pro ČR, která vznikla na základě Doporučení Rady Evropy o restorativní justici v trestních věcech, v programovém prohlášení. Do konce volebního období ale zbývá pouhý rok. A naděje na to, že se do té doby podaří nějaký významný posun, třeba právě v oblasti financování, slábne.
Petra Masopust Šachová připomíná také již dříve zmiňovaný ekonomický argument – tedy skutečnost, že aplikovaní principů restorativní justice v praxi státu ve výsledku ušetří peníze v sociální sféře a zdravotnictví. Například za následnou psychoterapeutickou péči, ale k úspoře může dojít také třeba díky tomu, že se oběť bude moci dřív vrátit do pracovního procesu, pokud bude kladen důraz na to, aby špatnou zkušenost měla prostor dobře zpracovat. „Budeme to muset nechat spočítat. Česká republika ale ani neví, kolik má obětí. Nezajímá ji to,“ uzavírá.
I přes částečný pesimismu se ale všechny tři respondentky shodují, že se za poslední roky téma restorativní justice podařilo posunout obrovsky dopředu. „Když jsem před 15 lety psala při studiu práv na téma restorativní spravedlnosti rigorózní práci a později v rámci doktorského studia veřejně vystupovala, setkávala jsem se s posměšky a úplným nezájmem. Popřípadě to téma nikdo neznal,“ vzpomíná Masopust Šachová.
„Teď už se ten pojem na odborné úrovni úplně normalizoval, lidé ho znají. Ale před pěti lety bychom tady spolu neseděly. Za uplynulých pět let jsme udělali opravdu hodně práce, klíčové instituce jsou zapojené, máme dva zásadní dokumenty, teď je tady legislativní návrh k tomu, aby se restorativní justice stala základní zásadou trestního řízení. Většina vedoucích představitelů klíčových institucí tu myšlenku podporuje, ale dostat ji potom do praxe není úplně jednoduché,“ pokračuje.
Zásadní roli, kterou v tom posunu sehrál právě Institut pro restorativní justici, zmiňuje i Kateřina Jirová z RUBIKON Centra: „Já osobně posun vnímám, vidím, že kolegové na různých úrovních jsou frustrovaní slepými místy systému, unavení z vysoké recidivy v ČR a nedostatku pozornosti vůči obětem při uplatňování trestní spravedlnosti. To je motor ke změně a přerodu, ale je potřeba nabídnout alternativu, moudřejší uvažování o tom, jak si poradíme s konflikty ve společnosti, které tu vždycky budou. Díky naší partnerské organizaci – Institutu pro restorativní justici, který se systematicky věnuje osvětě a prosazování změn v této oblasti, vidíme, že se systém proměňuje,“ shrnuje.
A jaký je ultimátní cíl, kdy by se dalo říct, že má restorativní justice v Česku vyhráno? „Já bych si přála, abychom jako společnost prošli diskuzí a uvědoměním si, co od toho trestního řízení chceme, a aby se to propsalo do legislativy. Myslím si, že v 21. století si s větou ‚najdi a potrestej pachatele‘ nevystačíme, že jsme už dál a bylo by skvělé, kdyby to bylo vidět v trestním řádu. Pokud tam uvidím napsané, že cílem je nacházet smysluplná řešení následků trestného činu a reflektovat při tom potřeby lidí, a po celém Česku budou restorativní programy, aby každý, kdo ho potřebuje jím mohl projít, tak se přestěhuju do maringotky na chalupě. Myslím, že máme dobře nakročeno, ale bude to ještě trvat,“ uzavírá Petra Masopust Šachová.
Institut restorativní justice vznikl v roce 2019, aby systémově podporoval zapojení restorativních principů, přístupů a programů do oblasti trestní justice. Usiluje o proměnu pohledu společnosti na to, jak řešit následky trestného činu, a o to, aby restorativní justice byla dostupná každému a ve všech fázích trestního řízení i mimo něj.
Fotky: Mezinárodní vězeňské společenství
