Mnohé oddíly spolků tvořily ostrůvky pozitivní deviace nejen v době normalizační šedi, ale zároveň se nevyhnuly jistým kompromisům s mocí, které jim umožnila fungování. Komunistický režim základy pro občanskou společnost spíše bořil, než budoval. Přesto se mnoho iniciativ udrželo a funguje dodnes.
Během první republiky zažívaly spolky a všeobecně občanská společnost zlatý věk. Lidé se sdružovali a neváhali se se svými názory a zájmy v rámci různých spolků zapojovat do občanského řízení společnosti. Vzpomeňte třeba na známý spolek Devětsil nebo Tvrdošíjní, jejichž členové prezentovali uměleckou avantgardu. Vznikaly studentské spolky, sportovní kluby, spolky národnostních menšin. To ale skončilo druhou světovou válkou a do zlatých časů se po válce spolkový život nevrátil.
K životu se sice vrátilo přes deset tisíc spolků, ty ale narážely na plíživé centralizační snahy a snahy využít lidskou potřebu sdružovat se k posilování ideologie. Vše přicházelo pomalu a na tehdejší politické uspořádání přirozeně.
Jako první se opět oficiálně sdružovaly zájmové skupiny – včelaři, umělci, hasiči, ale třeba i ženy – do velkých celonárodních svazů. Pod tíhou kontroly zaniklo označení občanská společnost, stejně jako v éře německé okupace, a nic jako neziskovka, neziskový sektor nebo nevládní organizace neexistovalo.
„Vítězný“ únor znamenal pro nezisk prohru
Ten největší tlak přišel hned v roce 1948. Režim si došlápl na, podle svého označení, nevhodné spolky. Zlikvidoval je, pokud se neslučovaly s komunistickými idejemi a vizemi. V některých případech dokonce aktivní členové končili v komunistických žalářích, to je i příklad organizace Skaut. První skauti byli perzekuovaní hned po únoru 1948. Například náčelníka Junáka Rudolfa Plajnera komunisté okamžitě uvěznili. Část skautů se vydala cestou různých letákových akcí proti režimu, ale někteří se snažili i o ozbrojený odpor, například Viktor Tomek, poslední popravený politický vězeň.
Mezi perzekuované patřila i Dagmar Skálová zvaná Rakša, která se podílela na přípravě protikomunistického povstání v roce 1949. Po zatčení s několika desítkami dospívajících skautů vzala vinu na sebe s tím, že ostatní hráli pouze noční hru. Díky tomu většina odešla bez trestu. Ovšem Rakša s doživotím.
Junák – český skaut
První skautský tábor uspořádal v roce 1907 Robert Baden-Powell. Vybral si 20 chlapců, kteří byli nadšení jeho příručkou pro průzkumníky, která byla vydána dříve. V roce 1912 vyšla kniha Základy junáctví od profesora profesor A. B. Svojsíka, ten položil základy skautingu v Československu. Skaut významně zapustil kořeny na venkově i mezi děvčaty. Hlásilo se k němu přes 200 000 členů. Od obnovy po válce byl ovšem pod tlakem komunistů, potažmo Svazu české mládeže a musel čelit i snahám o omezení své autonomie. Běžného života kluků a holek v oddílech se to až do zákazů po roce 1948 nijak nepromítalo. Činnost byla velmi intenzivní, kromě tradičních schůzek, výprav, táborů, závodů, se kladl velký důraz na pomoc republice. Junák – český skaut má přes 76 711 členů a členek ve 2 234 oddílech a je největší organizací pro děti a mládež v Česku.
Stát tehdy omezil sdružování občanů pouze na centrálně řízené masové organizace a veškerý spolkový a politický život spadl pod takzvanou Národní frontu řízenou komunistickou stranou. Majetek původních spolků a církevních organizací byl zabaven a poskytování služeb v oblasti školství, zdraví a sociálních služeb nahradil stát, který si vytvořil vlastní, takzvaný státní neziskový sektor, který se skládal z rozpočtových a příspěvkových organizací.
Názvy jako Socialistický svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství nebo Československý svaz žen asi nikomu nejsou cizí, i tato uskupení byla obdobou státu podřízeného neziskového sektoru, zájmové aktivity tak byly uměle politizovány. Právě tam se občané a občanky zapojovali spíš formálně, v některých případech dokonce nuceně. To ale neplatilo pro spolky potřebné a mezi širokou veřejností stále oblíbené. Řeč je o Klubu českých turistů (KČT) nebo Československém červeném kříži (ČSČK).
„V roce 1948 nebyl Klub českých turistů zrušen, ale veškerá tělovýchovná činnost byla sloučena pod Českou obec sokolskou, ovšem tu již ovládaly nomenklaturní kádry a s předválečnou činností Sokola neměla mnoho společného. Sokolské tělovýchovné jednoty ovšem neměly s jinou než sportovní činností žádné zkušenosti a turistika se ocitla na okraji zájmu. Do ‚Sokola‘ tak přešla necelá třetina bývalých členů KČT,” popisuje časy po „Vítězném únoru” a situaci Klubu českých turistů zástupce generálního sekretáře Mojmír Nováček.
Klub českých turistů
Klub českých turistů byl založen v roce 1888 skupinou vlastenců kolem Vojty Náprstka. Členové byli hned od počátků velmi aktivní – rychle vznikla síť turistických ubytoven, rozrostla se hustá síť značených tras a mnoho významných osobností považovalo za čest stát se jeho členy. Prvním velkým počinem byla i velká výprava českých turistů na Světovou výstavu do Paříže. Zúčastnilo se jí 363 mužů a žen a její ohlas v české společnosti byl obrovský. Tato cesta se stala pro vedení KČT velkou inspirací k dalším aktivitám, přičemž zároveň přinesla první výrazný příjem do pokladny mladého klubu. Dnes KČT sdružuje téměř 30 tisíc turistů napříč celým Českem.
Kromě přebírání vlivu nad řízením i činností organizací přicházelo i odebírání majetku, a to se nevyhlo ani Klubu českých turistů. Nemovitý majetek mu byl odebrán a vložen do družstva Vzlet. Chaty převedli pod organizaci Restaurace a jídelny, zříceniny hradů, které KČT provozoval a mnohé i vlastnil, přešly v roce 1952 do vlastnictví Státní památkové péče.
Z družstva Vzlet se roku 1953 stal národní podnik, ale pro špatné výsledky hospodaření byl jeho majetek převeden na nově založený Československý svaz tělesné výchovy. A co ochrana přírody, která byla doménou Klubu českých turistů? „Po roce 1948 nebyl zájem Sokola a později ani Československého svazu tělesné výchovy o pokračování ochrany přírody a památek ze strany turistů a tyto činnosti převzaly státní organizace. Podíl turistů tak zachraňovali značkaři, kteří se vždy snažili zpřístupňovat zajímavé i chráněné části přírody,” doplňuje Mojmír Nováček.
V Československu fungovaly v té době monopolní svazy, které disponovaly pro danou oblast společenské aktivity základními kompetencemi. Co si pod tím představit? Například bylo pod jejich patronací možné organizovat konkrétní akce, udávaly základní směr spolků, schvalovaly pracovní plány na jednotlivá období, kontrolovaly dodržování vytčené činnosti a podobně. Svazy byly vnitřně napojeny přímo na Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), který i dosazoval vedoucí osoby.
Podřízenost organizací ÚV KSČ ve všech rovinách byla také zakotvena v zákoně o dobrovolných organizacích z roku 1951. V něm se paradoxně mluvilo o demokratickém centralismu a stejný termín používala i československá média. Politizaci tehdejší občanské společnosti pomáhalo i to, že v daném zákoně autoři přímo zakotvili a jmenovali některé dobrovolné organizace, jako Československý svaz žen nebo Československý svaz mládeže. Pomohlo to k jejich kontrole a spolky se stávaly jednou z hlavních cest, kudy k Čechům a Slovákům proudily ideologické myšlenky.
Určitou revoltu si proti tomuto zachoval Skaut. „Většina oddílů nemohla o skautingu oficiálně mluvit a byla pod dohledem různých nadřízených orgánů. Praktická činnost sestávající z táboření, pobytu v přírodě, sportu, plnění různých zkoušek se příliš nelišila od svobodné doby. Ovšem klíčová část skautingu sestávající z budování charakteru se musela různě krýt,“ říká Roman Šantora, vedoucí Skautského archivu.
Svůj cíl si Strana stanovila i u známé organizace Československý červený kříž (ČSČK). „V tomto období se vnějšími silami měnilo zaměření naší organizace, ačkoli stále zůstalo v mezích poslání Červeného kříže. Cílem bylo vybudovat masovou dobrovolnickou lidovou zdravotnickou organizaci,” vysvětluje Marek Jukl, prezident Českého červeného kříže, a dodává, že nově vzniklá organizace již neměla provozovat například zdravotnickou záchrannou službu, sanatoria, zdravotnické školy, sociální ústavy a jiná zařízení. „Toto vše převzal bez náhrady stát a ČSČK tak byl v podstatě odkázán na státní dotace na zajištění provozu, což předtím nebylo zapotřebí.”
Československý a český červený kříž
V roce 1919 vyslovil prezident republiky Tomáš G. Masaryk souhlas se založením národní společnosti Červeného kříže v nové republice a současně do funkce předsedkyně Československého červeného kříže jmenoval Alici Masarykovou. Organizace se svým širokým záběrem stala nezbytným pilířem poskytování pomoci a solidarity doma i za hranicemi. Těšil se široké podpoře československé veřejnosti, pro kterou realizoval široký sociální a zdravotní program. Spolu s Československem zažíval ČSČK nejen vzestupy, ale také pády. Dnes má Červený kříž v České republice 15 tisíc členů a dobrovolníků.
Významným státním úkolem bylo pro Československý červený kříž budování a pravidelný výcvik statisícové databáze členů připravených pro pomoc v době války a využitelných i při mimořádných událostech. „Šlo o takzvané Zdravotnické družiny ČSČK, které byly součástí státního systému Civilní obrany. Tradiční sociální a zdravotnické aktivity měl nově ČSČK budovat výhradně na dobrovolnické bázi, což se změnilo až počátkem 90. let, kdy opět sociální a zdravotnické činnosti začaly být profesionálně rozvíjeny,” říká Marek Jukl.
Naděje na uvolňování
Šedesátá léta s sebou snad ve všech oblastech lidské činnosti nesla punc naděje na uvolňování a ve spolkovém životě a životě občanské společnosti, tomu nebylo jinak. Politické uvolňování se spolků sice dotklo, ale stejně rychle jako začalo, i skončilo. V tomto období byla například obnovena činnost Junáka nebo Sokola, pořádaly se dobrovolné sbírkové akce, vznikaly nové politické organizace a spousta dalšího.
Nadechnutí se dočkal i Skaut. „V letech 1968 až 1970 skauting opět zaznamenal velký zájem. Ovšem omezení jeho činnosti bylo větší a v kratším čase. Například už v roce 1969 musely skončit oddíly s náboženskou výchovou a o rok později všichni ostatní. Zároveň toto krátké nadechnutí znamenalo velice důležitý podnět pro další přežití skautských myšlenek,“ vysvětluje Roman Šantora. I přesto ale děti nějaké vyžití měly, i když dohled byl velký. Nejvíce se využívaly turistické oddíly mládeže, přírodo-ochranářské oddíly a také Pionýr.
Novinky si připsal i Klub českých turistů. Jako specifická forma turistiky vznikla turistika zdravotně postižených s různou délkou pěších tras podle stupně postižení. Pro jednotlivé druhy turistiky byl vytvořen čtyřstupňový systém kvalifikací turistických cvičitelů a pravidelně se uskutečňovala školení nových cvičitelů a doškolovací semináře stávajících. „Velký ohlas a rozvoj zažily dálkové pochody, zpočátku především 50kilometrové, později i v širší škále tras. Nejpopulárnější pochod Praha – Prčice se poprvé konal v roce 1966,” ohlíží se Mojmír Nováček.
Toto krátké období aktivní občanské iniciativy bylo ale násilně přerušeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následným dvacetiletým obdobím takzvané normalizace. Právě tehdy vznikly základy politicky aktivní občanské společnosti – iniciativy jako Charta 77, Několik slov a další – na které navázaly osobnosti Sametové revoluce. Iniciativy byly režimem tvrdě stíhány.
Nezávislost ale byla omezená i u organizací, kterým se i v období tvrdé normalizace vyhlo rozpuštění nebo zrušení. „Stát pochopitelně navenek vystupoval vždy tak, že ctí své závazky z Ženevských úmluv, respektuje principy Červeného kříže včetně jeho nezávislosti, účastnil se ženevského mechanismu Mezinárodních konferencí ČK a byl to i jeden z důvodů, proč nebyl ČSČK rozpuštěn, jako to potkalo některé jiné organizace. Jeho nezávislost však byla omezená,” popisuje Marek Jukl. Stát zasahoval například i do složení orgánů ČSČK nebo do výběru jeho vedoucích zaměstnanců.
A proměňovala se i členská základna. Členové se v té době dělili na dvě kategorie. „Matrikové“, kteří v ČSČK byli proto, že bylo žádoucí být „společensky angažovaný“ a ČSČK byl pro svůj humanismus a formální apolitičnost přece jen více přijatelný než jiné organizace. Stále byl totiž chápán jako organizace, která se snaží pomáhat.
Michaela Poláková
Rozhovor
SOS dětské vesničky – nejstarší neziskovka pomáhající ohroženým dětem u nás. Vznikaly v době, kdy na dveře klepala tvrdá normalizace. Přežily ji a dodnes nesou odkaz zakladatele, který v Československu zpopularizoval pěstounskou péči a získal pro ni mediální pozornost i toleranci režimu. Jak se SOS vesničky stavěly. Proč přiložil ruku k dílu každý skaut i dělník? A jaký byl poválečný neziskový sektor?
Druhou kategorií byli členové, kteří svoji loajalitu opravdu stále chápali především jako službu druhému. „Hranice však nebyla zcela ostrá, i členové matrikoví se mnohdy na humanitárních činnostech ČSČK podíleli i ze své iniciativy. Jejich vazba však nebyla nijak silná a po roce 1990, kdy společenský tlak na angažovanost pominul, rychle ČSČK opouštěli. Jeho členská základna se tehdy rychle zredukovala na asi desetinu,” doplňuje Marek Jukl.
I přesto ale v organizaci panovala, ve vlnách, nespokojenost se zásahy do vnitřních poměrů. Periodicky se projevovala v dobách uvolnění – za pražského jara a pak za deklarované „přestavby“ v druhé polovině 80. let, kdy začala být více zdůrazňována její nezávislost. Naplno se status ČSČK mohl změnit až po listopadu 1989, kdy už v prosinci došlo ke změně vrcholného vedení.
Spolu s federalizací státu pak přišla další vlna rušení spolků nesoucí s sebou zakládání samostatných republikových svazů proti původním celostátním organizacím. Snahy o centrální řízení společnosti v porovnání zejména s 50. lety se ve skutečnosti nerealizují v tak striktní podobě, byť možnost represe zde stále hrozí. Období 70. a 80. let znamenalo hlavně pro sféru umělecky zaměřených vrstev společnosti šťastnější období, vznikaly neinstitucionalizované neformální skupiny a kroužky.
Od volnočasových aktivit k disentu
Silná občanská společnost a odvaha mnohdy skrytě neziskový sektor budovat se ukázala především v období Sametové revoluce. Příkladem je samozřejmě Charta 77 – občanská iniciativa a nejvýznamnější akce odporu vůči komunistickému režimu v normalizačním Československu. Jedním z hlavních důvodů jejího vzniku byla kritika tehdejší státní moci za nedodržování lidských a občanských práv, hlavním podnětem však bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe.
Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí.
S Chartou 77 se pak úzce váže další občanská iniciativa, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Ten byl ustanoven 27. dubna 1978 sedmnácti československými občany a občankami. Jeho úkolem bylo v duchu poslání Charty 77 sledovat případy osob, které byly v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. VONS obhajoval stovky našich občanů i cizinců, kteří se stali oběťmi nespravedlivého stíhání, jeho členové si samozřejmě zažili spoustu postihů.
V roce 1979 bylo jedenáct z tehdejších 21 členů zatčeno, pět z nich odsouzeno nepodmíněně na tři až pět let. „Organizace VONS byla z hlediska právního postavení občanů patrně nejdůležitější společenskou iniciativou, ani jí jako celku, ani jejím jednotlivým členům se doposud nedostalo docenění, které si zaslouží,“ píše Pavel Zvěřina, jeden z autorů webu Totalita.cz
Že občanské iniciativy sehrály zásadní roli především v době Sametové revoluce a stavěly tak na svých dlouhá léta budovaných pevných základech je jisté, podrobně se o tom rozepíšeme ve druhém díle této série.
Foto: archiv ČČK, Skaut.cz, archiv Klub českých turistů,
Zdroje: Historie neziskového sektoru/občanské společnosti, Antonín Kovář; Neziskové organizace – historický vývoj na našem území, Hana Měšťánková; Srovnání podmínek pro vývoj neziskového sektoru v České republice a Slovenské republice po rozpadu ČSFR, Ivana Köstelová; takovijsme.cz
