„Tímto společným prohlášením vyjadřujeme pevný závazek k evropským hodnotám, jako jsou demokracie, právní stát a lidská důstojnost. Jsme vděční za to, že můžeme být plnohodnotnou součástí sjednocené Evropy, kde jsou bezpečnost, prosperita, svoboda, lidská práva a rovnost pilíři její stability,“ stojí ve společném prohlášení občanské společnosti k dvacetiletému výročí vstupu do Evropské unie, k němuž se přihlásilo přes 150 organizací a několik desítek zástupců a zástupkyň české občanské společnosti. 

Podle prohlášení měl vstup do EU na sektor jednoznačně pozitivní dopad. Než se tak ale stalo, občanská společnost musela od 90. let projít významnou proměnou a poměrně náročnou cestou od raných porevolučních snah o obnovu demokracie až po postupné začlenění do evropských struktur.

„Po revoluci jsme se konečně mohly nadechnout, vyloučené skupiny obyvatel, lidé se znevýhodněním nebo děti v dětských domovech, už nebyly schovávány v ústavech daleko za městy a lidé, kteří chtěli něco změnit, konečně mohli. A dělali to!“ vzpomíná na porevoluční období Hana Šilhánová, dlouholetá ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti – pro neziskový sektor jednoho z nejzásadnějších aktérů předvstupního období. Ještě za totality se pohybovala v disidentském prostředí a měla blízko k tématu lidí se znevýhodněním, a tak se i skrze obor sociologie brzy dostala právě k tématu občanské společnosti.

Přečtěte si sérii článků, kterou jsme ve Světě neziskovek vydali k historii neziskového sektoru:

V 90. letech se neziskový sektor začínal organizovat, ale o jeho profesionalizaci se dá mluvit až ke konci století. Neexistovala dostatečná legislativa a vznikalo velké množství organizací, z nichž mnohé nefungovaly tak profesionálně jako dnes. „Pravidla se tvořila za pochodu, takže některé procesy byly v nezisku z dnešního pohledu podivné, neefektivní a mnohdy neekonomické. Učili jsme se, jak na to,” popisuje Honza Dolínek, který v neziskovém sektoru, především v oblasti sociální práce, osob se zdravotním znevýhodněním, paliativní péče či vzdělávání, působí od konce 90. let. Tehdy se vrhnul do zlepšování sociální oblasti s tím, že si přál, aby ji nezastupovali pouze lidé jako sociální pracovnice Zubatá z filmu Kolja.

„Postupně se občanská společnost začala přesouvat z obýváků, kde mnoho organizací začínalo aktivisticky a formou dobrovolné práce, do kanceláří,” vzpomíná Dolínek a dobře tím ilustruje, jak se organizace postupně profesionalizovaly. „Postupně se více dbalo na transparentnost a kontrolu finančních toků. Na přelomu století už bylo možné se v neziskovém sektoru i uživit,” dodává.

Popostrčení k profesionalizaci od Evropské unie

Česká republika požádala o členství v EU v roce 1996 – pro vstup bylo třeba splnit řadu politických podmínek, vedle zavedení svobodných voleb, fungujícího parlamentu a dalších i obnovení občanské společnosti. Poslední jmenovaný úkol se stal klíčovým pro NROS, která se za tímto cílem v roce 1993 zformovala. Vznikla na středo a východoevropský region jako poměrně unikátní nástroj pro posilování organizací a jejich profesionalizaci, a to i skrze přerozdělování evropských financí mířících na podporu občanské společnosti.

„Naše činnost se soustředila na několik oblastí – zvyšování informovanosti, tvorbu legislativy, aby mohly neziskové organizace fungovat v daných rámcích, vzdělávání o občanské společnosti…“ vyjmenovává tehdejší ředitelka NROS Hana Šilhánová. Díky nadaci vznikly mimo jiné i vzdělávací kurzy a později samostatné obory o občanské společnosti na vysokých školách. „Z lidí se stávali odborníci. Řada absolventů a absolventek našich kurzů nastoupila do neziskového sektoru nebo zakládala organizace, které fungují dodnes,“ dodává s tím, že důležitým vedlejším efektem společného vzdělávání bylo propojení zapálených jedinců, kteří mohli začít spolupracovat.

„Po revoluci jsme se konečně mohly nadechnout,” říká Hana Šilhánová, dlouholetá ředitelka NROS. Zdroj: Archiv Hany Šilhánové

Ústředním zaměřením NROS se pak stalo právě přerozdělování evropských financí. Nadšení v začátcích fungování plné plánování a velkých idejí, které panovalo ještě na schůzkách v obývacích pokojích, bylo podle Šilhánové důležitým hnacím motorem, ale vše začalo být složitější, když organizace získaly první granty. Najednou potřebovaly fungovat hospodárně, efektivně a umět vykazovat svou práci. „V tom okamžiku se to lámalo a bylo potřeba zavádět strukturované procesy. Někdo se musel věnovat financím, jiný projektům nebo PR… Už nešlo, aby všichni dělali všechno, a ještě na koleni,“ vysvětluje Šilhánová.

NROS tak připravovala neziskové organizace na to, aby mohly být spolehlivými příjemci evropských peněz a realizátory dlouhodobých funkčních projektů, a to zejména skrze program PHARE. Přerozdělování grantů vyžadovalo velkou míru kontroly i byrokracie, ale za cenu velkých pokroků: „Neziskové organizace se zaměřovaly hlavně na cíl – dosáhnout změn, ale bez dostatečné profesionalizace a fungujících struktur by se jim to nemuselo podařit,“ vzpomíná.

Sama se zdráhá označit úspěchy jako výsledek úsilí NROS a jejích zaměstnanců a zaměstnankyň, další z respondentů – Honza Dolínek – nadaci však v rozhovoru jednoznačně vyzdvihuje jako jednoho z nejzásadnějších aktérů pro rozvoj občanské společnosti v době před vstupem do EU. „Oproti sousedním zemím jsme měli v tomto období díky NROSce – jako silné autoritě nezávislé na státní správě – velkou výhodu,“ říká.

Profesionální občanská společnost

Od nadšení k profesionalitě – tak hodnotí Honza Dolínek období od revoluce po vstup do EU. Pravidla se podle něj tvořila za pochodu. „Nicméně na přelomu milénia už jsme tu měli v každém odvětví od sportu a volného času, přes zdravotnictví až po oblast sociální nebo humanitární minimálně jednu silnou neziskovou organizaci,“ říká Dolínek.

To, že se neziskový sektor stal etablovanou součástí společnosti, potvrzují také data z publikace Průvodce neziskovým sektorem Evropské Unie Oldřicha Čepelky. Na začátku nultých let v sektoru podle odhadů pracovalo na tři procenta všech zaměstnanců a na HDP se podílel bezmála dvěma procenty, čímž se blížil průměru západních zemí. Čepelka uvádí, že ze zemí bývalého východního bloku patřila česká občanská společnost k těm nejvyspělejším. Vedle rozvoje vnitřních kapacit, kvalifikace a profesionality zaměstnanců a zaměstnankyň zdůrazňuje schopnost organizací zbavovat se závislosti na zahraničních zdrojích, které byly do konce 90. let kromě financí EU, prakticky jedinými zdroji, z nichž mohly neziskové organizace čerpat, a propojení s neziskovým sektorem v dalších zemích.

Podmínka vstupu do EU týkající se živé občanské společnosti byla tedy splněna. Češi se podíleli na veřejném dění, jak ukázal průzkum NROS a agentury STEM z roku 2004. V pěti letech před šetřením na 43 obyvatel podepsalo alespoň jednou petici a na 14 procent z nich se zúčastnilo protestní demonstrace. Bezmála polovina obyvatel se v té době hlásila k členství v neziskových organizacích. A co je důležité zmínit – lidé organizacím občanské společnosti věřili. O tom, že hájí skutečné zájmy občanů bylo v roce 2004 přesvědčeno 65 procent respondentů, velká část uvedla, že pomáhají řešit důležité společenské problémy a pomáhají vytvářet pocit sounáležitosti.

Rozvoj dárcovství a snahy o fundraising

K dalšímu rozvoji organizací přispělo i budování nadačního sektoru, který také získal pravidla a poměrně dobrý základ financování i díky státnímu Nadačnímu investičnímu fondu, do nějž byly odváděny dvě procenta z každé privatizace v 90. letech. Tyto prostředky pak byly vládou rozděleny do nadačního jmění konkrétních nadací. „Než vznikla ekonomicky silná vrstva společnosti a než lidé z ní dospěly k tomu, že by mohly část svých příjmů věnovat na společensky prospěšné cíle, tak to nějakou dobu trvalo,“ říká Šilhánová.

Postupně se však do Česka dostávaly i další trendy, jako je například společenská odpovědnost firem či individuální dárcovství. Na straně neziskových organizací tak vznikaly první profesionální snahy o systematický fundraising. „Zpočátku zde byly dokonce tendence termín fundraising doslovně překládat do češtiny,“ vzpomíná Honza Dolínek.

Vlna solidarity se v lidech jednoznačně probouzela. Oldřich Čepelka ve zmíněné publikaci píše například o katastrofálních záplavách, které v roce 1997 postihly Moravu a v roce 2002 Čechy. Tyto události byly v té době jedním z největších projevů solidarity od revoluce a současně dobře ukázaly na připravenost neziskového sektoru zasáhnout, když je třeba. Ostatně to se drží dodnes – i loňské záplavy vzbudily vlnu štědrosti, spolupráce a ukázaly, jak flexibilně dokáže občanská společnost reagovat na krizové události.

V roce 2004 bezmála polovina respondentů šetření NROS a STEM uvedla, že v posledním roce poskytla věcný či finanční dar neziskové organizaci. Nejvíce se darovalo na oblast zdraví, náboženské a duchovní organizace a humanitární pomoc.

Pomozte dětem a první fundraisingové úspěchy

NROS spolupracovala s řadou zahraničních partnerů. Jedním z nich byl také britský konzultant, který jim představil televizní sbírku televize BBC s názvem Children In Need. Ta se stala předlohou pro kampaň, kterou Hana Šilhánová označuje za jeden z nejzásadnějších milníků jejího působení. V roce 1998 se NROS ve spolupráci s Českou televizí podařilo uspořádat veřejnou sbírku Pomozte dětem zacílenou na podporu ohrožených dětí. “Nejen že se objevilo spoustu firemních dárců, ale zapojila se řada subjektů po celém Česku, skauti, sportovní kluby a podobně, kteří pořádali v rámci sbírky veřejné akce a  přispívaly do celkového výtěžku,“ vzpomíná Šilhánová. Dalším efektem bylo, že se připojily telekomunikační společnosti a už tehdy vytvořily systém darování skrze textové zprávy, z čehož se později vyvinul projekt dárcovských SMS, který dodnes úspěšně funguje pod Fórem dárců.

„Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme, a celé to bylo velké dobrodružství, ale od té doby jsem byla přesvědčená, že pokud máte dobrou myšlenku, promyšlený projekt a jste důvěryhodní, tak ty peníze získat jdou,“ uzavírá Šilhánová.

„Chceme do Evropy!“

„Celospolečenská nálada tehdy byla, že chceme zpět do Evropy,“ vzpomíná na období kolem referenda o vstupu do EU Honza Dolínek. „Vstup do Unie byl mezníkem, který to zaručoval. Myslím, že nebylo třeba lidi přesvědčovat,“ dodává Šilhánová. Euroskeptismus sice existoval, ale podle respondentů rozhodně ne v tak velkém měřítku jako dnes. Vstup do Evropské unie v referendu nakonec podpořilo 77 procent hlasujících a Česká republika se oficiálně stala členem 1. května 2004. Členství pak výrazně přispělo k tomu, jak občanská společnost vypadá dnes.

„Otevřel se prostor pro deinstitucionalizaci mnoha oblastí a péči o klienty nebo uživatele sociálních služeb, pro silnější využití a zapojení dobrovolníků, ale i pro komunikaci mnoha témat, protože evropské financování začalo podporovat i PR a osvětové kampaně,“ vzpomíná Dolínek. Finance zejména v prvních deseti letech po vstupu do EU byly podle jeho slov viditelným benefitem. „Skoro nebylo možné potkat projekt známější neziskovky, která by v rámci povinné vizibility neměla na dveřích logo EU a jejich fondů,“ říká a připomíná, že řada neziskovek navazovala zahraniční partnerství a vstupovala do evropských sítí.

Dolínek i Šilhánová si váží zejména toho, kam se posunula řada témat. Zmiňují například institucionální péči, téma domácího násilí, sociální podnikání, ranou péči, péči o seniory či v závěru života. „V neziskovém sektoru se podařilo opravdu hodně práce, otevřela se témata, která dříve nikoho nezajímala, nebo byla dokonce úplně tabuizována,“ doplňuje Šilhánová. Podle ní vstup do EU znamenal zejména kultivaci prostředí – uznávat práva, a to i jednotlivců se zdravotním či sociálním znevýhodněním nebo z menšin, se stalo normálním.

Nedokonalé evropské financování

Ani evropské finance však nejsou bez chyb – jsou spojené s velkou mírou byrokracie, což může být pro menší neziskové organizace velmi náročné. „Je třeba mít fungující aparát a lidi, kteří rozumí financím,“ říká Hana Šilhánová. Někdy se také stává, že se podaří rozjet projekt, ale po skončení financování může být těžké jej udržet, což je pro organizace velmi nezdravé.

„Negativa, která vnímám, jsou nejčastěji spojena s neefektivním čerpáním finanční podpory. Například při evaluaci vyčerpané finanční podpory byl vždycky kladen větší důraz na procesní správnost čerpání dotace nebo grantu místo toho, zda byl dosažen cíl projektu a v jaké kvalitě,“ říká Dolínek. 

Nemálo organizací, které dlouhodobě existovaly díky grantové nebo dotační podpoře, podle něj ztratilo vnitřní instinkt pro realizaci svého poslání a stalo se pro ně obtížné vytvářet projekty na základě vlastního záměru. „Staly se z nich experti na vyplňování formulářů a trefování se do vyhlášených veřejných výzev,“ dodává.

„V Česku jsme učili dělat fundraising metodou pokus omyl,” vzpomíná Honza Dolínek. Zdroj: Archiv Honzy Dolínka
 

Neziskový sektor dnes přispívá k řešení nejkritičtějších problémů

A kde je občanská společnost dnes? “Profesionalizovali jsme naši práci a stali se odolnějšími. Jsou z nás partneři státu, byznysu i evropských institucí v řešení řady systémových otázek. Získali jsme mezinárodní kontakty a prestiž,” uvádí organizace ve společném prohlášení zmiňovaném v úvodu článku.

Občanské společnosti se dlouhodobě daří přinášet nová témata, rozvíjet je a vést stát k tomu, aby se jim také věnoval. „Vezměte si například hospicovou nebo ranou péči. Původně to byla jen záležitost neziskovek, které tyto oblasti rozjely za podpory nadací. A stát postupně pochopil, že je potřeba, aby se tomu sám věnoval,“ říká Šilhánová. Obecně se neziskovým organizacím podle ní daří přispívat k řešení těch nejkritičtějších společenských problémů, jako jsou bezdomovectví, drogová závislost, sociální vyloučení nebo klimatické otázky.

Respondenti také zdůrazňují, že je velmi znát, že se stále rozvíjí ochota být solidární a pomáhat, ať už finančně či prostřednictvím dobrovolnictví. Současně se podařilo vybudovat fungující ekosystém pro darování.

„V Česku jsme učili dělat fundraising metodou pokus omyl a ti šťastnější uz nás měli možnost čerpat know-how od kolegů ze západní Evropy nebo USA. Dnes už na trhu práce existují desítky kvalitních profesionálů, řada vzdělávacích příležitosti a nástrojů,“ říká Dolínek. „Jako neziskový sektor umíme být velmi flexibilní a mobilizovat podporu při krizových situacích, ale i v době relativního klidu. Prostřednictvím Tříkrálové sbírky či při vysílání StarDance pro Paraple se daří vybírat desítky milionů korun,“ dodává.

Výzvy do budoucna

Ne vše je ale v občanské společnosti tak růžové, jak se může z dosavadního čtení zdát. Zhruba v roce 2015 začala důvěra společnosti v neziskové organizace klesat a poprvé od revoluce byla nedůvěra k neziskovkám vyšší než důvěra v ně. „Rád bych řekl, že je současná česká občanská společnost už natolik silná, že nám nehrozí nic nepříznivého, ale máme za humny válku a bohužel společensky taháme za jeden společný provaz méně často, než by bylo třeba, a přitom je zřejmé, že v době krize se umíme semknout,“ dodává Dolínek. 

Šetření CVVM z loňského roku ukázalo, že neziskovým organizacím věří 41 procent obyvatel. Na 49 procent vyslovilo nedůvěru, s tím, že 23 procent označilo možnost, že rozhodně nedůvěřují.

Neziskové organizace by podle Honzy Dolínka měly lépe vysvětlovat, jaký je jejich přínos. „Ujel nám v tom vlak a teď o nás část obyvatel říká, že jsme darmožrouti,“ říká. Problematický je podle něj také fakt, že se řada neziskových organizací ve svém úsilí nechala podhodnotit, což se odráží například ve mzdách v neziskovém sektoru ve srovnání se státním či komerčním. „Mnoho lidí vnímá neziskovky jako parazity. Neuvědomují si, že mezi ně patří dobrovolní hasiči, Sokolové a Skauti nebo že bez sociálních služeb neziskových organizací by stát nemohl fungovat,“ doplňuje Šilhánová.

Výzvou pro občanskou společnost podle ní bude nejen zvyšování povědomí o jejích zásluhách, ale také opětovný boj za prosazování demokracie a svobody. „Nemůžeme být v klidu. Když se podíváme do sousedních zemí, je jasné, že i stabilní demokracie nemusí trvat věčně,“ říká Hana Šilhánová s tím, že stejně jako média jsou i organizace občanské společnosti hlídačem demokracie a pro řadu z nich je to stále tématem číslo jedna. 

Foto: Pixabay