Zaporuka je ukrajinská nezisková organizace se sídlem v Kyjevě, která od roku 2008 pomáhá rodinám s dětmi, které onemocněly rakovinou. Během svého působení pomohla více než pěti tisícům rodin ať už materiálně, sociálně nebo zajištěním lékařské a psychologické péče. Jedním z jejich klíčových projektů je provozování takzvaného Dacha centra, kde žijí rodiny s dětmi s rakovinou v průběhu léčby a mohou se tak navzájem podporovat.
O tom, jak se Zaporuka přizpůsobila fungování ve válce a zda se v důsledku konfliktu změnilo její zaměření, jsme mluvili online přes Zoom s manažerkou mezinárodních projektů organizace Ianou Dashovskou, která se v tu chvíli nacházela přímo v Kyjevě.
Iana Dashovska
Zaporuka
Iana Dashovska působí od roku 2016 jako manažerka mezinárodních projektů v organizaci Zaporuka. V ukrajinském neziskovém sektoru se pohybuje již přes 15 let. Pracovala především s mezinárodními organizacemi a dobrovolníky, podílela se na digitálním fundraisingu a přípravě grantů. Hodnoty, kterými se při práci řídí, jsou lidskost, upřímnost a efektivita.
Iano, vybavujete si, jak ve vaší organizaci vypadala situace těsně před válkou?
Velmi dobře. Všude byla cítit nervozita, protože všechna masová média mluvila o bezprostřední válce. Ukrajinci toto označení neměli rádi, protože věřili, že bude možné konfliktu předejít. Pro naši organizaci byla tato situace plná nejistoty o to složitější, protože pracujeme s lidmi, kteří jsou v těžké životní situaci. Vzpomínám si, že bylo mnoho rodin, kterým pomáháme, mnohem více nervózních a všude bylo cítit napětí. Naše organizace zároveň plánovala na květen 2022 slavnostní otevření nového Dacha centra. Kvůli těmto zprávám jsme se tudíž začali obávat, že jeho otevření nebude možné.
Připouštěli jste si před rokem možnost, že by Rusko mohlo Ukrajinu napadnout? Připravovali jste se na válku?
Z předchozího vývoje a konfliktu na východě země jsme věděli, že to možné je. Nicméně v tu dobu jsme si nedokázali představit, že by válka vypadala tak, jako teď, včetně útoků na civilisty. Každý z nás se připravoval po svém, měli jsme nachystaná osobní nouzová zavazadla. Nicméně neplánovali jsme kompletní změnu fungování celé organizace, protože jsme opravdu nepočítali s tím, že válka dosáhne takových rozměrů.
Některé děti evakuaci nepřežily
Jak u vás probíhaly první dny války?
Asi by bylo dobré zmínit, že jsme u nás v organizaci zvyklí pracovat v pohotovostním režimu, protože pomáháme dětem s rakovinou. Nicméně první den jsme byli v šoku, ostatně asi stejně jako všichni. Ale potom jsme se museli situaci přizpůsobit. Náš tým se rozdělil, někdo zůstal v Kyjevě, já jsem jela nejprve do Lvova a poté do Polska. Evakuaci dětí z Dacha centra mimo jiné také do Itálie jsme se tudíž snažili koordinovat z různých míst.
Do Itálie se vám podařilo evakuovat zhruba sto rodin s nemocnými dětmi. Jak tato evakuace probíhala?
Bylo to poměrně složité. Rodiny s dětmi, které se cítily lépe, byly evakuovány na západ Ukrajiny. Do Itálie, kde máme konexe s různými organizacemi, jsme evakuovali poměrně rychle speciálními nemocničními vrtulníky děti, které potřebovaly akutní péči. Nicméně u dětí, které podstoupily transplantaci buněk a měly téměř nulovou imunitu, byla evakuace velmi komplikovaná a některé z nich ji bohužel nepřežily. V nemocnici v Kyjevě ale zůstat nemohly, protože v tu dobu byla situace velmi nejistá, navíc by se kvůli ostřelování musely někdy i několikrát za hodinu přesouvat do krytů v podzemí, což by jejich zdravotnímu stavu neprospělo.
Jste stále v kontaktu s rodinami, které byly evakuovány do Itálie?
S většinou z nich v kontaktu jsme. Spousta rodin potřebuje pomoci například s papírováním, zajištěním psychologické pomoci nebo se zorientováním se v novém prostředí. Některé z dětí dostávají jídlo pro běžné pacienty, které často nemusí být pro děti s rakovinou vhodné, proto se jim snažíme také finančně přispívat na speciální stravu.
Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny pacienty evakuovat?
Zhruba v dubnu, v květnu, se evakuace chýlila ke konci (2 měsíce po začátku války, pozn. red.). Většina pacientů, kteří potřebovali pomoci, byli v bezpečí a my jsme přemýšleli, co dál. Začali jsme pomáhat také dětem postiženým válkou a navázali jsme spolupráci s jednou z největších nemocnic, kde jsou ošetřovány právě děti, které byly zraněny ve válce.
Takže se kvůli válce do velké míry rozšířila oblast působení vaší organizace.
Ano. Snažíme se současně podporovat děti s rakovinou, ale také děti zraněné v důsledku války a obecně podporovat zdravotní péči na Ukrajině. Před válkou jsme pomáhali ve třech nemocnicích, momentálně jich podporujeme 14, včetně těch na frontové linii. Navíc nás prosí některé nemocnice o jednorázovou pomoc, kterým se snažíme taktéž vyhovět. Pomáháme také rodinám s dětmi, které se musely kvůli válce či nemoci přestěhovat. V zimě jsme jim dodávali dřevo, aby si mohly zatopit. Nyní se je snažíme integrovat do místních komunit, protože často podléhají apatii.
To znamená, že podporujete nemocnice také mimo velká města?
Přesně tak, snažíme se pomáhat taky těm nemocnicím, ke kterým často finanční nebo humanitární pomoc od různých organizací nedoputuje, ale přesto ji velmi potřebují.
Naučili jsme se, jak pracovat efektivně
Jak vypadá váš tým?
Jádro našeho týmu tvoří sedm lidí. Externě spolupracujeme s dalšími odborníky, například psychoterapeuty, kteří pracují přímo v terénu. V naší organizaci ctíme tři základní hodnoty, které by měl vyznávat každý, kdo u nás pracuje – lidskost, efektivnost a upřímnost. Momentálně bychom potřebovali tým rozšířit o nové lidi, nicméně je teď velmi těžké na Ukrajině zaměstnance najít. Mnoho vzdělaných a zkušených lidí zemi opustilo.
Musí být pro vás náročné zvládat tolik práce v tak malém týmu. Kolik hodin denně pracujete?
Je toho opravdu hodně. Pamatuji si, že na začátku války během evakuace jsme pracovali i během víkendů a po nocích. Hodně rodin překračovalo hranice právě v noci a potřebovali naši asistenci. Teď nám práci komplikují výpadky elektřiny a internetu. Například po jednom z útoků jsme měli k dispozici elektřinu pouze od jedné hodiny večer do pěti hodin ráno. Tu noc jsem nespala jen proto, abych mohla udělat nejnutnější věci do práce a nabít si notebook. Ale právě to nás učí pracovat rychleji a více efektivně.
Jak náročné je to na Ukrajině s logistikou a dopravou?
Musím říct, že vše funguje dobře, Ukrajinci/ky, kteří zůstali v zemi se naučili/y pracovat efektivně. Není problém dostat se z jednoho města do druhého vlakem či autem. Například vlaková doprava funguje velmi dobře, ostatně vlaky logisticky zajišťují dopravu nejen lidí, ale také zbraní. Ale to stejně platí o běžném životě v Kyjevě. I ve chvíli, kdy je zrovna výpadek elektřiny, můžete ve městě sehnat kávu nebo si cokoliv koupit. Všichni živnostníci si totiž sehnali malé generátory, které jim umožní fungovat i za ztížených podmínek.
Jedním z projektů Zaporuky je stavba takzvaného Dacha centra, které slouží k ubytování dětí s rakovinou a jejich rodin. Jak válka ovlivnila tento projekt?
Kvůli ostřelování jsme museli stavbu budovy pozastavit, ale doufáme, že se nám tento rok podaří Dacha centrum otevřít. Ale s některými věcmi jsme před začátkem války nepočítali. Například teď musíme řešit přístavbu krytu, kam by se rodiny a personál mohli schovat v případě útoku.
Změnila válka způsob financování vaší organizace?
Do velké míry ano. Zůstali nám někteří dlouhodobí partneři, kteří nás podporují. Ale velká pomoc přišla nově také od organizací nebo jednotlivců ze zahraničí, kam právě směřujeme náš fundraising. Zahraniční pomoc je zaměřena především humanitárně, nikoliv na podporu ukrajinské armády. Nicméně bez armády, která nás chrání, by byly všechny naše aktivity zbytečné. Ukrajinci musí tudíž především finančně podporovat naši armádu a na naše projekty tak čerpáme pomoc ze zahraničí.
Jak složité bylo získat finanční pomoc právě ze zahraničí?
Zaporuka je již zaběhlá organizace s více než čtrnáctiletou historií a máme dobrou reputaci také ve světě. Tudíž nás někteří zahraniční partneři oslovili i sami. Zároveň jsme ale sami kontaktovali několik organizací s žádostmi o pomoc. Vždycky jsme vděční, když finanční pomoc ze zahraničí doputuje k organizacím, jako je ta naše. Na rozdíl od velkých mezinárodních organizací víme, jak Ukrajina funguje a kde je potřeba pomoci. Snažíme se co nejvíce podporovat malé lokální komunity, ke kterým se potřebná pomoc často nedostane.
Bojíme se, že se bude na Ukrajinu postupně zapomínat
To mě přivádí k další otázce – jak můžeme my z Česka co nejefektivněji pomoci ukrajinskému neziskovému sektoru?
Na tomto místě bych nejprve ráda vyjádřila vděk za veškerou pomoc, kterou Češi Ukrajině poskytují. Každopádně nejvíce se bojíme toho, že se bude na ukrajinské problémy postupně zapomínat. Proto je důležité, aby se o Ukrajině, jejich problémech a potřebách stále mluvilo a psalo. Zároveň budeme vděční za veškerou finanční, humanitární pomoc a vybavení. Nicméně dárci často zapomínají na to, že je Ukrajina rozvinutá země a máme u nás k dispozici poměrně vyvinuté technologie a kvalitní zdravotnictví. Tudíž nepotřebujeme základní vybavení a technologie, ale velmi oceníme ty nové, které nám pomohou zefektivnit práci.
Můžeme pomoci například v rámci českého neziskového sektoru také nemateriálně?
Oceníme, pokud s námi budete sdílet know-how. Rádi se inspirujeme tím, co v neziskovém sektoru v jiných zemích funguje, abychom mohli u nás na Ukrajině pomáhat ještě efektivněji.
I přes všechny hrůzy a potíže, které s sebou válka přináší – dokážete najít na této situaci něco pozitivního?
Jedna z nejvíce pozitivních věcí je, že jsme se naučili pracovat velmi efektivně. Zároveň jsme si dokázali, že zvládneme pracovat za jakýchkoli podmínek a že i v tak krizové situaci zvládneme pomáhat těm, kteří to potřebují. A to nám dává každý den sílu pokračovat v tom, co děláme. Jedna z dalších pozitivních věcí pro Ukrajinu je, že se o naší zemi a kultuře více mluví, stejně tak jako o neziskovém sektoru a občanské společnosti, která je zde velmi rozvinutá. Rozšiřuje se povědomí také v zahraničí o ukrajinských neziskových organizacích, které dělají skvělou práci a před válkou o nich nikdo nevěděl.
Čeho se teď nejvíce obáváte?
Toho, že bude válka trvat déle, než budeme schopni zvládnout. Naši příbuzní a kamarádi jsou na frontové linii, máme velký strach samozřejmě i o ně. Také se bojíme, že se na Ukrajinu zapomene, to je jedna z našich největších obav. Každý den umírá spousta lidí a dětí a my s tím nemůžeme nic udělat. Válka pořád pokračuje a my nevíme, kdy to všechno skončí. Naším největším přáním je žít zase ve svobodné Ukrajině a uděláme vše, co je v našich silách, aby tomu tak jednou bylo.
V případě, že chcete oslovit či podpořit organizaci Zaporuka, navštivte jejich webové stránky, kde jsou k dispozici veškeré kontakty a informace v angličtině.
Foto: Zaporuka
