Pro co jste naposledy nejvíce „zahořela“ a kdy naopak jste měla pocit, že vám plamen zhasíná?

Moje přirozené nastavení je, že hořím. Většinou mi k tomu stačí málo. Často říkám, že mě moje práce, která se týká péče o seniory a několik let dobrovolnictví v domově seniorů, naučilo prožívat radost z každodennosti. Je to ten největší pracovní benefit, který jsem v životě dostala. Pohasínám málokdy a většinou krátkodobě. Přidusit můj oheň spolehlivě umí zbytečná byrokracie, hledání důvodů, proč něco nejde, místo hledání způsobů, jak to zvládnout a odfláknutá práce. Frustruje mě, když z něčeho čiší „spokojenost“ s průměrností. Většinou mi pomáhá jít to rozchodit.

Jak nám může v každodenní práci pomoci vize, ať už na úrovni organizace nebo jednotlivce? Jaká je vaše osobní zkušenost s vizí a jejím naplňováním?

Vize je kotva a kompas zároveň. Něco, co vám pomáhá s rozhodováním a co vám připomíná, proč jste se dali právě na tuhle cestu. Vize naší organizace MILA je jednoduchá: Péče je hodnota české společnosti. To je něco, čemu věřím a dává mi to motivaci do další práce. Všechno, co dělám, plánuji a rozhoduji, konfrontuji právě s naší vizí. Přispívá to, co právě řeším, k jejímu naplňování? A stejně tak si odpovídám na otázku: Je to, co plánujeme, v souladu s našimi hodnotami? Definovali jsme si je před pár lety týmově a jsou jimi otevřenost, smysluplnost, poctivost a radost. Často se k nim vracím a snažíme se je mít zastoupené ve všem, co děláme. Pomáhá to „nesejít z cesty“.

Kdo chce zapalovat, musí hořet

Jak vizi a sny využít ve fundraisingu?

Fundraising občas školím a vždycky je mezi účastníky někdo, kdo tvrdí, že jeho téma není dobré. A já na to vždycky říkám: Jak můžete chtít, aby vám někdo dal peníze a věřil něčemu, čemu nevěříte ani vy sami? Kdo chce zapalovat, musí hořet! Pokud někam jdu s pocitem, že se doprošuji o peníze, tak se doprošuji o peníze. Pokud přicházím nabízet partnerskou spolupráci, je moje vyzařování úplně jiné.

Jaká je vaše zkušenost s vyhořením? Jak mu předejít a jak ho řešit?

Vyhořením jsem si prošla před skoro patnácti lety. Bylo to jedno z nejnáročnějších období v mém životě. I když mi to svým způsobem hodně dalo, už bych to nikdy nechtěla zažít. Vyhoření je stav, kdy jste na lopatkách a jediné, co s tím můžete dělat je přijmout tohle vynucené zastavení jako příležitost ke změně. Nebo můžete zůstat ležet, ale to nebyla moje cesta. Zpětně viděno, dalo mi to příležitost začít žít autenticky a získat životní nadhled. Jestli něco považuji za životní výhru, tak tohle. Ale jak vyhoření předejít, to netuším. Všichni jsme stokrát slyšeli, že se o sebe máme starat, ale řada z nás s tím stejně začne až za pět minut dvanáct. Nevyžádané rady jsou k ničemu.

Projekt Jiskříme upozorňuje mimo jiné na to, že syndrom vyhoření patří mezi nejčastější problémy profesionálních pečovatelů. Jaké všechny faktory se na tom podílejí?

Před dvěma lety jsme s agenturou Mindbridge realizovali výzkum, který se týkal podmínek pro výkon pečovatelské profese. Vyšlo nám z něj, že 87 procent pečovatelů vnímá svou práci jako nedoceněnou. Až 33 procent pečovatelů odpracuje více než 19 dvanáctihodinových směn v měsíci a téměř polovina respondentů by nečekaný výdaj 20 tisíc musela řešit půjčkou. Jinými slovy, dřete za málo peněz a ještě máte pocit, že si vaší práce nikdo neváží. To je na vyhoření skvělý recept.

Jak to změnit?

Změna je spojená se zvýšením prestiže pečovatelské profese a zlepšením podmínek pro ni. Na tom pracujeme. Před dvěma lety jsme uspořádali osm setkání, kde bezmála 80 lidí z řad studentů, seniorů, neformálních pečujících nebo třeba politiků diskutovalo o tom, jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese. Setkání facilitovala nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková a následně jsme připravili šest kroků ke změně, kterým se průběžně věnujeme. Letos jsme navázali šesti setkáními s patnácti ředitelkami a řediteli služeb pro seniory a hledáme odpověď na otázku, jak kompenzovat psychickou a fyzickou zátěž, kterou profesionální pečující zažívají. 

Na úrovni jednotlivců je skvělé začít si všímat péče ve svém každodenním životě a dávat jí prostor. A také hodně věřím na to, že je dobré pečovatelům jen neříkat, co se nám na jejich práci nelíbí, ale děkovat jim i za to, co dělají dobře. Zastavit se cestou od babičky, která je v domově seniorů, za její pečovatelkou a říct jí „Děkuju, že jste babičce přinesla ten čaj, který má ráda”, je maličkost, ale všechno se nakonec skládá z maličkostí. I velké změny.

Simona Bagarová

MILA

Simona Bagarová vystudovala sociální práci a víc než patnáct let se věnuje managementu sociálních projektů. Je zakladatelkou a ředitelkou organizace MILA, která se zaměřuje na podporu neziskových organizací a týmů v domovech seniorů. V roce 2021 napsala a vydala knihu rozhovorů o péči s názvem Hořím, na kterou v roce 2024 navázala volným pokračováním Hladím. 

Nezisková organizace MILA se věnuje mimo jiné osvětě v oblasti pečovatelské práce. Čeho se za dobu existence organizace podařilo dosáhnout? Nemáte někdy pocit, že ten cíl vrátit pečovatelské práci prestiž a ohodnotit ji tak, jak si zaslouží, je příliš vzdálený?

To, že je změna vzdálená, neznamená, že nemá smysl se o ni snažit. Jsem smířená s tím, že některých změn se nedožiji, ale hluboce věřím, že má smysl na nich pracovat. Za osm let naší existence jsme navázali spolupráci s více než 30 službami pro seniory a spolupracovali s nimi na tom, aby na úrovni jejich domova bylo pečovatelům lépe. Stali jsme se jediným oficiálním ambasadorem metody Namaste care pro ČR a proškolili více než 300 pečovatelek a pečovatelů ve smyslové komunikaci s lidmi s demencí. 

Vytvořili jsme také komunikační manuál pro média, jak o stáří a péči psát a informovat důstojně a s respektem. Vytvořili jsme první českou fotobanku, kde si novináři, ale i další tvůrci obsahu mohou zdarma stáhnout fotografie, které téma stáří a péče zachycují realisticky a důstojně zároveň. A v neposlední řadě píšu knihy o dobré péči. Ta první, Hořím, se stala povinnou literaturou pro studenty Ošetřovatelství na 1. LF UK. Myslím, že se toho podařilo víc, než jsem si vůbec dokázala na začátku představit.

„Každej František dobrej“

Jedním z vašich kréd je „konat dobro dobře”. Proč nestačí dobro zkrátka jen „konat”?

Samozřejmě můžete jen konat a zaplaťpánbůh za každého, kdo je ochotný vůbec konat a je aktivní, ale z perspektivy neziskové organizace zkrátka potřebujete vědět, jestli to, co děláte, funguje. Musíte najít nějaký způsob, jak změřit reálný dopad vaší práce. Je to argument nejen pro fundraisera, ale také pro tým a jeho motivaci do další práce. Pro fungování organizace mi přijde užitečné vědět, odkud a kam jdu a jak poznám, že už tam jsem. Mluvit o tom, že dělám dobro, je spíš věcí ega. Dělat dobro dobře je věc dobrého a smysluplného záměru.

Je součástí „dělání dobra dobře“ i uvědomění, že nemůžeme spasit svět a je lepší dělat menší kroky, než přepálit začátek a v konfrontaci s realitou pak být zklamán, že to nejde podle plánu?

Mám pocit, že do pomáhajících profesí jde velká část lidí s pocitem, že trochu spasit svět chce. Ale je důležité si to v nějaké fázi uvědomit a svou motivaci proměnit. Pochopit, že nemůžu dělat „dobro“ s pocitem, že jsem trochu lepší než ostatní nebo s očekáváním, že mi někdo bude vděčný. To je cesta do pekla a navíc očekávání často přináší zklamání. Já jsem ty svoje upravila tak, abych zklamaná nebyla. Třeba když mám debatu na téma péče, vůbec nepřemýšlím o tom, kolik tam bude lidí. A je mi opravdu v dobrém slova smyslu jedno, jestli přijdou tři lidi nebo třicet. 

Pomáhám si takovým příměrem „každej František dobrej“. Tohle spojení vzniklo po vydání mojí knihy Hořím, ve které je mimo jiné rozhovor s pečovatelem, který se jmenuje František, a já jsem z legrace začala říkat, že jednotka úspěchu je jeden František. Ale ono to nakonec opravdu funguje. Mám vyzkoušené, že na každé debatě je vždycky minimálně jeden člověk, „František“, u kterého poznám, že se ho moje slova dotkla nějak víc, že s ním rezonují. Většinou za mnou pak ten člověk přijde s poděkováním, že mu během debaty něco došlo, že si něco uvědomil. To není málo.

V rámci dobrovolnictví v zařízeních sociální péče jste se setkávala s umíráním, často o těchto zkušenostech mluvíte. Jak to proměnilo Váš postoj k práci, lidem a životu obecně?

Nerada odděluji umírání od péče. Je skvělé, jak moc se téma umírání v české společnosti otevřelo a kolik změn k lepšímu se podařilo, ale nemůžu se zbavit dojmu, že si ho lidé pořád trochu idealizují. Mám potřebu dodávat, že k dobrému umírání patří dlouhodobě vyživované vztahy, ze kterých v tu chvíli něco čerpáte. Umírání může být obohacující zážitek, ale nestane se to samo od sebe. Nemluvě o tom, že být v přítomnosti člověka, který umírá, zkrátka je psychicky náročné. Čas plyne jinak, ten člověk se fyzicky proměňuje, mění se mu dech, nevíte, kdy to přijde, máte pochybnosti, jestli děláte všechno správně. Není to legrace a je v pořádku rozhodnout se, že to nezvládnu a požádat o pomoc profesionály. 

Samozřejmě mě setkání se smrtí, stejně jako setkání s péčí, ovlivnilo. Přicházíte do domova seniorů a přemýšlíte, kdo od minule zemřel. To se vám cestou do jiné práce nestane. Jdete běhat a bleskne vám hlavou, že ta paní Nováková z druhého patra už se nikdy nepodívá ven. Otevřete ráno okno a napadne vás, kolik lidí už to samo nedokáže a toho čerstvého vzduchu se nenadechne. Tohle si uvědomuji v různých situacích opravdu denně. Vnitřně. Tiše. Rozhodně se změnilo moje vnímání času a narostl můj úžas nad životem a vděčnost za něj.

Tématem Česko-slovenské fundraisingové konference, u jejíž příležitosti tento rozhovor vzniká, je Jak na fundraising snů. O čem vy nejčastěji sníte?

V kontextu fundraisingu mě napadá celá řada věcí, které bych si přála jinak. Ale protože často říkám, že změna začíná u nás, tak odpovím, že bych si přála, aby neziskové organizace byly více sebevědomé a hrdé na to, jakou práci dělají, a uvědomily si, kolik věcí by bez nich ve společnosti absolutně nefungovalo. Když se na sebe budou s hrdostí dívat ony samy, bude se na ně s hrdostí časem dívat i společnost.

Jak odpočívat a pečovat o sebe, abychom měli sílu se našim snům přibližovat? Máte nějaké osvědčené tipy?

Můj nejvíc osvědčený tip je pěstovat radost ze života. To není nic, co musíte jet objevovat do buddhistického kláštera. Stačí si ráno při čekání na tramvaj uvědomit, jak krásné zastavení právě prožíváte a zhluboka se nadechnout.

Foto: Simona Bagarová,MILA

Článek vznikl u příležitosti Česko-slovenské fundraisingové konference 2025, která se koná v Praze v režii Světa neziskovek.