S producentkou už tradičního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu Markétou Černou se potkáváme přímo na místě činu, v chátrající budově sportovního centra Erpet Smíchov, dříve sloužícího jako zázemí Tělovýchovné jednoty Tatry Smíchov.
V budově je rušno, ve velké sportovní hale parta lidí upravuje prostor, nahoře se vše připravuje pro výstavu a probíhá u toho vášnivá debata. Přípravy festivalu vrcholí. Markétu Černou – po celých 27 let jednu z klíčových postav celého festivalu – se během svižného rozhovoru snaží někdo třikrát uhnat. Po skončení rozhovoru běží tak rychle pryč, že si ani nepodáme ruce na rozloučenou. Dostávám jen stručné instrukce, jak za sebou zavřít petlici od vstupní brány a při odchodu si máváme z balónu.
Během půl hodiny, kterou si vyšetřila na rozhovor pro Svět neziskovek, odhalila zákulisí a fungování festivalu jako neziskové organizace. Navíc jsme stihly probrat, jak se na festivalu podepisuje aktuální krize a co s tím hodlají dělat v budoucnu, jak náročné je organizovat festival, který každý rok kočuje z místa na místo, a jak přistupují ke svým spolupracovníkům.
Markéta Černá
Markéta Černá je producentkou mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu, který spolu se svými kolegy Denisou Václavovou, Pavlem Štorkem a Nikolou Böhmovou pořádá od roku 1997. Současně je vedoucí oddělení Tvůrčích uměleckých rezidencí v Divadelním ústavu – Institutu umění. Přes dvacet pět let (do loňského roku) byla součástí MFF Karlovy Vary a to na nejrůznějších pozicích. Produkční se stala, protože zjistila, že umí organizovat jiným lidem život.
Tématem letošního festivalu je, jak řešit aktuální krizi s humorem. Jak tedy na to ve vašem podání?
Každý rok se snažíme přivést něco aktuálního a jiného, než sem vozí jiné festivaly. Zahajovací představení Ukolébavka pro mrchožrouty od Kima Noble je například hodně divoká hra o osamění, řeší sexuální témata, je až na hraně obscenity a jde hodně do krajnosti. Ne každý ho dokáže vydýchat. Zároveň tam je ale hodně humoru. Další představení Strach a hamižnost od Frédérica Gravela se také zabývá s humorem vážnými tématy.
Jsou to obě věci, které reagují na situaci, ve které se poslední dva roky nacházíme. Prvně to byla pandemie covidu a teď válka na Ukrajině. Nejsou to vůbec optimistické situace a témata, ale oni se na to snaží dívat s nadhledem a být ironičtí. S tím souvisí i motto letošní výstavy „Být někdo jiný, někde jinde, někdy jindy“. Každý si pod tím může představit, co chce, a zpracovat si téma po svém. Může to být o naší neukotvenosti, nebo že bychom radši byli někde jinde nebo v jiné situaci, protože nám není dobře.
My se snažíme o totéž. Možná i proto se kurátorky letošní výstavy Denisa Václavová s Gabrielou Kotikovou snažily oslovovat umělce, kteří buď vytvořili díla v prostorách golfového trenažeru, nebo svými díly reagovali přímo na letošní téma.
Krize, o které jste teď mluvila, se bude pravděpodobně prohlubovat. Obáváte se příštích let?
My se na té hranici za kolik a jak festival uděláme pohybujeme každý rok už 27 let. Nikdy jsme na tom nebyli tak dobře, že bychom si řekli, že máme spousty peněz a můžeme přivézt všechny soubory, které zrovna chceme.
Když bude míň peněz, tak toho i my předvedeme míň, to se nedá nic dělat. Letos jsme například museli zrušit nádherné islandské představení pro teenagery s teenagery, do kterého se měly zapojit i české děti, protože jsme dostali na grantech skoro o milion míň, což je velký balík peněz. Strašně nás to mrzí a paradoxní na tom je, že jsme na tenhle soubor dvakrát měli peníze, ale nemohli jsme ho přivést kvůli covidovým omezením. Trhalo mi to srdce, když jsem jim to musela napsat.
Cílem světově uznávaného festivalu je prezentovat současné inovativní umělecké projekty všeho druhu (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art) ze všech koutů světa. Na festivalu se tak potkávají návštěvníci divadelních představení s návštěvníky koncertů, galerií a milovníků taneční hudby, které každoročně přitáhne zhruba 20 souborů z celého světa.
Každý ročník má přitom svůj leitmotiv. V loňských letech to byla například plánovaná demolice opuštěné haly ČKD, kde festival probíhal, zmrazení kulturních aktivit v České republice, zánik rezidenčních míst, změna výuky během covidu a řada dalších. Specifikum tohoto festivalu spočívá v oživování objektů pražské architektury aktuálními uměleckými počiny. Během let našel festival zázemí například v bývalém městském pivovaru v Holešovicích, areálu bývalé cihelny v Šáreckém údolí, hokejového stadionu HC Hvězda ve Vokovicích, v bývalém Casinu v Pařížské ulici nebo v budově bývalého Federálního shromáždění.
Takže vás krize provází už od prvopočátku.
Rozhodně. Minulé roky jsme měli stabilní rozpočet, který nám dovolil ne zrovna přepych, ale určitě předvést víc věcí. Už loni jsme se ale báli přivést Islanďany, protože riziko, že se zavřou hranice a my budeme mít nakoupených 16 letenek z Islandu, bylo prostě moc velké. Letos jsme pak dostali stejně jako všichni méně peněz a na ty letenky jsme už neměli.
S jakým rozpočtem ročně pracujete?
Věcí, které děláme, je víc. Jedna věc je zahraniční program, což jsou 4+4 dny v pohybu, pak máme Místa činu, což je site specific projekt (instalace nebo divadelní představení navržená pro konkrétní prostor, která na něj navazují nebo jinak reagují, pozn.red.) přímo pro budovu Erpet Smíchov a doprovodný program. Určitou část peněz máme z evropského networku In Situ, kterého jsme součástí.
Celá organizace letos dohromady vygenerovala kolem šesti milionů korun, což je míň než obvykle. Plus se k tomu musí připočítat inflace a zdražování energií. Takže máme výrazně méně peněz a museli jsme si dávat opravdu velký pozor.
Připravujete se nějak na stále menší přísun peněz a krizi obecně?
Ne, ani nevím, jaké bychom měli dělat opatření proti tomu, že dostaneme zase méně peněz. Můžeme sice zkusit sehnat peníze jinde, ale ony nejsou nikde. Léta jsme spolupracovali se zahraničními institucemi, které byly schopné dofutrovat aspoň část nákladů na přivezení zahraničních souborů, ty nám teď ale všechny říkají, že nemají peníze a rozpočty jsou úplně osekané.
Jak se zbavit závislosti na grantech? Objevte soukromé dárcovství! Třeba s Honzou Gregorem na oblíbeném workshopu Srdce fundraisingu: Jak na vztahy s individuálními dárci. Kurz proběhne už 10. listopadu 2022. Zbývají poslední místa!
Když jsme u zahraniční spolupráce, festival je členem networku In Situ, jak se vám se zahraničím spolupracuje? Je to jen o financování?
Vůbec ne, nejdůležitější je, že je to sdružení 20 evropských festivalů, které jsou navzájem propojené a vzniká tak platforma pro vytváření nových přeshraničních spoluprací. Není to ale o tom, že bychom prodávali nebo nabízeli hotové projekty do zahraničí. Každý festival nominuje umělce nebo uměleckou skupinu – letos jsou nominovaní na čtyři roky – kteří mají projekt, který není zdaleka hotový. Občas má jen vágní myšlenku a dopracovává se na společných setkáních, kde umělci dostávají tipy a diskutuje se nad projektem. Nejbáječnější mi na tom přijde, že se všichni ti lidé mezi sebou poznávají, říkají si, co dělají, a propojují se.
Vy jako festival ukážete na konkrétní projekt, který představíte na zahraniční platformě, a když někdo ze zahraničí chce, tak ho přiveze do své země na svůj festival.
Ano. Téma těchto čtyř let je (Un)common Spaces a my v rámci toho letos prezentujeme dva velké náročné projekty, což je Continuum od Johannese Bellingkxe z Belgie a [The Frame] od kolektivu Eléctrico 28 ze Španělska. Johannes bude v Savarinu a Eléctrico na ulici, protože dělají imerzivní performaci s tím, že diváci jsou v ulici, mají sluchátka a dívají se výsekem na to, co se před nimi odehrává, jsou tak víc vtaženi do děje a představení.
My jsme v In Situ tuším od roku 2009 a vzniklo v roce 2003. Je to tedy 19 let starý projekt, který je schopný každé čtyři roky obhájit svůj grant před Evropskou komisí a dostane relativně velký balík peněz na to, aby se tahle velikánská spolupráce mohla uskutečnit.
Spolupracujete i v Česku s nějakými neziskovými organizacemi?
Každý rok spolupracujeme s někým. Leta jsme spolupracovali s Kruhem, intenzivně spolupracujeme s Máš umělecké střevo?, protože tu probíhá program pro školy a výtvarné dílny pro děti nebo se spolkem Skutek. V minulosti jsme dělali i seniorské projekty s Elpidou. Spolupráci s dalšími neziskovkami se určitě nebráníme.
Jak vás napadla například Elpida?
Spolupráce s Elpidou vznikla kolem roku 2013, když jsme měli v rámci festivalu diskuzi o stáří. Jejich pěvecký soubor měl pak společný koncert s Please The Trees. Spolupráce se nám přirozeně nabalují.
S kým plánujete do budoucna spolupracovat?
Vždycky to vychází z prostoru. Spolupráce s některými neziskovkami je tradiční, například Máš umělecké střevo? se Spolkem Skutek, který u nás má každoroční setkání. Leta jsme například spolupracovali s Cenou Věry Jirousové, která byla vyhlašovaná v rámci našeho festivalu.
Snažíme se festival nabídnout jako platformu pro setkávání nejen široké veřejnosti, ale i užších skupin, které nemají možnost se potkat jinde, ale zároveň potřebují probrat různé věci.
Letos je to ale například problematické, protože jsme zjistili, že tady v budově Erpet Smíchov je jen jedna místnost, kde se může někdo potkat a ta je zároveň barem. Loni v Nové strašnické škole bylo hodně tříd a každý si našel svůj prostor. Teď ale máme jeden velikánský prostor – sportovní halu – ale nejde si nikam zalézt nebo jsou to nevlídné prostory bez oken, vymlácené sprchy nebo malé šatny s milionem skříněk. Tam prostě nechcete usadit lidi, kteří si mají povídat. Každý prostor přináší vždycky nějaká omezení.
Jak je pro vás jako pro festival důležité měnit to místo?
Velmi. Rádi objevujeme nové věci a navíc jsou nové prostory součástí toho, na co jsou diváci zvědaví. Vraceli jsme se jen párkrát.
Ve Strašnicích jste byli hned dvakrát po sobě.
Ano, ale to bylo dané tím, že ročník v roce 2020 začal a skončil během dvou dní. Ve čtvrtek jsme měli všechno nainstalované a připravené a vláda ve čtvrtek večer řekla, že se všechno zavře kvůli pandemii. Celý týdenní festival jsme proto v absolutním chaosu nahrnuli do těch dvou dní. Říkali jsme si pak, že je škoda, že velká spousta lidí neměla šanci nic vidět a Praha 10 byla v té době nakloněná udělat festival opět na stejném místě, tak jsme si řekli, že se vrátíme.
Jinak se ale snažíme každý rok nacházet nová místa. Podruhé jsme se vrátili jen do paláce u Stýblů, do Desfourského paláce a do budovy ULÚV (bývalé Ústředí lidové umělecké výroby v Národní ulici, pozn. red.), kde to bylo tak inspirativní, že jsme tam jednoduše chtěli zůstat o rok déle.
Jak je náročné uspořádat festival pokaždé v jiných kulisách?
Hodně, protože jsou ty domy pokaždé jiné. Například tenhle má spoustu svých nešvarů, ale zároveň má obrovský luxus v podobě funkční elektřiny a vody, což jsme neměli vždycky. Je tu i parkoviště, takže nemusíme řešit zábory. Každý prostor přináší něco jiného, má nějaké plusy a mínusy. Záleží také na majiteli. Erpet je určený k demolici, mají místo něj vyrůst čtyři bytové domy, takže nám majitel dovolil dělat si co chceme. Ve strašnické škole nebo Desfourském paláci jsme museli být opatrní a nemohli jsme se tvářit, že po nás přijde potopa.
Vždycky, když vstupujeme do nového místa, je to stejné, jako kdybychom začínali od nuly. Máme akorát zkušenosti a víme, co je kdy potřeba začít řešit, zbytek improvizujeme.
Není takový koncept po tolika letech vyčerpávající?
Je, právě proto, že do poslední chvíle nevíme, kde budeme, tak nemůže nic vzniknout předem, vše vzniká až s tím prostorem. Hodně lidí tu ale pracuje s tím daným místem. Není to o tom, že by vzali obraz a přinesli ho na výstavu. Ty věci vznikají tady a umělci pracují s interiérem a exteriérem.
Jak se bráníte přetížení a vyhoření organizačního týmu?
Vždycky se snažíme najít témata, která ve společnosti rezonují a udělat nějaké setkání lidí, kteří si o tom v uzavřeném intimnějším kruhu povídají. Loni jsme měli v rámci festivalu konferenci o přepracování, která byla nesmírně zajímavá, protože jsme přizvali lidi z neziskového sektoru a kulturních organizací, kde se všichni shodli na tom, že jsou unavení, ale že to pořád nějak táhnou dál a pořád se jim to daří.
U nás je to stejné, ale nic speciálního pro to, abychom nevyhořeli, neděláme. Vždycky jsme před začátkem festivalu unavení, protože je to největší mazec.
Dá se tomu nějak bránit nebo je finiš vždycky takový?
Je to vždycky stejné a je to tím, že nepracujeme každý rok ve stejném prostoru, takže se najednou ukáže, že něco, co jsme si mysleli, že bude fungovat, najednou nefunguje a my musíme zařídit, aby to fungovalo. Nedá se na to připravit.
Důležité ale je, že nám to mezi sebou celou dobu funguje a máme okolo sebe dobrý tým lidí, kteří nám pomáhají uvést festival do života. To je základ.
Podle čeho si vybíráte lidi?
Podle doporučení a když nám pak s někým spolupráce jde, tak jsem vždycky ráda, když s námi ten člověk může spolupracovat i dál. Máme i lidi, kteří s námi pracují stabilně od roku 1998 a vždycky pro ně najdeme nějakou práci.
Horší je, že nejsme schopní zaměstnat lidi přes rok a oni musí zbytek roku něčím naplnit, nemůžou čekat osm měsíců bez práce. Pak se jednoduše stane, že nemůžou na festivalu dělat dál. A není to problém jen našeho festivalu, ale všech. Vždycky ale máme snahu se domluvit a snažíme se situaci nějak vyřešit.
Máte nějaký systém ohodnocení pro stálejší spolupracovníky nebo dobrovolníky?
My nemáme dobrovolníky. Razím teorii, že by lidé měli dostat zaplaceno za svoji práci. Nikdy od nás nedostanou horentní peníze, ale vždycky to bylo tak, že každý dostal něco.
Chápu dobrovolničení pro charitu, ale festival charita není a proto jsem přesvědčená, že mají lidé dostat za práci peníze.
Myslíte, že by to někteří lidé nedělali zadarmo jako dobrovolníci?
Nevím, nikdy jsme dobrovolnou práci nepoptávali. Nevím ani jak jsou na tom v téhle otázce jiné festivaly.
Když jsme u nás na festivalu pořádali setkání Norských fondů, kde byly zástupci víceméně ze všech zemí EU a já jsem řekla, že nemáme dobrovolníky, tak mi řekli, že je to úplně převratná myšlenka. Já jsem se jich ptala, co je převratného na tom zaplatit lidem za práci a jim se to strašně líbilo.
V kultuře a obecně v neziskovém sektoru lidé dobrovolničí a asi každý organizátor rád využije ruku, kterou nemusí platit. Vy to dobrovolně odmítáte.
Mně to přijde správné, že když pro mě někdo pracuje, tak nedostane moc, ale vždycky dostane nějaké peníze. Zvlášť v dnešní době, kdy je neuvěřitelná inflace, všechno se zdražilo. To už by mi přišlo jako úplné vykořisťování.
Už posedmadvacáté otevře opuštěnou pražskou budovu festival současného umění 4 + 4 dny v pohybu. Tentokrát zve ve dnech 5.–16. října do bývalého sportovního centra Erpet Smíchov, představení a performance budou probíhat také v Divadle Archa a Jízdárně Savarin.
Čtyři dny je nevládní nezisková organizace, která od roku 1996 pořádá mezinárodní festival současného umění 4 (+4) dny v pohybu a současně se podílí na řadě dalších kulturních projektů. Festival se koná od roku 1996 s cílem prezentovat současné inovativní umělecké projekty, každoročně na festivalu vystoupí zhruba 20 souborů z celého světa. Specifikum tohoto festivalu spočívá především v oživování objektů pražské architektury divadlem a výtvarným uměním. Přirozenou součástí festivalu jsou odborné semináře a workshopy, které se často stávají základem další spolupráce mezi umělci, manažery a teoretiky z různých zemí.
Jaký máte rozpočet na lidi?
To se nedá říct, protože něco je úzký tým, něco jde na PR, produkci, stavbu, menší tým se stará o zahraniční hosty.
Kolik lidí se na festivalu a přípravách podílí?
Na probíhajícím festivalu – když do toho zahrneme kustody, úklid, ochranku, kluky ze stavby – se podílí desítky lidí. Asi třicet nás je. A pak tu máme dalších třeba 60 umělců. Těžce se to také rozpočítává.
V rámci festivalu pořádáte kurz Arts managementu, rekrutujete z něj lidi do širšího týmu?
Ne, ale není to o tom, že bychom nechtěli. Účastníci jsou často mimopražští a většinou už mají nějaké zaměstnání a přišli si na kurz rozšířit obzory. Další důvod je, že si držíme stabilní okruh spolupracovníků už několikátý rok. My bychom pro další lidi práci měli, ale nemáme ty peníze, jak jsme se bavily na začátku. Musíme tedy zaplatit ty klíčové lidi a zbytek si udělat sami.
Děkujeme za rozhovor!
