Markéto, Česká republika má v oblasti genderové rovnosti co vylepšovat, začněme ale pozitivně. Co se podařilo posunout za poslední roky?
Nejvýraznější změny byly prosazeny v oblasti prevence domácího a genderově podmíněného násilí. Došlo k novelizaci zákona o domácím násilí, která zavedla jednotnou definici a prodloužila dobu, po kterou může policie vykázat násilníka ze společného bydlení. Důležitým krokem byla také redefinice znásilnění. Jednodušeně řečeno: ne znamená ne. Nově zákon pamatuje i na případy, kdy oběť zamrzne a neklade fyzický odpor. Další změnou bylo zavedení mechanismu odškodňování obětí nucených sterilizací, na které dlouhodobě upozorňovalo i mezinárodní prostředí, například Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen (CEDAW).
Jakou roli v těchto změnách sehrály neziskové organizace?
Jejich role je zásadní. Změny by nebyly možné bez dlouhodobé práce organizací, jako jsou proFem, Rosa, ACORUS nebo například Konsent. Mnohé z nich působí v poradních orgánech vlády, například ve Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, přičemž tato práce je neplacená. Pro vnějšího pozorovatele se může zdát, že ke změnám došlo během pouhého jednoho volebního období, ale za každým z úspěchů stojí roky systematického úsilí.
Roli navíc sehrály i politické okolnosti, neboť se v minulém volebním období podařilo spojit poslankyně a poslance napříč koalicí i opozicí. Z opoziční strany se angažovala zejména Taťána Malá, dnes vládní zmocněnkyně pro lidská práva, která tehdy různé návrhy aktivně podporovala.
V prosinci vyšel Gender Equality Index pro rok 2025, který hodnotí rovnost pohlaví v zemích EU. Nejlépe z něj vychází severské státy, Česká republika je třetí od konce. Kde máme největší mezery?
V mezinárodních srovnáních se Česká republika dlouhodobě umísťuje na nelichotivých zadních místech. V aktuálním indexu je za námi pouze Maďarsko a Kypr. V minulém volebním období sice došlo k výše nastíněným změnám, ale v oblastech, kde máme skóre nejnižší, se nic přelomového neprosadilo. Největším problémem stále zůstává zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a jejich postavení na trhu práce, kde přetrvává gender pay gap kolem 18 procent. K tomu se přidává nerovnoměrné rozdělení neplacené práce, kdy ženy stále tráví výrazně více času než muži takzvanou druhou směnou, tedy péčí o domácnost a rodinu.
V čem se česká společnost liší od té severské a v čem se může inspirovat?
Země na předních příčkách mají společné to, že se jim daří přijímat systémové změny, a severské státy jsou toho nejlepším příkladem. Sdílení péče o děti a domácnost je tam mezi partnery mnohem běžnější a stát ho aktivně podporuje například dostupnou péčí o děti od raného věku. Zatímco u nás nastupují děti do předškolních zařízení zpravidla od tří let, v severských zemích je běžné, že zařízení navštěvují i výrazně mladší děti, což rodičům umožňuje dřívější návrat na trh práce. K větší genderové rovnosti pomáhá také větší flexibilita pracovního trhu a sdílení rodičovské dovolené.
Politika nemá být pouze mužskou doménou
Fórum 50 % prosazuje zavedení kvót i do českého prostředí. Jak by podle vás měly být kvóty nastaveny, aby přinesly požadované výsledky?
Fórum 50 % při prosazování kvót vychází ze zahraniční zkušenosti. Jasně se ukazuje, že země, _které mají legislativně zakotvené kvóty,_dosahují vyššího zastoupení žen v politice. Kvóty tedy fungují, jen je potřeba je dobře nastavit. Jako nejefektivnější nástroj fungují tehdy, když ošetřují nejen celkové zastoupení žen a mužů na kandidátní listině, ale i jejich pořadí.
Slovo kvóta může někomu znít problematicky, ale stojí za to připomenout, že v českém volebním systému už kvóty de facto existují, jen jim tak neříkáme. Máme stanovený počet mandátů pro jednotlivé kraje do Poslanecké sněmovny, protože považujeme za spravedlivé, aby byly v parlamentu zastoupeny všechny regiony. Stejnou logikou by se mělo řídit i zastoupení žen a mužů.
Ideální by bylo, kdyby vyrovnané zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách bylo samozřejmostí. Zkušenosti ze zahraničí ale ukazují, že bez systémových opatření to bývá proces velmi pomalý. V posledních volbách voliči a voličky dali preferenční hlasy ženám umístěným níže na kandidátních listinách, a díky tomu se do sněmovny dostalo o 17 žen více, než by odpovídalo původnímu pořadí. To je povzbudivý signál.
Celkově se tento rok do parlamentu dostalo nejvíce žen v historii ČR. Do jaké míry byl podle vás výsledek ovlivněn kampaní Zakroužkuj ženu?
Preferenční hlasy jsou v současnosti jediný nástroj, jak bez kvót ovlivnit zastoupení určitých skupin v parlamentu. Fórum 50 % na ně cílilo kampaněmi už dříve, takže jsem ráda, že se k tomu připojila i iniciativa Zakroužkuj ženu. Její dopad je ale potřeba vnímat s rezervou. Kroužkování nefungovalo napříč stranickým spektrem a preferenční hlasy ve prospěch žen využívali převážně voliči Pirátů a Starostů. K ostatním stranám a jejich voličům se kampaň zřejmě nedostala stejnou měrou.
U předchozích voleb navíc hrála roli i společná koalice Pirátů a Starostů. Část voličů Starostů nechtěla pirátské kandidáty a kroužkovala osoby nominované za STAN a shodou okolností to byly ženy. Výsledek tedy byl spíš souhra více faktorů než přímý dopad kampaně. Přímou linku mezi kampaní a výsledkem je proto těžké jednoznačně prokázat.
Jak vnímáte kritiku, že se ženy do funkcí dostávají jen díky pohlaví, ne díky kvalifikaci?
Argument, že se ženy do parlamentu dostávají pouze díky pohlaví, slýcháme čím dál častěji. Je ale potřeba se zamyslet nad tím, jak transparentní jsou procesy sestavování kandidátních listin a co vlastně v politice znamená kvalifikace. Používáme přitom dvojí měřítko – nekvalifikované muže vnímáme jako jednotlivce, nekvalifikované ženy jako reprezentantky celé skupiny. Ve Fóru 50 % s nadsázkou říkáme, že rovnosti dosáhneme ve chvíli, kdy si budeme moci dovolit mít nekvalifikované ženy ve sněmovně stejně jako tam máme nekvalifikované muže. Zatím to ale vypadá, že bez kvót tohoto výsledku nedosáhneme.
Proč si myslíte, že genderové kvóty pořád část české společnosti odmítá?
Genderové kvóty v Česku stále narážejí na zakořeněné mýty a především na absenci politické odvahy. Návrhy přicházejí téměř výhradně z neziskového sektoru, ale změnu tohoto rozsahu musí někdo prosadit přímo z parlamentu. Belgie je dobrým příkladem toho, jak to může fungovat, když se najdou konkrétní politici ochotní téma vzít za své. U nás se podobné pokusy zatím nepovedly a téma zůstává bez silných zastánců a zástupkyň v politice.
Už jste zmiňovala, že Česká republika má obecně velmi nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Jaké konkrétní překážky brání ženám v Česku v cestě do rozhodovacích pozic?
Překážek je několik a vzájemně se prolínají. V první řadě jde o přetrvávající stereotypy ohledně toho, zda mají ženy vůbec být veřejně aktivní. To se projevuje i v nenávistných projevech, kterému političky čelí. Zatímco mužům se oponuje věcně, u žen se zpochybňuje samotné jejich místo v politice a schopnosti, třeba tím, že jsou posílány k plotně. Útoky na ženy jsou také mnohem častěji mířeny na vzhled a rodinu. Takové prostředí přirozeně odrazuje další ženy od vstupu do politiky.
Jenže překážky nekončí u vstupu do politiky, ale pokračují i uvnitř. Několik poslankyň i poslanců, kteří se rozhodli znovu nekandidovat, poukazovalo na to, jak je chod sněmovny nastaven nepředvídatelně, takže je prakticky nemožné roli poslance či poslankyně skloubit s rodinným životem. Právě na tyto problémy reaguje iniciativa Moderní sněmovna, která prosazuje konkrétní změny, aby hlas pečujících osob nebyl z parlamentu vyloučen.
Problémem je také klima uvnitř politických stran. Například mechanismy pro nahlašování nevhodného chování nebo sexismu tam zdaleka nejsou standardem, přestože na univerzitách či ve firmách je to dnes běžné. Politika je sice specifická práce, ale měla by mít stejná pravidla ochrany jako jiná pracovní prostředí.
Osmnáct procent k rovnosti
Statistiky ukazují, že ženy v Evropské unii musí pracovat až 15 a půl měsíce, aby si vydělaly to, co muži za 12 měsíců. Konkrétně v ČR si žena vydělá za měsíc průměrně 70 procent platu svého partnera. Z čeho tato mzdová nerovnost pochází?
Gender pay gap, který je v současnosti v ČR 18 procent, má dva hlavní zdroje. Prvním je vertikální segregace trhu práce, tedy nízké zastoupení žen na vedoucích pozicích, což se přímo promítá do platového rozdílu. Druhým je horizontální segregace, tedy to, že ženy jsou koncentrované v určitých oborech, které jsou ve výsledku finančně hůře ohodnocené. Přitom platí, že jakmile se určitá profese začne feminizovat, klesá zpravidla i její prestiž a finanční ohodnocení. Typickým příkladem je školství, které historicky bylo doménou mužů, ale dnes je silně feminizované.
K tomu se přidává přímá platová nerovnost na stejné pozici. Zákon sice ukládá stejnou odměnu za práci stejné hodnoty, realita je ale často jiná. Roli hrají stereotypy o mužích jako živitelích rodiny a skutečnost, že ženy si při nástupu do zaměstnání častěji neřeknou o tak vysoký plat jako muži. Nejvýraznější rozdíly jsou ve finančním sektoru, u vysokoškolsky vzdělaných a na vedoucích pozicích, kde mohou dosahovat až 30 procent.
V červnu tohoto roku má vstoupit v platnost směrnice Evropské unie o transparentnosti mezd. Má reálný potenciál snížit gender pay gap?
Na evropské úrovni bývá ambice vždy velká, problém je, že národní státy si směrnice často vykládají po svém a snaží se splnit pouze naprosté minimum. Mám proto stejné obavy jako u většiny směrnic, které Česko implementuje do svého právního řádu. Celý proces transpozice je navíc značně zpožděný a hrozí, že Česká republika nestihne směrnici implementovat do vnitrostátní legislativy včas.
Cílem směrnice o transparentnosti mezd je zavést povinné a vymahatelné audity rovného odměňování, takže skutečně má ambici snížit gender pay gap a horizontální i vertikální segregaci trhu práce. Stranou přitom nestojí ani otázka diskriminace žen na pracovišti. V České republice je stížností na ni velmi málo, pravděpodobně proto, že ženy nevědí, na koho se obrátit, a odrazují je i nemalé soudní poplatky. S implementací směrnice by nahlašování diskriminace na pracovišti mohlo narůst.
Výsledek ale bude záležet na podobě finální transpozice. Jako varovný příklad slouží směrnice o slaďování osobního a profesního života, kde Česká republika nesplnila povinnost zavést nepřenositelnou rodičovskou dovolenou pro druhého rodiče v délce alespoň dvou měsíců. Odvolává se na legislativní možnost flexibilního střídání rodičů na rodičovské, to však požadavek směrnice nenaplňuje. Obecně je velmi důležité hlídat, jak stát evropské směrnice implementuje a realizuje. V tom mají nezastupitelnou roli právě neziskové organizace.
Jakou roli v gender pay gapu hraje rodičovská dovolená, kterou u nás čerpají převážně ženy?
Rodičovská dovolená je dalším klíčovým faktorem vedoucím k genderové nerovnosti. V Česku rodičovský příspěvek stále čerpá přibližně 98 procent žen a pouhá 2 procenta mužů. Za poslední roky se toto číslo prakticky nemění a ženy jsou tedy stále znevýhodněné na pracovním trhu. K tomu se přidává nerovnoměrné sdílení péče o děti a domácnost, a to i po návratu žen do práce.
Problémem je také nedostatek míst v zařízeních pro děti mladší tří let, což je standard v jiných západních zemích. Diskuze o zavedení míst ve školkách od dvou let věku dítěte v minulosti proběhla, ale byla silně ovlivněna odporem konzervativních kruhů, které strašily psychickými dopady na dítě. Svoboda volby v délce čerpání mateřské sice zní hezky, ale bez dostupných zařízení je pro mnoho žen iluzorní. A to je přesně ten prostor, kde stát může a měl by jednat, jako je tomu v zahraničí.
Pod taktovkou stereotypů
Vysokou školu studuje více žen než mužů. Jaký to podle vás bude mít dopad na budoucnost trhu práce a genderovou rovnost?
Vyšší zastoupení absolventek vysokých škol není novinka, jde o fenomén posledních několika let. Bohužel se zatím nepřeklápí do většího zastoupení žen na vedoucích pozicích, což je příklad toho, jak jako společnost nevyužíváme potenciál žen. Zároveň jde o signál, že bez konkrétních opatření, o kterých jsme již mluvily, se situace sama od sebe nezmění.
Ostatně ani gender pay gap příliš neklesá. V době, kdy platový rozdíl dosahoval 22 procent, vznikl na Ministerstvu práce a sociálních věcí projekt 22 % k rovnosti, jehož součástí byl mimo jiné nástroj Logip pro monitorování nerovného odměňování. Dnes se gender pay gap pohybuje kolem 18 procent. Průměrný gender pay gap v EU je 11 procent a hůře než Česká republika je na tom pouze Estonsko.
Jaký vliv v tomto kontextu mají genderové stereotypy?
Velkou roli hraje přetrvávající představa muže jako primárního živitele rodiny. Tento stereotyp sdílí často i samy ženy, které očekávají, že muži ponesou hlavní finanční odpovědnost. Zaměstnavatelé při rozdělování dodatečných odměn pak intuitivně přidávají spíše mužům. Nižší mzda ženy se ale vždy promítá do rodinného rozpočtu – ať jde o rodiny se dvěma příjmy, nebo samoživitelky, kde je dopad obzvlášť citelný.
Které genderové stereotypy jsou podle vás ve společnosti nejsilněji zakořeněné?
Řekla bych, že jsou to stereotypy kolem péče o děti, domácnost i stárnoucí rodiče. Neplacená práce je stále považována za ženskou doménu a to má konkrétní důsledky. Například placené přesčasy nebo zahraniční pracovní cesty bývají častěji nabízeny mužům, což se následně promítá i do celkových rozdílů v odměňování.
Z různých dat vyplývá, že se zvyšují názorové rozdíly mezi ženami a muži i mezi generacemi. Jak si to vysvětlujete a jaký mají vliv sociální sítě, postavy jako Andrew Tate nebo politická strana Motoristé sobě?
Většina lidí předpokládala, že s každou novou generací bude společnost progresivnější. Průzkumy z posledních let ale ukazují pravý opak – nůžky mezi muži a ženami stejné generace se rozevírají. Část mladých žen muže svého věku vnímá jako příliš konzervativní a hledá si proto partnery mimo svou věkovou skupinu. To pak někteří mladí muži vnímají jako odmítnutí a radikalizují se dál.
Tato data je samozřejmě potřeba číst jako průměry. Ne každý mladý muž se vzhlíží v osobnostech jako Andrew Tate, Filip Turek nebo Donald Trump. Víme ale, že volební podpora hnutí Motoristé pochází z velké části právě od mladých mužů. Společnost proto potřebuje nabízet i jiné mužské vzory, jejichž hodnoty nejsou postaveny na penězích a agresivitě.
Nepomáhá ani to, že podobný styl jednání vidíme přímo ve vysoké politice a velká část voličů ho přijímá bez výhrad. Misogynie a manosféra se tak postupně normalizují a dostávají stále více prostoru. Svoji roli hrají i algoritmy sociálních sítí. Muži se k radikálnímu obsahu často nedostanou přímo, platformy jim ho ale začnou nabízet samy, zpočátku nenápadně. A poté postupně přichází otevřená nenávist k ženám a pocit mužské nadřazenosti. Problém je, že se člověk v takovém světonázoru ocitne poměrně rychle.
Jaké si myslíte, že to bude mít dopady na společnost a jak s tím lze pracovat?
Dopady jsou viditelné už dnes, a to mnohem dříve, než si většina lidí myslí. Obrátila se na nás například základní škola, která řešila projevy manosféry překračující únosnou mez přímo ve třídě. Problém tedy nezačíná až na středních školách, ale už dříve, u dětí, které jsou vystaveny vlivu sociálních sítí. Je proto klíčové, aby školy s tímto tématem uměly pracovat a vedly s dětmi otevřenou diskuzi.
Svou roli může hrát i popkultura. Zaujalo mě, že téma manosféry srozumitelně zpracovává například mainstreamový seriál Ulice. Takový formát osloví lidi, ke kterým by se jinak podobná diskuze nedostala. Jít cestou popkultury a podobných forem tedy považuji za efektivní způsob, jak o složitých společenských tématech šířit osvětu.
Důležitou roli ale mohou sehrát i konkrétní osoby v životě mladých mužů. Výzkum z USA ukázal, že výrazný vliv mají například sportovní trenéři. Pokud je trenér autoritou, která se k ženám chová s respektem a ztělesňuje jiný typ mužství, stává se pro své svěřence přirozeným a zdravým vzorem. Ukazuje jim, že muž není definován penězi, drahým autem ani povýšeným pohledem na ženy.
Jaký vliv na rovnoprávnost žen a mužů podle vás může mít vzestup pravicových vlád a konzervativních hnutí v Evropě?
V některých zemích jsme viděli, že tento trend vedl k omezování ženských práv a přístupu k potratům. Konzervativní vlády jsou totiž často napojené na antigenderová hnutí, která se snaží zvrátit pokrok dosažený v oblasti ženských práv a rovnosti pohlaví. A i tam, kde nedochází k jejich přímému omezování, hrozí stagnace a pozastavení pozitivního trendu.
A co můžeme čekat u nás s novou vládou, která se také profiluje jako konzervativní?
V českém kontextu bude záležet především na tom, jak se v praxi projeví vliv koaličních partnerů hnutí ANO, tedy SPD a Motoristů. Andreje Babiše jako premiéra z minulého volebního období už známe, tehdy ale vládl s podporou levicové ČSSD. V rámci České ženské lobby jsme nové vládě poslali výzvu, aby programové prohlášení zohledňovalo témata jako například genderově podmíněné násilí, postavení žen na trhu práce nebo slaďování pracovního a rodinného života. Do výsledného textu vládního prohlášení se to však nepromítlo.
Na druhou stranu stále platí Strategie rovnosti žen a mužů na období 2021–2030, která je závazná i pro tuto vládu a lze se na ni odvolávat. Je ale třeba říct, že ani předchozí vlády strategii příliš neplnily a kromě dílčích změn v oblasti domácího násilí bylo přijato jen minimum konkrétních opatření.
60 doporučení, která čekají na odpověď
Kde vidíte v Česku největší problémy v rámci intersekcionality, tedy překrývajicích se nerovností?
V rámci současného antidiskriminačního zákona chybí definice takzvané intersekcionální diskriminace, tedy znevýhodnění na základě více znaků zároveň. To je jedna z věcí, které by bylo třeba napravit. Chybí nám také systematický sběr dat, neboť tam, kde se data sbírají, bývají segregována pouze podle pohlaví, bez dalších znaků jako například věk či etnicita. Bez těchto dat ale nelze řadu problémů a genderových nerovností důkladně zmapovat ani připravit opatření na základě relevantních důkazů. V praxi se proto vychází spíše ze zkušeností neziskových organizací, které s těmito skupinami přímo pracují.
Jejich zkušenosti ukazují, že překážky, kterým ženy obecně čelí, se výrazně znásobují v momentě, kdy je žena zároveň Romka, migrantka nebo žena se zdravotním znevýhodněním. Například přístup Romek ke gynekologické péči v určitých lokalitách zdaleka není rovný. Podobné problémy se objevují při hledání bydlení, zaměstnání nebo přístupu ke vzdělání, zejména v odlehlých regionech a sociálně vyloučených lokalitách. Různé formy znevýhodnění se tak vzájemně posilují a vytvářejí výrazně složitější situaci, než jaké čelí ženy bez těchto dalších charakteristik. Negativní roli samozřejmě hrají i stereotypy a rasistické komentáře.
V únoru jste společně s Johannou Nejedlovou vystoupily v Ženevě před výborem OSN pro odstranění diskriminace žen. Následně výbor zveřejnil soubor více než 60 doporučení pro Česko v této oblasti. Jakou roli v jejich vzniku sehrála Česká ženská lobby a neziskové organizace, které spojuje?
Za Českou ženskou lobby jsme připravovali stínovou zprávu, tedy kritičtější alternativu k tomu, jak český stát reportoval o své činnosti v daném období. Do zprávy jsme zapojili jednotlivé členské organizace České ženské lobby a jejich odbornost v příslušných oblastech. Většina našich zjištění a doporučení se nakonec objevila v závěrečných doporučeních, která výbor CEDAW směřoval vůči českému státu.
Jaké hlavní oblasti doporučení pokrývají?
Klíčovým tématem je financování organizací poskytujících pomoc obětem domácího a genderově podmíněného násilí a také financování této agendy na úrovni státu. Odbor rovnosti žen a mužů pod Úřadem vlády má v současnosti pouze dvě místa hrazená ze státního rozpočtu, zbytek je financován z evropských projektů a norských fondů. To je dlouhodobě neudržitelné a výbor CEDAW to ve svých doporučeních také zmínil.
Další doporučení se týkala oblasti násilí. Soudci a soudkyně si v současnosti sestavují vlastní vzdělávací plán bez povinnosti absolvovat školení v oblasti genderově podmíněného násilí. Důsledkem je, že odůvodnění některých rozsudků jsou plná stereotypů a oběť dále stigmatizují. Pokud tato školení nebudou povinná, v dané oblasti se toho mnoho nezmění. Problémem v oblasti násilí je také nedostupnost služeb, které jsou omezeny převážně na velká města. V Praze v roce 2024 vzniklo první komplexní centrum pro oběti domácího a sexualizovaného násilí PORT, ideálně by ale mělo být jedno takové centrum v každém kraji. Stejně tak chybí dostatečný počet azylových domů, zejména specializovaných pro ženy s nějakým znevýhodněním. Organizace věnující se těmto nejzranitelnějším skupinám, jako je například Sdružení pro integraci a migraci podporující migrantky ohrožené násilím, dnes bojují o přežití z finančního hlediska.
Výbor CEDAW také opakovaně doporučuje zavedení kvót pro zastoupení žen ve vedoucích pozicích a spravedlivější sdílení rodičovské dovolené včetně nepřenositelné části a dostupnější péče o malé děti.
Která z doporučení výboru považujete za realisticky uskutečnitelná v nejbližších letech a do jaké míry se překrývají s politikou současné vlády?
Vzhledem k tomu, že vládní zmocněnkyní pro lidská práva je Taťána Malá, lze doufat, že dojde k posílení financování služeb pro oběti domácího a sexualizovaného násilí. Mohla by se také zavést povinnost školení pro soudce a soudkyně v této oblasti. Bohužel ale zůstává otázkou, zda taková opatření projdou celou koalicí, v níž jsou zastoupeni i Motoristé a SPD, kteří mají na některé oblasti genderové rovnosti zcela odlišný pohled. A ani v rámci hnutí ANO nepanuje v těchto tématech jednota.
Bude tedy hodně záležet na tom, zda se podaří vybudovat nadstranickou podporu i od opozice, protože bez skutečné politické vůle se toho mnoho nepohne. Právě v tom se lišíme od severských zemí, kde je agenda rovnosti pohlaví vnímána jako skutečná priorita, což je vidět i na financích. Pokud má Odbor rovnosti žen a mužů pouze dvě místa hrazená ze státního rozpočtu, považuji to za výsměch celé této agendě.
Přesto vidím jednu oblast, kde by mohlo dojít k pokroku, a tou je slaďování osobního a profesního života. Česká republika dosud nesplnila podmínku nepřenositelnosti rodičovské dovolené stanovenou evropskou směrnicí a právě reakce evropských institucí by mohla být impulsem k jejímu zavedení. Jde sice o pouhé dva měsíce, ale i to by mohlo být prvním krokem k většímu zapojení otců do péče o dítě, což by v delším časovém horizontu mohlo vést i k proměně genderových stereotypů a snížení gender pay gapu.
Foto: Archiv Markéty Kos Mottlové
