O tom, jak se SOS vesničky stavěly, proč přiložil ruku k dílu každý skaut i dělník nebo jaký byl poválečný neziskový sektor jsme si povídali s mluvčí organizace SOS dětské vesničky Michaelou Polákovou.
SOS dětské vesničky nejsou jen o pěstounské péči na jednom místě, vaše aktivity jsou mnohem širší. Jak vaše pomoc vypadá?
Jednoduše řečeno, pomáháme ohroženým dětem. Vesničky byly historicky založeny na základě podpory pěstounské péče jako alternativy k výchově dětí v péči ústavní. A to trvá dodneška. V posledních deseti až patnácti letech jsme vesničky rozšířili o další služby. Věnujeme se prevenci odebírání dětí z rodin. V osmi krajích máme terénní sociální službu, která pomáhá ohroženým rodinám a dětem, kterým hrozí odebrání z péče. Provozujeme Dům na půl cesty pro mladé dospělé, kteří vyrostli buď v dětských domovech nebo někde v nefunkčním prostředí, aby se dokázali postavit na vlastní nohy.
Máme krizové centrum pro ohrožené děti vyžadující okamžitou pomoc v Karlových Varech i nízkoprahový klub pro děti ohrožené nějakým sociálním vyloučením. Takže škála našich služeb je teď mnohem širší, než byla na počátku, ale cíl je vlastně pořád stejný – aby děti, které jsou nějakým způsobem ohrožené, mohly vyrůstat doma, v domácím a láskyplném prostředí s osobou, která je jim blízká.
Vaše organizace teď oslavila 55 let od svého založení. Jaký je za takovým výročím příběh?
Po druhé světové válce byl neziskový sektor potlačen a téměř neexistoval. Jak se ale v polovině 60. let začaly uvolňovat poměry, byla to příležitost pro dětské vesničky. Zásadní roli sehrál dětský psycholog Zdeněk Matějček, který se věnoval psychické deprivaci dětí vyrůstajících v ústavní péči. Ve spolupráci s pediatrem Jiřím Dunovským hledal alternativu k dětským domovům, které byly obrovské. Byl to enormní rozdíl oproti dnešním malokapacitním dětským domovům rodinného typu. Tehdy to byly velké instituce, sídlily na zámcích nebo v prostorách zabavených šlechtě. Alternativu tito dva pánové našli v Rakousku, kde po druhé světové válce Hermann Gmeiner propojil bezdětné válečné vdovy a sirotky. Vytvořil první SOS dětskou vesničku v Imstu, kde každá maminka dostala jeden dům, k ruce asistentku a houf dětí.
Matějček s Dunovským a dalšími odborníky začali roce 1967 vymýšlet, jakým způsobem by se dala tato myšlenka přenést k nám do Československa. V srpnu 1968, vlastně pár dní před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, Československá televize odvysílala pořad, který srovnával ty naše veliké dětské domovy a tu rakouskou SOS dětskou vesničku.
A ten pořad sehrál při vzniku první vesničky nějakou roli?
Ano, podařilo se tím nadchnout celý národ. Den po odvysílání přišel manželský pár do banky na Václavském náměstí. Řekli, že chtějí podpořit vznik vesničky a spontánně založili konto 777, na které se začaly vybírat peníze. To ještě pořád neexistovala organizace, ale během několika měsíců se sešlo 28 milionů korun. Vznikl přípravný výbor a v červnu 1969 oficiálně i sdružení SOS dětských vesniček. Bylo to na poslední chvíli, v poválečné době neziskovky nesměly působit a v době normalizace zase všechny nově vzniklé zanikly.
My to tady chceme, my to tady umožníme
První vesnička vznikla v Karlových Varech. Proč právě tam?
O to se zasloužil zejména Miloslav Ciboch, který v Karlových Varech vytipoval pozemky, vyjednal povolení a přesvědčil karlovarské úředníky, aby stavbu podpořili. Takže Karlovy Vary byly první, kdo řekl: My tady máme prostor na výstavbu, my to tady chceme, my to tady umožníme.
Za vybrané peníze se postavily dvě SOS vesničky a koupily pozemky na výstavbu třetí. První vesnička v Karlových Varech byla postavena v rekordním čase. Vybíraly se peníze pod vánočními stromy na náměstích, skauti chodili s kasičkou, přispívaly závody, firmy. Dneska bychom řekli, že opravdu každý pamětník nějakým způsobem přispěl na stavbu dětské vesničky. To samé samotná výstavba. Tam zase jezdili brigádničit studenti, skauti, vojáci, zaměstnanci. Bylo to poslední vzedmutí občanské společnosti před tvrdou normalizací.
Michaela Poláková
Mluvčí organizace SOS dětské vesničky
Michaela Poláková se stará o komunikaci a PR v organizaci SOS dětské vesničky. Snaží se o to, aby každý poznal příběhy dětí, rodin, pěstounů i mladých lidí, kterým organizace pomáhá. SOS dětské vesničky patří mezi nejvýznamnější neziskové organizace v České republice. Dětem poskytují komplexní pomoc sahající od prevence odebírání dětí z rodin přes okamžitou pomoc dětem v akutní nouzi až po podporu pěstounských rodin či pomoc sociálně znevýhodněným mladistvým se vstupem do samostatného života. Ročně v programech pomůžou několika tisícům dětí.
U normalizace se zastavme – jak vaši organizaci ovlivnila?
Když se začala v roce 1973 stavět druhá vesnička ve Chvalčově u Kroměříže, politicky přituhovalo a bylo jasné, že sdružení jako takové bude muset zaniknout. Režim ale tak nějak pěstounskou péči podporoval, a tak byly vesničky znárodněny a přešly pod okresní Ústavy národního zdraví. Fungovaly dál, ale bez psychologické nebo odborné podpory. Nicméně přežily až do sametové revoluce.
Celým vaším vyprávěním se prolíná podpora veřejnosti, která byla pro vesničky enormní a snad každý je v průběhu těch 50 let nějak poznal. Je to podle vás jeden z prvních příkladů takové velké fundraisingové akce, jak bychom to asi nazvali teď?
V tom roce 1969 vzniklo občanské sdružení, jak jsem už zmiňovala, které přijímalo členy a ti posílali členské příspěvky. Velká většina lidí ale nebyla členy, jen vzala peníze a hodila je do sírkových kasiček nebo poslala na účet. Takže myslím, že ano, že se to dá brát jako veliká fundraisingová akce.
V té době nebyly žádné další organizace, které by vybíraly peníze od dárců, bylo to naprosto unikátní. Záměr SOS dětských vesniček byl dobře vysvětlován v médiích, v televizi, v rozhlase, v časopisech. Zároveň se už tehdy vydával čtyřikrát ročně časopis pro dárce Vesnička, kde se psalo, co je nového, jak se peníze využívají, jak se staví vesničky, příběhy pěstounských rodin. Taková první propracovaná péče o dárce.
V tom roce, kdy se zakládaly SOS dětské vesničky – jaké byly vlastně podmínky pro neziskový sektor?
Bylo to hodně o osobních kontaktech a vztazích, pravidla nebyla nastavená, na konci šedesátých let tady nějaký spolkový život zase trošku začal vznikat, ale do té doby vlastně nic moc nebylo. Po roce 1969 zase všechno končilo a my máme hodně záznamů z jednání na ministerstvech, která schvalovala každý krok. Režim byl pěstounské péči nakloněn, ale jednoduché to nebylo.
A po revoluci se to nějak změnilo? V jakém stavu se vlastně vesničky vrátily do vašich rukou?
Hned po revoluci sdružení činnost obnovilo, vesničky se ale vrátily zpět v dost zuboženém stavu. Na domy samozřejmě 20 let nikdo nesáhl, ale nejdůležitější bylo, že pěstounské rodiny tu mohly zůstat a pěstounky tu mohly dál vychovávat děti. Ale finance, pozemky a další majetek už se do našich rukou nikdy nevrátil.
Navíc po revoluci už najednou nebyly jenom SOS dětské vesničky, které budoval celý národ, ale vznikala spousta dalších organizací, se kterými jsme soutěžili o přízeň dárců. Vybrat peníze na třetí vesničku v Brně trvalo mnohem delší dobu. Zásadně tomu pomohlo to, že se SOS dětské vesničky československé staly součástí Mezinárodní federace SOS dětských vesniček, která působí ve 130 zemích.
V té době se ale pomalu měnila legislativa a ani neziskový sektor v ní nechyběl.
Ano, zákony se postupně upravovaly. V prvních letech po vzniku organizace a znovu pak na začátku devadesátých let fungovaly vesničky tak, že pěstounské maminky vybíral a a školil tým psychologů pod vedením Zdeňka Matějčka. S úpravou legislativy se ale toto změnilo, dnes je výběr pěstounů v rukou krajských úřadů. Od roku 2013, kdy vstoupila v platnost novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, fungují SOS dětské vesničky jako doprovázející organizace.
To znamená, že pěstouny vybírají krajské úřady, přidělují jim děti a my pěstounským rodinám nabízíme všestrannou podporu. Mezi naše služby patří i možnost zvýhodněného ubytování zejména početnějších pěstounských rodin v jedné z našich tří SOS dětských vesniček, doprovázíme ale na tři stovky pěstounských rodin v osmi krajích, z nichž velká většina bydlí mimo vesničky. A už to dávno nejsou jen samotné maminky, doprovázíme všechny typy pěstounských rodin.
Kolektivní výchovou k budování socialismu
Pojďme se ještě vrátit k zakladateli. Zdeněk Matějček vlastně stojí za tím, že v tehdejším Československu něco jako pěstounská péče fungovalo a že děti vyrůstaly v milujícím prostředí. V čem byl jeho úspěch?
Jeho práce o citové deprivaci dětí z ústavní péče je přelomová a citována dodnes, i ve světových odborných publikacích. Věnoval se ale i popularizaci tohoto tématu. Byl velmi schopný vysvětlovat složitá témata zcela jednoduše a pochopitelně pro veřejnost. Podílel se na vzniku dokumentárního filmu Děti bez lásky, který byl natočený v roce 1963, odvysílala ho Československá televize a viděli ho snad všichni. Ten film velmi otřásl veřejným míněním, protože do té doby tady panoval ideál kolektivní výchovy, kdy socialistická propaganda tvrdila, že dětem je nejlépe v ústavních zařízeních, protože tam je o ně dobře postaráno. Matějček ale ukázal, že těm dětem chybí citový vztah, který by jim umožnil se dobře vyvíjet i po psychické stránce.
V prvních letech po vzniku organizace a znovu pak na začátku devadesátých let fungovaly vesničky tak, že pěstounské maminky vybíral a a školil tým psychologů pod vedením Zdeňka Matějčka. S úpravou legislativy se ale toto změnilo, dnes je výběr pěstounů v rukou krajských úřadů. Od roku 2013, kdy vstoupila v platnost novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, fungují SOS dětské vesničky jako doprovázející organizace.
Na jednu vychovatelku v ústavní péči připadaly desítky dětí a přesunovaly se mezi ústavy podle věku. Takže během svého dětství neprošlo dítě jedním, dvěma dětskými domovy, ale třeba pěti, šesti. Rozdělovali se sourozenci a děti neměly vůbec žádnou šanci vytvořit si nějaké trvalejší vztahy, byť třeba k vrstevníkům.
Poměrně revoluční myšlenky pana Matějčka přijala veřejnost vlastně docela dobře. Jak to ale viděla odborná veřejnost? Nová myšlenka, nový přístup…
On se v odborné komunitě těšil velké vážnosti, na nějaký odpor sice narážet musel, ale panovala poměrně velká shoda. V padesátých letech byly maminky tlačené, aby se co nejdřív vracely zpátky do práce, ideál kolektivní výchovy byl upřednostňován, takže existovaly třeba týdenní jesle. Propagovala se myšlenka, že děti zabezpečím materiálně, dám jim střechu nad hlavou, jídlo, pití, hračky a ony budou spokojené a my můžeme všichni budovat socialismus. Odborná veřejnost ale dlouho věděla, že to takhle není správně, Matějček to jen jako první pojmenoval a byl schopný vysvětlit režimu, že měna je i v jeho zájmu.
Jak se vlastně o opuštěné děti staral režim? Až do nějaké osvěty jen ústavní péčí?
V podstatě ano. Trochu se to posouvalo, lidé věděli, že veliké dětské domovy nejsou úplně vyhovující, že není dobré děti neustále přesouvat, ale ten stav trval až do 90. let. Pěstounská péče jako taková nebyla zakázána, ale nebyla to rozhodně většinová záležitost. Těch dětí, které se dostaly do náhradní pěstounské péče, bylo minimum a velká většina zůstávala v ústavech.
Přeskočme do 90. let – jak se změnila vaše práce nebo podpora lidí?
Vesničky se vrátily do stejného režimu, jaký fungoval v počátcích, jen maminky už nedostávaly osm dětí, ale o něco méně, třeba pět, šest. Dětem se otevřel svět jako všem ostatním. Díky tomu, že jsme se stali součástí mezinárodní federace, začaly děti jezdit do Caldonazza v Itálii v Alpách, kde je tábor a schází se tu v létě děti z vesniček celého světa. Pro vesničky byla zásadní podpora Václava Havla a Olgy Havlové, později i Dagmar Havlové. Děti byly zvané na Pražský hrad, potkaly se s princeznou Dianou. O vesničkách se víc mluvilo. Už jsme ale nebyli jediná organizace, která se pokouší pomoci ohroženým dětem. Vznikla jich spousta, o přízeň dárců jsme s nimi museli soutěžit.
Na druhou stranu, na začátku 90. let tady byla pořád řada lidí, kteří si pamatovali naše začátky a kteří se k nám vrátili. Ozval se nám nedávno pán, který jako skaut stavěl karlovarskou vesničku a podporuje nás celé ty roky.
Za slávou vesniček nestojí jen Zdeněk Matějček. Znáte příběh někoho, bez koho by některá vesnička nefungovala tak, jak fungovala, nevznikla tak rychle, jak vznikla, nebo se tam nedostalo dítě, které se tam třeba dostalo?
Tak takových příběhů tam bylo nespočet. Asi bych zmínila některé první pěstounky, které se nastěhovaly do vesničky vlastně hned na začátku 70. let a vydržely tam i dvě dekády. Vychovaly třeba dvě generace dětí. Nejčastěji se mluví o paní Borkové, která je taková naše „nejzasloužilejší maminka“, vychovala sedmnáct dětí. Jednou byla s jedním ze synů v nemocnici v Krči a všimla si tam holčičky, která tu ležela a nikdo za ní nechodil. Žila v nemocnici, měla nemocné srdíčko a před sebou rok života. A tahle paní Borková si Alenku vzala k sobě domů a řekla, že ji tam nenechá, že přece musí zažít taky něco jiného než nemocnici. A maminek s takto velikým srdcem tam bylo více.
Od příběhů minulých k těm současným – chystáte teď nějakou novou službu, nový projekt? Vaše karlovarská vesnička by chtěla zprovoznit pobytovou službu pro nezkušené rodiče. Co si pod tím představit?
V Karlových Varech projevili o tuto službu zájem, už jsme ji otestovali v Havířově. Jmenuje se SOS Kormidlo a je to pobytová služba pro typicky hodně mladé maminky, často i nezletilé, které vyrostly buď v dětském domově, nebo v nefunkčním prostředí, kde se neměly od koho naučit, jak se starat o děti. A my pro ně máme půlroční pobyty, při nichž na chvilku nemusí řešit existenční potíže, protože bydlí v našem bytě a prochází intenzivním tréninkem v rodičovských dovednostech. Nejen maminky, ale i tatínci, pokud s rodinou zůstávají. Po půl roce jim pomáháme sehnat sociální bydlení a dál k nim docházíme ambulantně. V Havířově je o to obrovský zájem, rodiny jsou na pořadníku a než se dostanou do pobytové služby, pracují s nimi naše sociální pracovnice ambulantně.
Z novinek bych ještě zmínila komiks o dětských právech Myšáci, který jsme právě vydali. Je to dvanáct příběhů zvířátek, které chodí do školy a řeší problémy typu rozvod rodičů, šikana ve škole, náhradní rodina nebo výběr střední školy. Ukazujeme tak dětem, že i ony mají na něco právo a že když mají pocit, že je jim to právo odepřeno, mají najít někoho, kdo jim s tím pomůže. Proto máme i vesničkového ombudsmana pro děti. Je tu pro ně, když mají pocit, že se jim děje nějaké bezpráví.
Foto: SOS dětské vesničky
