Ondřej Nečas
Škola improvizace
Ondřej Nečas založil Školu improvizace, ve které působí jako lektor a kouč. Improvizaci se věnuje přes 10 let. Je spoluzakladatelem a členem divadelního souboru Pade na Pade.
Je podle vás odvážné improvizovat?
Určitě ano. Člověk vždycky musí mít odvahu na to, udělat krok dopředu. A impro je vlastně takový neznámý, ale zároveň ten nejlepší krok dopředu. Pomůže nám uvědomit si naše vnitřní „policajty”, kteří nás z různých důvodů brzdí, a naučí nás je využívat ve svůj prospěch, a to je ve spojení s odvahou velmi důležité.
Nejodváženější je tedy udělat ten první krok.
Ano, udělat první krok, ale potom je důležitá ta práce, kterou získáváme a rozvíjíme improvizační dovednosti. Většinou lidé zpočátku bojují s tím, že se stydí, že budou trapní a vypadat špatně. Ale když improvizaci zažijí a vidí, že je ostatní ocení za to, že jsou sami sebou, tak je to pro ně nádherné zjištění. Potom je improvizace i dost návyková.
Jaké další emoce brání lidem v tom být více spontánní, hrát si a improvizovat?
To má každý jinak, ale pokud mám generalizovat, tak si myslím, že velké části lidí brání právě strach z odmítnutí. To je reakce, kterou máme už od narození.
Jak tedy bojovat se strachem z odmítnutí nebo z odsouzení?
Jedna z prvních věcí, se kterou v rámci našich kurzů pracujeme, je, že můžeme dělat chyby. Zároveň si musíme uvědomit, že chceme obavy z odmítnutí a odsouzení začít řešit, a to je poté dlouhodobý proces. Tyto strachy jsou v nás propsané a v různých situacích se různě projevují. Já dělám impro už dvanáct let a pokaždé mě to překvapí – člověk pořád objevuje něco nového a tyto emoce se často objeví i tam, kde je nečeká.
Můžeme poznat svoje vlastní emoce, na to nás ve škole nepřipraví
Takže i vy se díky improvizaci učíte pořád něco nového.
Ano. Naštěstí jsem byl vždycky hodně zvědavý a začal jsem u sebe objevovat různé věci – například proč jsem se v dospělosti začal bál vystupovat na pódiu před diváky, když jsem jako teenager takový problém neměl. Během deseti let, kdy máme improvizační školu, jsem mnohokrát narazil na to, že se něčeho bojím, a musel jsem udělat ten první krok – zjistit, co jsem udělal špatně, poučit se z toho a jít dál. A tomuto procesu se nevyhneme, jen u někoho je rychlejší a u někoho pomalejší. Je to neustálá práce na sobě.
Důležité je tedy najít odvahu překonat svoje hranice a pustit se i do věcí, kterých se bojíme.
A také přijmout nabídku. Jeden z nejzákladnějších improvizačních pravidel je princip přijetí toho, co k nám přichází a následné rozvinutí této nabídky. Často vymýšlíme důvody, proč něco nejde, místo toho, abychom řekli ano. Je to tedy o odvaze a rozhodnutí, že danou věc přijmeme, že se do ní pustíme.
Jak konkrétně nám může improvizace pomoci v běžném životě?
Za prvé nám dá sebejistotu a sebepřijetí, to je to nejzákladnější. Skrze divadelní techniky můžeme poznat svoje vlastní emoce, což je potom v běžném fungování velmi důležité, na to nás ve škole nepřipraví, přitom právě emoce náš život ohromně ovlivňují. Další ze schopností, kterou nás škola zřídkakdy naučí, je schopnost spolupráce. Je důležité si skrze vlastní tělo uvědomit interakci s druhými, například prostřednictvím očního kontaktu.
A jak nám může improvizace pomoci při práci v neziskové organizaci?
To je jednoduché – při fundraisingu! Fundraising je o lidech a v mezilidské komunikaci pomáhá improvizace obrovsky. Když jdete někam žádat o peníze nebo o spolupráci, je potřeba nebýt submisivní, ale rovnocenný parťák. Mezi klienty máme mnoho neziskových organizací, se kterými dlouhodobě pracujeme například na manažerských a prezentačních dovednostech nebo je učíme, jak pracovat s nepřizpůsobivými klienty. Kdo by chtěl s námi spolupracovat, ať se nám ozve. Kurzy a workshopy sestavujeme na míru, ale obecně čím větší prostor na hru a kreativitu máme, tím líp.
Chyba jako příležitost
Existují i v rámci improvizace nějaké hranice?
Improvizace má velké hranice, vlastně jim říkáme doporučená pravidla. Jedním z nich je například dobrovolnost. Do všeho musíte jít v rámci improvizace dobrovolně, nesmí se do ní nutit nikdo, kdo není připravený. Dále máme takovou krásnou hranici – make your partner best (udělej svého kolegu nejlepším, pozn. redakce). Není nic hezčího, než když uděláte svého parťáka lepším, hezčím. Potom rostete oba. Je také důležité brát chyby jako příležitosti. Každá chyba je mimo jiné například základ pro humor. Další z hranic jsou samozřejmě hodnoty jako respekt, laskavost.
Vzpomenete si na příběh někoho, komu objevení improvizace změnilo život nebo pomohlo najít odvahu?
Mohl bych vzpomenout na několik stovek našich studentů a klientů, ale nechci mluvit za ně. Můžu mluvit za sebe, protože například mně změnila improvizace život kompletně. Zažil jsem psychické i fyzické vyhoření v práci a nyní mám díky improvizaci dobře fungující střední firmu, která je největší škola zaměřená na aplikovanou improvizaci na světě a ročně jí projdou stovky lidí.
Jakou roli má v improvizaci hra?
Právě hra je pro nás velmi důležitá. Je potřeba si uvědomit, že si můžeme pořád hrát, i když jsme dospělí. S hrou totiž přichází kreativita, nové věci a nápady. Mezi lidmi jsou různé vztahy, které můžeme prostřednictvím her objevovat a poznávat. Kromě práce s emocemi se tudíž můžeme také naučit, jak pracovat se vztahy v běžném životě. Když si nějakou emoci či vztah zažijeme právě v bezpečném prostředí na improvizaci, v běžném životě už nás nepřekvapí, protože jsme je už zažili. Je ale důležité si tyto věci vyzkoušet v bezpečném prostředí, což může být například právě improvizační skupina nebo tým, ve kterém pracujeme. Improvizaci si budete moci vyzkoušet právě během workshopu (na Česko-slovenské fundraisingové konferenci 2023 v Praze, pozn. red.), ve kterém vytvoříme bezpečné prostředí, kde lidé budou moci objevovat improvizaci a hrát si.
Co si z workshopu odnést? Klid!
Co bychom si z improvizačního workshopu měli odnést?
V souvislosti s fundraisingem – nebát se a umět navázat partnerský vztah. Protože v případě, kdy vztah není partnerský, to není dobré. Také je potřeba umět zjistit potřeby druhého partnera, této dovednosti se na workshopu také dotkneme. V neposlední řadě se dotkneme kreativity, která je důležitá při hledání naplnění potřeb partnerů ve fundraisingu. Hlavní věc, kterou by si účastníci měli z workshopu vzít, je ale klid, protože se naučí, jak reagovat a na co se připravit v případě, že naváží v rámci fundraisingu vztah a zjistí potřebu toho druhého. Budou vědět, co mohou nabídnout, nebo naopak budou schopni rozeznat, pokud se nebude jednat o vhodného partnera.
Co byste vzkázal těm, kteří by na workshop rádi zašli a doposud nesebrali odvahu?
Pojďte si hrát s přesahem.
Nakonec malá odbočka do dětství – na odvahu si děti často sáhnou na tábornických výpravách – jezdil jste na tábory, když jste byl malý?
Nejezdil. Byl jsem všehovšudy na dvou, a to bylo tím, že se odehrávaly na našem rodinném penzionu. Takže jsem pomáhal například s loupáním brambor nebo přípravou programu pro děti. Ale nikdy jsem nebyl přímým účastníkem tábora.
Proč jste na tábory nejezdil?
Měli jsme chalupu, na které jsme trávili víkendy. A tam jsme dělali bejkárny, které bych možná ani na táboře nezažil. Stavěli jsme bunkry, lezli všude možně… Měl jsem bohaté dětství.
Rozhovor vznikl k příležitosti Česko-slovenské fundraisingové konference 2023, která se koná v Praze v režii Světa neziskovek.
