Mongolsko, Ekvádor, jižní Afrika. Regiony zdánlivě nesourodé, jedno mají ale společné – komunity původních obyvatel, které jsou mnohdy jedinými obránci křehké přírody. Na vlastní oči vidí, jak průmysl ovlivňuje nejen svět, ve kterém po staletí žili, ale i celosvětové klima. 

Nemonte Nenquimo: Z kmene v srdci Amazonie k celosvětovým kampaním a vyhraným soudním procesům 

Když byla Nemonte Nenquimo malá, viděla se svými sourozenci přelétat letadla nad jejich vesnicí v ekvádorské Amazonii. Časem se odvážili na přistávací dráhu, kde z letadel vystupovali běloši s rukama plnýma sladkostí, oblečení, náušnic a panenek se světlými vlasy. 

V průběhu let s sebou ale pro místní obyvatele do té doby neškodní návštěvníci přivezli i další věci – vlastního Boha, obrnu nebo alkohol. A také ropné manažery, kteří mávali smlouvami umožňujícími drancování půdy a krajiny kvůli zásobám nerostného bohatství. Jednou jí jeden stařešina řekl, že podepsal papíry otiskem svého palce výměnou za chleba a Coca-Colu. A ujištění, že ropné společnosti postaví školy a kliniky.

Nemonte je dnes 39 let a po pár letech života v ekvádorském hlavním městě Quitu se rozhodla bránit historické, kulturní i přírodní dědictví svého kmene Waorani. Ekvádor je navzdory své relativně malé rozloze jednou z deseti zemí s největší biologickou rozmanitostí na světě, nedotčenými amazonskými deštnými pralesy, složitými ekosystémy a významnými populacemi domorodých komunit. 

Od 60. let 20. století tu má ale těžba ropy, dřeva a výstavba silnic katastrofální dopad na pralesy a život v nich. Těžební průmysl má na svědomí odlesňování, porušování lidských práv, krize veřejného zdraví a drancování území a kultury původních obyvatel. A to platí i pro kmen Waorani, ten v současné době žije na desetině původní půdy svých předků. 

Ani za uplynulých 60 let se místní vláda příliš nepoučila a s ochranou práv původních obyvatel nebo raketově ubývající přírodou si hlavu nedělá. Před několika lety oznámil jeden z ekvádorských ministrů další podpisy ropných koncesí na oblast o rozloze sedmi milionů akrů amazonského pralesa, ve snaze přilákat investice nadnárodních ropných společností. A koncese zasahovaly na území, na kterém mají právo hospodařit národy Waorani, Shuar, Achuar, Kichwa, Shiwiar, Andoa a Sápara.

A tak se do toho vložila Nemonte Nenquimo. V roce 2015 spoluzaložila Alianci Ceibo, aby se postavila proti plánovaným koncesím, a byla zvolena předsedkyní organizace CONCONAWEP, která zastupuje Waorani v provincii Pastaza. Poté, co ekvádorská vláda oznámila dražbu půdy, začala organizovat a edukovat celou komunitu Waorani. Uspořádala celoregionální shromáždění a mluvila a mluvila a mluvila. 

Neúnavně se potkávala se stařešinami a zašla mnohem dál – spustila digitální kampaň zaměřenou na potenciální investory s heslem „Náš deštný prales není na prodej“. Tím se strhla nevole nejen napříč Ekvádorem, ale i celým světem. Její petici adresovanou tamní vládě a ropným společnostem podepsalo 378 tisíc lidí. Byl to obrovský úspěch. 

Nemonte ale věděla, že nesmí přestávat s edukací svého kmene. Aktivně mu pomáhala udržet si nezávislost na výpalném od ropných společností – společně s partnery Aliance Ceibo a CONCONAWEP instalovali systémy na sběr dešťové vody a solární panely a podporovali podnikání vedené ženami v oblasti ekologické výroby kakaa a čokolády. 

Navíc sehrála klíčovou roli v projektu, který zmapoval více než 500 tisíc akrů území Waorani a tam žijících 16 komunit. Zajistila školení pro mladé obyvatele Waorani, naučili se natáčet a dokumentovat svou práci a život. Díky tomu zveřejnili působivé snímky pro zmiňovanou kampaň. „Čím méně o něčem víte, tím menší hodnotu to pro vás má a tím snadněji to zničíte. Bez viny, bez lítosti, hloupě. A to je přesně to, co děláte nám jako původním obyvatelům, našim deštným pralesům a nakonec i klimatu naší planety,” psala v otevřeném dopise zákonodárcům i těžařským a dalším korporacím Nemonte Nenquimo. 

Když z džungle vyjde precedens

Její aktivismus vyústil v roce 2019 v soudní rozhodnutí chránící půl milionu akrů amazonského deštného pralesa a celé území Waorani před těžbou ropy. Vznikl tak precedens pro dodržování práva původních obyvatel Ekvádoru, další kmeny jdou v jejích stopách.  

 „Mnoho lidí nám tehdy říkalo, že nemáme šanci vyhrát proti vládě, která má mnohem více zdrojů než my, malé domorodé národy. Prý není možné, abychom je u soudu porazili. Přesto jsme díky solidaritě s ostatními domorodými národy, díky tisícům lidí v ulicích a propojení na celý svět, vládu porazili – porazili jsme ji oficiálně, u soudu,” zhodnotila. 

V tom všem jí stál po boku, a je tomu tak dodnes, její manžel Mitch Anderson. „Domorodí obyvatelé možná nemají vlastnické právo nebo smlouvy, ale jsou tradičními vlastníky asi poloviny amazonského deštného pralesa,“ řekl v rozhovoru pro The Guardian, který vznikl v květnu letošního roku, kdy pár vydal dechberoucí knihu We Will Not Be Saved (Nikdo nás nezachrání).

A pokud budou z pralesa vytlačení, zmizí spolu s nimi i vyhlídka na zachování biodiverzity a účinný boj s klimatickou změnou, jehož je zdravá džungle neodmyslitelnou součástí a zároveň podmínkou. „Domorodí obyvatelé to sami nezvládnou. Už stovky let plavou proti proudu a konečně se po celém světě stále více uznává jejich vedoucí úloha v oblasti klimatu a důležitosti ochrany jejich půdy,“ dodal Anderson. 

Nonhle Mbuthuma a Sinegugu Zukulu: Pro vás jen průzkumy, pro nás mrtvá příroda 

Wild Coast neboli Divoké pobřeží na jihu Afriky je neobvykle bohaté na mořskou biodiverzitu. Migrují skrze něj keporkakové a velryby a svůj domov našly v tamních vodách endemické druhy ryb. Oblast by si zasloužila národní ochranu, místo toho se firmy chystaly ji vytěžit. V říjnu 2021 přišla šokující zpráva – společnost Shell tu plánuje zahájit seismické průzkumy s cílem najít zásoby ropy a zemního plynu pod mořským dnem. 

Pro Wild Coast by to znamenalo odstřelování mořského dna pomocí vysoce výkonných zvukových děl, jejichž rány dosahují hlasitosti až 250 decibelů. Pod vodou se ale decibely nesou na kilometry daleko a přímo poškozují zooplankton, rybí jikry a larvy a hlavně ohrožují sluch podmořských savců, kteří mezi sebou nedokáží komunikovat ani se orientovat.  

Na zprávu zareagovali Nonhle Mbuthuma a Sinegugu Zukulu. Dnes ekologičtí aktivisté, původně narození do komunity Mpondů v odlehlých vesnicích v oblasti Amadiba na Wild Coast. Nonhle spoluzaložila Krizový výbor Amadiba (ACC), komunitní sociální hnutí, a je jeho mluvčí. Její dědeček byl tradiční léčitel a ona se právě od něj naučila, že příroda se stará o ty, kteří se starají o ni. A nedopustí, aby ji někdo ničil. 

Sinegugu je programovým manažerem nevládní organizace Sustaining the Wild Coast, která spolupracuje s domorodými komunitami na podpoře udržitelnosti životního prostředí a podporuje ekoturistiku právě na Wild Coast. „Musíme ukázat, že ekoturismus – ne nucený rozvoj – je schopen trvale prospívat místním lidem,“ říká.

Zpráva o seismických testech se k nim dostala v listopadu 2021. Raketovou rychlostí, během dvou týdnů, spojili síly a přizvali si celou komunitu oblasti Amadiba. Protože Nonhle a Sinegugu už v minulosti vedli úspěšnou kampaň proti plánovanému titanovému dolu, dokázali rychle zmobilizovat síly a edukovat o tom, co podmořské testy způsobí. „Korporace chtějí vystřelovat každých deset sekund po dobu pěti měsíců rány o síle mezi 220 a 250 decibely – což je hlasitější než startující tryskové letadlo – které budou slyšet pod vodou na sto kilometrů daleko. Jaký k tomu mají důvod? Najít nerostné suroviny, na kterých vydělají.” 

Na nic nečekali a v rámci kampaně zorganizovali sedmikilometrový „komunitní pochod“ podél pobřeží. Svolávali původní obyvatele a nebáli se podat žalobu. Zveřejňovali videa a prohlášení pro média, v nichž vyzývali i vzdálené pobřežní komunity obyvatel, aby se k protestu proti průzkumům přidali. V prosinci předložili 400 stran prohlášení domorodých obyvatel včetně odborných posudků. „Divoké pobřeží je místem ohromující přírodní krásy. Na rozdíl od jiných pobřežních oblastí v Jihoafrické republice si původní obyvatelé udrželi toto území navzdory vlnám koloniální agrese a agrese apartheidu,” napsal v čestném prohlášení Sinegugu.

A 28. prosince 2021 rozhodl Nejvyšší soud v jejich prospěch a nařídil okamžité zastavení seismického průzkumu společnosti Shell. To ale nebylo všechno, úspěch Nonhle a Sinegugu přinesl širší právní uznání kulturních a duchovních práv jihoafrických domorodých komunit, které usilují o ochranu svého životního prostředí – poprvé se podařilo úspěšně protlačit nárok na ochranu životního prostředí na základě vazby na kulturní, duchovní a ekonomická práva.

Peníze, nebo život

Sinegugu Zukulu a Nonhle Mbuthuma si prošli během kampaní, které kdy pořádali, i psychickým nátlakem. Často byli označování za odpůrce rozvoje a modernizace, dokonce jim bylo několikrát vyhrožováno zavražděním. Jejich práce a úsilí ale bylo oceněno celosvětově, mimo jiné udělením Goldmanovy ceny pro jednotlivce za úsilí o ochranu a zlepšování životního prostředí, často s nasazením vlastní bezpečnosti. 

„Doufám, že toto ocenění pomůže posílit práci, kterou na Wild Coast děláme, a také povzbudí další místní environmentální aktivisty,” dodala Nonhle. 
 

Bayarjargal Agvaantseren: Dříve nepřátelé, teď spojenci proti mnohem většímu zlu

Učitelka, která se stala environmentální aktivistkou a bojovnicí za záchranu levhartů sněžných. To je Bayarjargal Agvaantseren, která strávila 20 let cestováním do odlehlých oblastí pouště Gobi v Mongolsku s jediným cílem – vytvořit pro tato zvířata první národní rezervaci na světě. 

V divočině zůstává posledních asi pět tisíc levhartů sněžných a skoro tisícovka z nich žije v mongolských horách. Pytláctví kvůli sametovým kožešinám a tlapám, krádeže mláďat na prodej, odvetné střílení za zabíjení dobytka a ztráta habitatu – to všechno přispělo k významnému poklesu světové populace sněžných levhartů jen za posledních 15 let. 

Mongolsko je navíc ekonomicky závislé na vývozu minerálů a jižní poušť Gobi tvořící srdce území sněžných levhartů je hlavním těžebním centrem. Rozsáhlá ložiska uhlí, uranu, mědi, zlata, ropy a plynu přilákaly masivní těžební operace, ty ale ničí tamní životní prostředí a vytlačují kočovné komunity pastevců hlouběji do už tak malého území levhartů. Proti tomu se rozhodla Bayarjargal Agvaantseren bojovat. 

„V roce 2007 jsem založila Snow Leopard Conservation Foundation v Mongolsku. Mluvila jsem s pastevci a ti mi říkali, že sněžní levharti jsou jejich nepřátelé, protože útočí na stáda. Což je pochopitelné,” popsala Bayarjargal začátky její aktivistické cesty. 

Ztráty koz a jiného dobytka celkově nejsou velké, ale pro chudého pastevce je i pár zabitých zvířat ničivé. A tak si Bayarjargal dala nelehký úkol – získat důvěru pastevců a vymyslet, jak spolu mohou koexistovat. A to se povedlo nejen díky edukační kampani, ale i diverzifikaci příjmů pastevců, stali se tak mnohem méně závislí na svých stádech. Vznikla Snow Leopard Enterprises, která nyní prodává jejich řemeslné výrobky po celém světě. 

O dva roky později přišel šok – téměř celé území, na kterém organizace s pastevci pracovala, bylo licencováno pro těžební průzkum. Z Bayarjargal Agvaantseren a jejích kolegů se tak najednou stali aktivisté političtí. „Těžba byla rostoucím odvětvím. Zájmy těžebního průmyslu v Mongolsku jsou mnohem silnější než zájmy ochrany přírody.“

Oslovili místní okresní vládu a po dlouhých licitacích se je podařilo přesvědčit na první chráněnou oblast. Vznikla v roce 2010. Lokální úspěch je povzbudil i do národní úrovně a spustili kampaň, do které se zapojili sami pastevci. Nenaplnilo se totiž jejich očekávání, že jim těžební průmysl přinese výhody. Uvědomili si, že místo toho ztrácejí pastviny a jejich živobytí je ohroženo. „Důvěra, kterou jsme s nimi vybudovali, opravdu pomohla,” popisovala Bayarjargal. 

Kampaň byla velmi dlouhá, trvala šest let a zahrnovala publikování denních aktualit, svolávání akcí skrze sociální sítě a rozhovory s klíčovými zákonodárci. Pomohly až volby v roce 2016. Politici chtěli hlasy, a tak slibovali. Díky tomu a aktivní advokacii Bayarjargal se podařilo vyhlásit státní rezervaci Tost Tosonbumba o rozloze 1,8 milionu akrů na jihu pouště Gobi.

„Drž se od Gobi dál”

Rezervace spojuje dvě stávající chráněné oblasti a vytváří bezpečnou zónu pro více než třetinu sněžných levhartů v zemi. Její vyhlášení samozřejmě vedlo k zákazu veškeré těžby. V zemi, která je tak závislá na těžebním průmyslu, je to ohromující úspěch. Bayarjargal ho přičítá podpoře odlehlých komunit pastevců koz, kteří se místo nepřátel stali ochránci. 

Ani tato kampaň se ale neobešla bez psychického a později i fyzického nátlaku na aktivisty i výzkumníky. Větu „Drž se od Gobi dál” slyšeli několikrát, odhodlání jim ale nedovolilo ustoupit. I přesto jeden z výzkumníků během kampaně záhadně zemřel. Vyhlášení rezervace bylo sice velkým vítězstvím, desítky licencí pro těžařské společnosti ale byly schváleny i na jiných, stejně zásadních územích. Bayarjargal proto pokračovala v tlaku na vládní úřady a ty do června 2018 anulovaly všechny zbývající licence.

Bayarjargal Agvaantseren se podařilo něco nevídaného. V odlehlém a nehostinném koutě světa kontrolovaném zájmy průmyslu prosadila vznik území, na kterém mohou bezpečně žít ohrožená zvířata a zároveň původní obyvatelé. Navíc dokázala změnit vnímání pastevců, kteří teď považují levharta sněžného za nedílnou součást své identity.

Zdroj fotografií: goldmanprize.org