Ještě nedávno mohl být pouhý požadavek na písemný podpis rodiče pro dítě nepřekonatelnou překážkou na cestě k psychologické pomoci. Organizace Nevypusť duši se rozhodla právě tuto bariéru odstranit. Nebyla jediná, na kterou děti a dospívající v systému narážejí, měla ale jednu výhodu: dala se přesně pojmenovat a její změna mohla mít přímý dopad na to, zda se dítě ke školnímu odborníkovi vůbec dostane.
„Tahle bariéra byla vlastně velmi jednoduchá na pochopení – je to jeden systém, jedna vyhláška – což se u duševního zdraví stane málokdy. Zároveň nám přišla velmi absurdní. Zatímco ve zdravotnictví mohou dospívající podstupovat různé preventivní zákroky bez souhlasu rodičů před 18. rokem, školství mělo a má spoustu věcí nastavených tak, že do 18 let nemůžete vůbec nic,“ popisuje problém Marie Hájek Salomonová z Nevypusť duši.
Správné načasování a vyjednávací zákulisí
Klíčovým momentem pro zahájení kampaně se stalo schválení novely školského zákona, která přinesla financování školních psychologů, sociálních a speciálních pedagogů přímo ze státního rozpočtu. Organizaci Nevypusť duši nedávalo smysl posilovat kapacity odborníků a odbornic ve školách a zároveň dětem ponechat v cestě administrativní překážku.
„Věděli jsme, že může přijít více lidí a aby jejich práce mohla mít dopad, který potřebujeme a po kterém spousta lidí volá, potřebujeme dětem dovolit k nim chodit beze strachu, že zklamou svoji rodinu, že jim to někdo zakáže, nebo že budou muset nejdřív podstoupit jiné rozhovory, než se budou moci vůbec domluvit s psychologem,“ říká Hájek Salomonová.
Představa, že půjde jednoduše upravit jednu podmínku, se ale rychle ukázala jako příliš optimistická. Vyhláška se vztahovala na všechny stupně vzdělávání – od mateřských škol až po vyšší odborné školy. Pracovala přitom s jedním pravidlem napříč velmi rozdílnými věkovými skupinami.
Organizace Nevypusť duši proto původně navrhovala věkovou hranici 14 let a posuzování rozumové a volní vyspělosti dítěte samotným odborníkem. Ministerstvo školství se však obávalo, kdo by tuto vyspělost posuzoval. Nakonec tedy prošla úprava bez věkové hranice pro všechny žáky a žákyně.
Advokační kampaň trvala rok a půl. Nevypusť duši ji postavilo mimo jiné na detailní právní analýze. Pomohlo i to, že novela školského zákona explicitně stanovila, že vyhláška musí otázku souhlasů upravit.
Zásadní roli sehrála také účast ve dvouleté Advokační akademii Nadace Kooperativy realizované ve spolupráci s Nadací OSF. Součástí programu byly advokační konzultace a vzdělávání, kromě toho Nevypusť duši ocenilo i pravidelný kontakt s dalšími organizacemi, které řeší podobné výzvy. „Setkávání pro nás představovalo takové nakopávací momenty, když už nám trochu ‚padal řetěz‘,“ podtrhuje Hájek Salomonová.
Pro úspěch kampaně byla podle ní zásadní i podpora dalších stakeholderů. Postavila se za ni například sekce dětské psychiatrie České lékařské společnosti. „Důležitá byla i angažovanost konkrétních lidí uvnitř státní správy, jako byl tehdejší zmocněnec pro duševní zdraví a well-being Ferdinand Hrdlička či Klára Šimáčková Laurenčíková (bývalá zmocněnkyně vlády pro lidská práva, pozn. red.),“ doplňuje.
Od vyhlášky k praxi
Samotná změna pravidel ale ještě neznamená, že se dítě k psychologovi či psycholožce skutečně dostane. Další podmínkou je, aby odborníci ve školách vůbec byli a aby školy i děti věděly, jaká nová pravidla platí.
„Bylo mnoho škol, kde bez písemného souhlasu neproběhlo opravdu vůbec nic. V řadě škol se také všechno vykazovalo jako krizová intervence, aby vůbec psycholog s dětmi mohl mluvit,“ popisuje praxi Marie Hájek Salomonová s tím, že strach některých zařízení z možných pochybení byl obrovský.
Nevypusť duši proto po změně vyhlášky pokračuje v informování škol i veřejnosti. Organizace připravuje a distribuuje informační materiály, věnuje se tématu na sociálních sítích a zahrnuje ho také do svých školení.
Práce, která je o srdcařích
Zkušenost z kampaně jasně ukazuje i limity české neziskové advokační práce, zejména v personálních kapacitách a financování.
„Lidí, kteří se věnují dlouhodobé advokační práci pro neziskový sektor, je velmi málo. Platy nejsou konkurenceschopné vůči komerčnímu prostředí. Všechno je to hodně o srdcařích,“ říká otevřeně Hájek Salomonová.
Advokační práce je navíc podle ní těžko převoditelná na běžný projektový rámec. Nemá jasně daný začátek a konec a organizace nemůže donorovi slíbit, že konkrétní legislativní změnu skutečně prosadí. To komplikuje nejen financování, ale i budování týmů. Zkušenosti se podle Marie Hájek Salomonové předávají obtížně, protože práce stojí na kontaktech, znalosti tématu a dlouhodobém vztahu s lidmi uvnitř institucí i mimo ně.
Na druhou stranu ale podle ní existují signály, že se prostředí mění. Jednotlivé organizace si mezi sebou budují pevnější spolupráci. „Za dobu, co se tomu věnujeme, je vidět obrovské zlepšení v tom, kolik jsme se toho od sebe naučili a jak se dokážeme společně posouvat. Zároveň potkáváme více a více soukromých donorů, kteří chápou podstatu i úskalí, stejně jako dlouhodobé dopady advokační práce a přestávají se bát ji podpořit,“ uzavírá.
