Problém z praxe
Nezisková organizace, plátce DPH, realizuje vzdělávací kurzy (podléhající DPH, nejedná se tedy o případ kurzů spadajících pod § 57 Zákona o DPH). Aby byla cena kurzů dostupná pro široký okruh zájemců, získala neziskovka na jejich pořádání dar. V souhrnu za celý rok dosahují příjmy z kurzovného zhruba stejné výše jako částka získaná darem. K řešení tedy je: jak správně nárokovat DPH na vstupu - tedy kolik z DPH zaplacené dodavatelům může neziskovka oprávněně po státu požadovat zpět.
Selský rozum versus legislativa
Selský rozum říká, že když jsou tržby za kurzy ve výši 1 milion Kč, odvádět DPH se bude právě z těchto tržeb (DPH na výstupu). Další milion je získaný darem. Nebylo by pak při financování 50/50 logické DPH na vstupu (tj. DPH, kterou platí neziskovka dodavatelům a požaduje po státu) krátit právě o 50 %? Dává to logiku, v praxi je to však nerealizovatelné.
Neziskové organizace mívají obvykle více podobných zakázek, jen s rozličným koeficientem. Smíchání těchto koeficientů a vytvoření jednoho společného by nemuselo odpovídat realitě. Kromě toho je výpočet koeficientu stanoven zákonem. Ocitáme se tedy v situaci, ve které bychom se vůči případné kontrole z finančního úřadu velmi špatně bránili.
Samozřejmě se můžeme rozhodnout, že si nebudeme komplikovat život a DPH na vstupu nebudeme nárokovat. Z pohledu bezpečnosti před finančním úřadem je to nejméně riziková cesta, ovšem z pohledu správného hospodáře nikoliv. Zbytečně by se totiž zvyšovaly náklady organizace.
Jak tedy postupovat správně, aby se neziskovka nedostala do sporu s finančním úřadem? A jak si může být jista, že si vůči státu nárokovala DPH v maximální možné míře? Naštěstí k této problematice existují soudní výklady, kterými se lze řídit, resp. argumentovat v případném sporu. Které to jsou? Čtěte dále.
