Barbora Mudrová
Herečka
Pochází z jednovaječných dvojčat, své dětství prožila v tělocvičně sportovní gymnastiky, moderního tance a v divadelním souboru. Ve třinácti letech se dostala na konkurz do filmu České televize a získala svou první roli po boku Viktora Preisse a Taťjany Medvecké. Později úspěšně složila zkoušky na Pražskou konzervatoř a už v průběhu studia si zahrála v dalších českých filmech – princeznu v pohádce Ztracený princ, po boku Pavla Lišky v detektivce Setkání v Praze s vraždou, pohádce Alice Nellis Sedmero Krkvavců nebo v seriálech Cirkus Bukowsky, Polda a Ulice.
Má za sebou i zajímavé zahraniční role, hostuje v divadlech Viola v Mladá Boleslavi, Švandově divadle a divadle na Jezerce. Baví ji divadelní improvizace, ráda jezdí na koni a nově také chodí po horách.
Sama na cestě
Báro, čerstvě máš za sebou 1012 kilometrů pěšky. Jak se cítíš?
Vrátila jsem se 27. července a musím říct, že na konci už jsem byla hodně unavená!
Šla jsi bez přestávky?
To ne, to je asi největší mýtus – lidi si často myslí, že tyhle dlouhé trasy se chodí v jednom kuse, ale tak to není. I já jsem si dávala několik vícedenních pauz. Přesto se mi té energie ke konci už moc nedostávalo. Když jsem se blížila k cíli, hnala mě hlavně euforie. Bylo to tak super hlavně proto, že jsem si na začátku cesty vůbec neuměla představit, že to dojdu.
Nevěřila sis?
Jsem z rodiny sportovců a horolezců, odmalička mě s sebou brali na výlety a já to, hlavně v pubertě, paradoxně úplně nenáviděla. Cestu k přírodě jsem si později našla, zkušenost s dálkovou trasou jsem ale neměla. Šla jsem si do té doby maximálně tak zaběhat. Což je ale něco úplně jiného.
Říkala jsi, že ses před tím bála přespat v lese. Jaká byla první noc?
Hrozná! První dva dny jsem se vůbec nevyspala. Je potupné to říct, ale zachránily mě až špunty do uší. Když si jdeš doma lehnout, všechno kolem tebe utichá. V lese je to naopak, po soumraku všechno ožívá. Ty špunty neodizolují všechno, ale neslyšíš díky nim třeba ty drobné praskoty nebo dupání, které mě jinak okamžitě vytáhly ze spacáku. I díky té strašné únavě se mi nakonec povedlo usnout.
Těch 1012 kilometrů jsi šla skoro 2 měsíce. Neměla jsi problém se samotou?
Já jsem nešla sama celou dobu. Nadchlo to víc lidí, než jsem čekala, na některých úsecích se ke mně připojili kamarádi, ozývali se i cizí lidé, jestli se můžou přidat. Jsem člověk, co po pár dnech samoty raději zážitky s někým sdílí, takže jsem byla ráda.
Pasáže, kdy jsem šla úplně sama, byly hodně intenzivní. To jsem všechno vnímala neuvěřitelně naplno. Člověk si po takových dnech v sobě najde opravdu dobrého kámoše.
Co pro tebe na cestě bylo nejtěžší?
Dny, kdy hodně pršelo, byly fakt těžké. A taky změna prostředí – najednou se ocitneš v úplně jiném světě, všude kolem tebe je obrovské množství neznáma. To ve městě, kde jsi doma, nezažiješ, tam máš všechno kolem sebe relativně pod kontrolou. V lese nevíš, kde na tebe něco vyběhne. Ovládnout paniku, najít klid ve stresových situacích – to pro mě byla asi největší výzva. Díky tomu jsem mentálně hodně vyrostla.
Měla jsi někdy chuť to zabalit?
Hned na začátku v Beskydech. Říkala jsem si, že jsem se snad úplně zbláznila! Honily se mi hlavou scénáře, že to odpískám, všem se omluvím a budu doufat, že se brzy zapomene na to, že jsem něco takového chtěla udělat. (smích)
Co ti dalo sílu jít dál?
Moment, kdy jsem stála na jednom z posledních kopců první etapy, a věděla jsem, že ji dokončím. Dívala jsem se zpátky na to, co už jsem ušla. Ono to snad nějak půjde, došlo mi! V Beskydech se ke mně přidala kamarádka – zkušená cestovatelka. Když jsem se zrovna plazila po zemi štěrkem a kňučela, že už nemůžu, povídá mi: Vstávej! Chceš ujít jen Stezku Českem! A já na to: Ale nikdo neříkal, že to dojdu důstojně!
Na začátku byla chuť překonat sama sebe
Báro, co bylo první – chuť přechodem pomoci někomu dalšímu nebo překonat sebe?
Překonat samu sebe. Jako hodně lidí jsem v době lockdownu měla pocit, že vnitřně umírám. Tak málo impulsů. Žití ve vakuu, kdy nevíš, co bude dál, nikam nemůžeš chodit a s nikým se vídat. Navíc v momentě, kdy se začaly podmínky rozvolňovat, mi doběhly všechny velké pracovní projekty. Cítila jsem, že se potřebuju nastartovat, probudit.
Vedle toho mě už spoustu let provázel ten nezvladatelný strach z přespání o samotě v lese. Říkala jsem si, že jestli tohle někdy zvládnu, budu dospělá. Byl to pro mě takový symbol samostatnosti a odvahy. Navíc mám přírodu strašně ráda a přišlo mi líto, že neumím být takhle její součástí. Poměrně vzápětí mě ještě napadlo, že když už jdu tak velkou věc, mohla bych to spojit s něčím užitečným. Nějaký čas už spolupracuju s Dobrými vílami (Dobré víly dětem, pozn. red.), a došlo mi, že to je ono. Já na cestě překonávám strach a ony pomáhají dětem překonat zase jejich strachy a jsou jim při tom oporou.
Proč zrovna Dobré víly dětem?
Vždycky mě bavilo a naplňovalo „vymačkávat“ z lidí to nejlepší, co v nich je. Dobré víly s heslem „Objetí je víc než hračka” něco podobného dělají pro děti, které začínají oproti jiným se znevýhodněním.
Rozhodla ses svůj pochod spojit s dárcovskou výzvou. Inspirovala tě k tomu nějaká existující?
Já jsem o žádné ani nevěděla. A přiznám se, že jsem byla skeptická, že zrovna ta moje bude někoho zajímat.
Ve videu jsi zmínila, že plánuješ cestou navštívit děti, pro které jsi Stezku Českem šla, na táboře v Krkonoších. Povedlo se?
Povedlo! Nakonec jen na chvíli, děti s Dobrými vílami se totiž zasekly ve frontě na lanovku na Sněžku, a tak jsem na ně skoro 3 hodiny čekala. Vynahradím jim to ale na dalším táboře, kam za nimi jedu v srpnu. Čeká nás i puťák s přespáním v lese.
Jak na tebe děti na Sněžce reagovaly?
Měly radost. Přiběhnou za tebou, obejmou tě, i když tě třeba rok neviděly. Když jsem byla dítě, hrozně mě inspirovali lidé, kteří zvládali věci, kterých se bojí. Třeba moje babička přestala ze dne na den – po 40 letech – kouřit. Slíbila to vnučkám a dodržela to a na mě to udělalo obrovský dojem. Říkala jsem si, to je to fakt frajerka! A že když ona to zvládla, já zas můžu zvládnout něco jiného. Snažím se být podobným pozitivním vzorem pro ty děti.
Báro, měla jsi strach, že to bude fiasko, ale povedlo se ti pro Dobré víly vybrat přes 80 000 korun! Jak to hodnotíš?
Cítila jsem obrovskou zodpovědnost. Na začátku jsem si říkala, že když to nebude úplný propadák, byla bych ráda, kdyby se vybralo aspoň 20 tisíc. Když se sbírka spustila, kousala jsem si nehty a modlila se, aby tam káplo aspoň něco. A nakonec je to čtyřikrát tolik od 92 dárců! To je víc, než jsem si vůbec dokázala představit.
Kromě toho to způsobilo několik věcí: Obrovský posun pro mě. Spoustu lidí to spojilo, cítila jsem upřímnou podporu lidí na sociálních sítích, psali mi úplně neznámí lidé, že mi strašně fandí. A ukázalo se, že téma překonávání strachu a putování rezonuje mnohem víc lidmi, než jsem tušila.
Na co vybrané peníze půjdou?
Peníze půjdou na organizaci dětských táborů i na pokrytí nákladů na běžné činnosti jako jsou zážitkové kurzy pro děti, na dopravu, individuální konzultace pro děti z dětských domovů, které přemýšlí, co chtějí v životě dělat dál a podobně.
V cíli
Co se člověk během 2 měsíců v horách dozví o sobě?
Pro mě bylo důležité, abych si v tom našla sebe – že to nedělám pro očekávání ostatních. To je jedna z věcí, kterou si člověk má prostor zpracovat v hlavě právě v přírodě. Nepůsobí na tebe totiž žádné další vlivy, očekávání rodičů, sociální sítě.
Když se oprostíš od očekávání okolí, jako bys našla to ryzí ve svém jádru. Začneš se cítit tak nějak opravdově.
Osobně jsem se instinktivně ocitla v odstupu od lidí a situací. A v horách jsem pak vnitřně změkla. V každé etapě jsem si v sobě řešila nějaké osobní téma. Krušné hory mě proškolily nejvíc, jakoby ke mně promlouvaly a ptaly se, kdy tedy hodlám dorůst.
Kromě jedné negativní zkušenosti na mě byli všichni milí, chtěli pomáhat. Jedna paní v Jeseníkách, kterou jsem poprosila o vodu, mi nabídla ještě koláč na cestu! A fakt upřímně se zajímala, jestli mám všechno, co potřebuju. Zjistila jsem, že s lidskostí a laskavostí se člověku líp žije.
Z čeho máš osobně největší radost?
Ta zkušenost mi pomáhá zvládat každodenní situace. Když řeším něco konfliktního, přenesu se myšlenkami zpátky do hor. Vím, že to zní jako klišé, ale naučila jsem se tam rozeznávat, co je a co není opravdu důležité řešit. Když jsem se v Krušných horách ocitla v absolutní mlze a hodiny bloudila v hustém lese, nemohla jsem si dovolit řešit nepodstatné věci. Nejsem už tolik nejistá, dokážu víc stát sama za sebou a snad jsem trochu dozrála.
Co se ti honilo hlavou, když ses blížila do cíle?
To bylo vtipné! V cíli mě překvapil nějaký pán, co byl s dětmi na výletě. Opatrně jsem se tam začala fotit a on se mě zeptal, jestli v tomhle bodě začínám. Vlastně mě to rozhodilo a přemýšlela jsem, jak mu mám říct, že jsem to právě došla! Radost, kterou bych ze sebe normálně musela vyskákat, jsem najednou nemohla pustit ven :-)
A řekla jsi mu to?
Řekla! A on mi to nevěřil. (smích) Tisíc kilometrů? Né, to jste neušla, povídal mi.
Co bys doporučila lidem, co chtějí taky vyrazit na cestu?
Důležité je neočekávat, že to všechno bude podle vašich představ. Člověk má nějakou ambici, ale tělo to někdy nedává. Podmínky se mění. To je potřeba přijmout. Orlické hory podle mého plánu třeba vůbec nevyšly. Stihly mě bouřky, musela jsem obcházet bažiny po asfaltkách, udělala jsem si tenisový loket, bojovala jsem s kotníkem.
Je dobré mít pořád před očima důvod, proč jdeš, neočekávat od sebe příliš a brát si z toho to pozitivní – to, pro co sis přišla.
Ty sis šla pro oživení. Našla jsi ho?
Našla. Neposlalo mě to jen jedním konkrétním směrem „Tak a teď běž tudy a měň svůj život!” Ale zjistila jsem, že ať už budu dělat cokoliv, chci být opravdová, šťastná, pravdivá a živá. Chci si udržet tu vnitřní radost.
Teď mám chuť taky někam vyrazit.
Běž!
