Když se 8. března v médiích objevily informace o tom, že policie po tři čtvrtě roce vyšetřování obvinila bývalého poslance Dominika Feriho ze znásilnění, řada žen psala na sociální sítě, že lepší zprávu k Mezinárodnímu dni žen si přát nemohla. Podobných „dárků“, které svědčí o hlubší změně v přístupu k tématům genderově podmíněného násilí, dostaly české ženy v uplynulých měsících několik.
Zejména sexuální násilí jako by se mimo jiné právě vlivem medializovaných kauz začalo v naší společnosti brát vážně. Hlavním hybatelem změny však byly bezesporu tlak a osvětové aktivity ze strany neziskových organizací. Jedním z výsledků jejich úsilí je avizovaný vznik prvního centra pro oběti sexuálního násilí, které by mělo pod záštitou proFem zahájit svoji činnost letos na podzim.
O něco méně známým pojmem s neméně náročnou cestou v podobě osvěty před sebou je porodnické násilí. I toto téma v posledních letech otevírají a řeší zejména neziskové organizace, konkrétně Liga lidských práv, která dlouhodobě usiluje o zlepšení a humanizaci českého porodnictví.
Významným milníkem těchto aktivit je otevření dvou center, jež téma porodnického násilí v rámci společenské diskuze ještě více legitimizují. Na začátku ledna zahájilo provoz Centrum pro oběti porodnického násilí v Brně a ve spolupráci s organizací Vzájemné soužití také Centrum pro oběti nedobrovolné sterilizace v Ostravě. Jejich vznik a činnost je součástí dvouletého projektu podpořeného fondy EHP a Norska.
Co je porodnické násilí?
„Porodnické násilí si lze představit jako zásah, který je zbytečný či dokonce škodlivý, a jehož důsledkem je fyzické nebo psychické zranění ženy či dítěte. Může se jednat o rutinní nástřih hráze, bránění ve volném pohybu nebo podávání medikace bez náležitého vysvětlení či nátlak a vyhrožování smrtí dítěte, případně odloučení dítěte a matky,“ vysvětluje ředitelka Unie porodních asistentek Ivana Antalová a dodává, že respektující komunikace a postupy v souladu s nejnovějšími poznatky vědy by měly být při poskytování péče prioritní.
„Podob porodnického násilí je opravdu mnoho a nedobrovolné sterilizace jsou jedna z jeho nejtěžších forem,“ doplňuje právnička Anna Štefanidesová z Ligy lidských práv. Rutinní postupy jsou v našich porodnicích natolik normalizovány, že je spousta žen bere jako nevyhnutelné a běžné. To se podle právničky Štefanidesové týká hlavně zmíněných nástřihů, které se v některých porodnicích provádějí až 70 procentům prvorodiček. Z medicínského hlediska by se přitom případy, kdy je nástřih nutný, měly pohybovat mezi 5 a 10 procenty.
„Pokud nástřihu nepředchází výslovný souhlas, tak je to protiprávní zákrok, protože zákon o zdravotních službách požaduje informovaný souhlas pacientky. Porodnice se to snaží obcházet tím, že dají ženám už před porodem podepsat papír, který je vlastně takový blanketní souhlas ke všemu. To podle nás právně není v pořádku,“ vysvětluje.
Centrum pro oběti porodnického násilí v současné době poskytuje především právní pomoc. Ženám pomůže v případě porušení jejich práv v těhotenství, během porodu nebo v šestinedělí. Do budoucna by mohlo centrum nabízet také psychologickou podporu a šířit osvětu. Už teď se jeho tým snaží navázat dialog se zdravotníky a vzdělávat je v oblasti práv žen a komunikace.
Stav českého porodnictví
Stejně jako řada dalších oborů u nás i porodnictví zůstává silně poznamenáno minulým režimem, z jehož vlivu se teprve postupně zotavuje. „Za komunistů se všechny porody přesunuly opravdu do lékařského prostředí a porodní asistentky jako profese v podstatě vymizely. Určitě máme výbornou neonatologii, ale přístup v porodnicích je velmi medicínský a nejsou tu úplně podporovány fyziologické porody (přirozené, bez vnějších zásahů). V posledních letech se situace ale určitě mění k lepšímu,” uzavírá Štefanidesová.
„České porodnictví je na vysoké úrovni, co se týká technického zabezpečení, v řešení komplikací patříme mezi světové špičky. V otázce respektu a dodržování lidských práv máme ovšem značné rezervy, což dopadá zejména na ženy s nekomplikovaným těhotenstvím a porodem. Ve srovnání s demokratickými zeměmi, kterým se vyhla totalitní minulost po druhé světové válce, máme před sebou ještě dlouhou cestu, ve srovnání se zeměmi posttotalitními jsme na tom spíše líp,“ dodává Ivana Antalová.
Jedním ze zásadních rozdílů českého a západního porodnictví je tak právě postavení porodních asistentek. Jejich roli česká společnost vnímá značně zkresleně či přímo negativně. Mimo jiné i proto, že samostatná péče porodních asistentek není podporovaná státem a není hrazena z veřejných zdrojů. Stát také nezabezpečuje dostatečně kvalitní praktickou a postgraduální výuku.
Přestože se jedná o vysokoškolsky vzdělané zdravotnice specializované na samostatnou péči o ženu a její dítě, jsou porodní asistentky podle Antalové krajskými úřady omezovány v poskytované péči, některé čelí šikaně až kriminalizaci. „Profese porodní asistence u nás je některými uznávanými lékařskými autoritami snižována do podřízené pozice, občas zcela opomíjena. Naštěstí si stále více lékařů uvědomuje nezastupitelnost a odbornost porodních asistentek a buduje s nimi vzájemné partnerské vztahy založené na úctě a respektu,“ dodává.
Na vývoj českého porodnictví může mít mimo jiné vliv zastoupení žen v Poslanecké sněmovně, respektive ve Výboru pro zdravotnictví. Výbor, který projednává zákony týkající se zejména zdravotní péče a dalších věcí, v aktuálním volebním období zastupuje 44 procent žen. V letech 2017 – 2021 byl podíl žen 33 procent a předtím dokonce pouhých 14 procent. V minulém roce předložila poslankyně a tehdejší členka výboru Olga Richterová neúspěšně návrh o proplácení péče porodní asistentky v šestinedělí. „To se setkalo s velkým nesouhlasem, především ze strany mužů, lékařů,“ konstatuje Štefanidesová.
Oběti nedobrovolné sterilizace se dočkají odškodnění
V Československu a Česku byly mezi lety 1966 – 2010 nuceně sterilizovány podle odhadů tisíce převážně romských žen. Nezákonnému lékařskému zákroku, který měl zabránit jejich reprodukci, předcházel nátlak, vyhrožování nebo zneužití situace, kdy byla žena v bolestech či pod vlivem tlumících léků.
V roce 2009 se český stát za nucené sterilizace omluvil. Odškodnění odsouhlasil český parlament teprve v roce 2020. Podle nového zákona mohou stovky obětí protiprávních sterilizací od 1. ledna 2022 žádat o jednorázové odškodné ve výši 300 tisíc korun.
Vůdčí osobností těchto výdobytků je Elena Gorolová, která sama podstoupila nedobrovolnou sterilizaci v roce 1990 ve věku 21 let. Za odškodnění od státu bojovala více než 15 let a právě díky jejímu dlouholetému úsilí nakonec došlo ke schválení zmíněného zákona. Gorolová pracuje v organizaci Vzájemné soužití a v Centru pro oběti nedobrovolných sterilizací vede pětičlenný tým, jenž pomáhá obětem s žádostí o odškodnění a podklady pro tuto žádost. V roce 2018 byla společností BBC zařazena mezi 100 žen roku 2018.
„V prvním roce projektu jsme se rozhodli více soustředit právě na Centrum pro oběti nedobrovolné sterilizace, protože to přece jenom docela spěchá, oběti nedobrovolných sterilizací samozřejmě chtějí vyřídit žádosti o odškodnění co nejrychleji a je jich poměrně dost,“ uvádí Štefanidesová. Jen během prvního měsíce se na centrum obrátilo 70 žen.
Rasismus a diskriminace podle Eleny Gorolové však z českých porodnic zcela nevymizel. I dnes čelí v některých nemocnicích romské ženy šikaně zdravotního personálu a jsou separovány od ostatních pacientek.
Kriminalizace potratů v Polsku
Je to i válka na Ukrajině, co nám ukazuje, jak je důležité zajímat se o dění v okolních zemích. Polsko má jednu z nejpřísnějších protipotratových legislativ na světě. Podle zákona z ledna minulého roku jsou legální pouze potraty v případě znásilnění, incestu nebo ohrožení života matky. Znemožňuje však přerušení těhotenství z důvodu poškození plodu. Organizace Amnesty International upozornila, že v důsledku tohoto potratového zákona neubyde potratů, ale zvýší se riziko nevhodně provedených nelegálních interrupcí.
Po schválení zákona vyšly do ulic desetitisíce lidí. Další vlny protestů následovaly poté, co v Polsku zemřely tři ženy, kterým lékaři odmítli provést potrat, přestože plod ohrožoval jejich život. Bezprecedentní je i obvinění obránkyně lidských práv Justyny Wydrzyńské, které za napomáhání při pokusu o provedení farmakologické interrupce hrozí až tři roky ve vězení. V roce 2022 polská vláda plánuje zavést evidenci těhotenství. To v praxi může znamenat stíhání Polek, jež si nechají přerušit těhotenství v zahraničí.
Vycestování do zahraničí je přitom jednou z mála možností, které polské ženy mají, pokud se rozhodnou podstoupit interrupci. Pomoc v takových případech nacházejí v Česku, ale také v Německu nebo Rakousku. U nás Polkám nabízí pomoc kolektiv Ciocia Czesia, což v překladu znamená teta Češka. Lidem v Polsku pomáhá získat spolehlivé informace o možnosti bezpečné a legální interrupce v České republice, ale také zprostředkovat potratovou pilulku. V září 2021 získal spolek feministickou Cenu Františky Plamínkové.
„Fungujeme přes rok a za tu dobu jsme pomohli více než tisícům ženám. Poslední měsíce se jedná o zhruba sto osob měsíčně. Nejedná se ale pouze o ty, které cestují do Česka, počítáme všechny, které nás kontaktovaly. Často se na nás obrací s otázkou, jaké jsou možnosti. Na základě toho se například rozhodnou objednat si prášky domů, nebo odjet do zahraničí,” vysvětluje představitelka iniciativy Ciocia Czesia Katarzyna Byrteková.
V některých případech je Ciocia Czesia schopná poskytnout ženám i finanční podporu, zákrok totiž stojí několik tisíc korun. „Peníze čerpáme z různých sbírek a jdou vždy přímo na pomoc těhotným ženám. V našem kolektivu všichni pomáhají zadarmo,“ říká Byrteková. „Cítíme až překvapivě velkou podporu ze strany české veřejnosti a jsme za ni hrozně vděční. Finanční podpora pochází z velké části právě od lidí z Česka, protože Poláci podporují zpravidla jiné organizace fungující v Polsku, které znají lépe,“ dodává.
Na otázku, jak se můžeme zapojit my v Česku, odpovídá, že by pomohlo zpřesnění legislativy, která je nejednoznačná a zastaralá. Pochází totiž z roku 1986. „Dle interpretace většiny právníků a Ministerstva zdravotnictví zde člověk bez pobytu na území Česka potrat podstoupit může. Česká lékařská komora to ale vidí trochu jinak. Občas, když kontaktujeme kliniky, narážíme na to, že s námi nechtějí komunikovat. Jde přitom o zákroky hrazené klientkou. Je to medicínský zákrok, nic jiného,“ popisuje jednu z překážek Byrteková.
„Jsem si ale jistá, že v Polsku brzy nastane změna. Jen je otázka kdy. Odpor společnosti je velmi silný,” dodává na závěr.
