Jaký je největší mýtus o mužské psychice, který se stále drží v české společnosti?

Asi myšlenka, že muži jsou nějak evolučně, přírodou, „sestrojení“ k tomu, aby byli silní, odvážní, houževnatí, tvrdí. Být takový, to vlastně není vůbec špatně. Budování odolnosti a houževnatosti je důležitá věc, zvlášť v mládí, kdy se nejvíc formuje naše osobnost. Pokud jste ale v zajetí stereotypu, že takový musí být každý muž a za každou cenu, výsledkem může být emoční slepota, neschopnost mluvit o svých problémech a říct si o pomoc, když to potřebuji. Je důležité mluvit o tom, že síla, odvaha a houževnatost jsou vlastnosti, které patří i k ženám, respektive ke všem lidem. Definiční znak mužství se z toho dělá vlivem stereotypního vnímání rolí.  

Které emoce jsou pro muže nejvíce tabu a proč?

Na terapiích pro muže, co se dopouští násilí v blízkých vztazích, které LOM dělá, se často stává, že muži umí popsat pozitivní nebo negativní emoci, jako jsou radost a vztek. Už hůře se jim dostává ke komplikovanějším emocím, které se často nachází hlouběji a třeba vztek a zlost velmi často spouští. Z těch základních emocí jsou to zejména smutek a strach. Rozhodně to není tím, že by od nich muži byli přirozeně odpojení. Naopak, muži jsou emocí plní a jejich vnitřní prožívání má pro ně někdy i fatální důsledky. Spíš se je potřebují naučit rozpoznat, pojmenovat, prožít a zpracovat.
 

Josef Petr

Josef Petr se více než 16 let věnuje potřebám mužů v rámci Ligy otevřených mužů, působil zde jako lektor, advokační manažer i autor výzkumů, kampaní a publikací, a v letech 2018–2023 zastával pozici ředitele organizace. Mezi jeho hlavní témata patří aktivní otcovství a práce s muži, kteří se dopouštějí násilí. Je autorem kampaně Suchej únor a lektoruje semináře pro otce. Vystudoval sociologii a studia občanské společnosti na Fakultě sociálních věd a Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

Dám jeden příklad. Když žijete celý život v tom, že plakat je slabost a nejste schopní ze sebe smutek dostat ven, nakonec si ten pláč najde cestu skrze vás. V naší praxi se setkáváme s muži, u kterých se ten vnitřní pláč mění ve vztek a v násilí. Je ale důležité také říct, že různí muži prožívají emoce různými způsoby. Nelze použít jednu šablonu na všechny.

Karikatury na tradiční mužství

Je dnes pro mladé muže snazší otevřeně mluvit o emocích než pro jejich otce nebo dědečky?

To jsou věci, které se velmi složitě zkoumají. Máme ale určité nepřímé důkazy o tom, že se situace generačně mění. I u nás například přibývá mužů, kteří jsou aktivní v péči o děti a rovnocenněji si dělí role s partnerkou. Na našich seminářích pro táty se častěji setkáváme s tématem, jak komunikovat svoje pocity a potřeby, než že bychom muže potřebovali přesvědčovat o tom, že vztah s dětmi je silným zdrojem kvality jejich života. Patrně se také zvyšuje množství mužů, kteří chodí na psychoterapii, ale k tomu u nás chybí data. 

Stále také zůstává otevřenou otázkou, jak budou mladší generace mužů reagovat na nové krize a výzvy – ať už jde o hrozbu války, návrat autoritářských tendencí nebo obavy z klimatické krize. Identita a volba životních strategií se totiž nikdy neutváří ve vzduchoprázdnu, ale vždy v konkrétním společenském a politickém kontextu. 

Některé zahraniční výzkumy ukazují, že dnešní mladí muži mohou zastávat o něco konzervativnější postoje než generace mileniálů. Chybí nám však robustnější data a především nevíme, zda a jak se tato změna postojů projeví v dlouhodobých důsledcích.

Existuje něco, co byste označil za „tiché krize“ mužů, které mediálně téměř neexistují, a přitom mají významný dopad na společnost?

Poslední dobou opět přemýšlím víc o tom, co se nazývá jako krize mužské identity. Řada rolí, které jsme jako muži dříve považovali za své, a ze kterých jsme odvozovali svou osobní hodnotu, se nám v posledních dekádách otřásají v základech. Muž jako živitel, ochránce, hlava rodiny – to jsou všechno stereotypní představy, které sice do velké míry ve společnosti přetrvávají, ale zároveň už nejsou tak důležité jako dřív. O tom se mluví dost, ale myslím, že to „ticho“ spočívá v naší slepotě vyhodnotit tuto krizi identity jako něco, co může mít destruktivní společenské dopady. Od osamělých střelců, po příklon demokracií k autoritářství.

Silně jsem si to uvědomil na jedné diskuzi k autonomnímu řízení vozidel, kde jsem viděl muže v hlubokém odporu k tomu, aby „jejich“ práci dělal stroj. Byl jsem svědkem hlubokého strachu ze ztráty jednoho z otřásajících se sloupů tradiční mužské role. Skutečnost, že hlasy naštvaných mladých mužů sbírá v ČR zejména strana, která se pojmenovala jako „motoristé“, podle mě není náhodná. A pak jsou tu samozřejmě osobnosti typu Filipa Turka, takové ty karikatury na tradiční mužství, které se z té krize snaží těžit.

Britská minisérie Adolescent, kterou letos odvysílal Netflix, zobrazuje, jak mladí chlapci na sociálních sítích přijímají ideologii manosféry, což může vést k radikalizaci a násilí. Jaký vliv mají tyto ideologie na duševní zdraví mužů v Česku a jak by měla společnost reagovat na tuto hrozbu?

Je to rozhodně reálný problém. V západní Evropě a USA je zdokumentováno mnoho případů, kdy se muži radikalizovaní tímto misogynním online světem dopustili reálných zločinů, zejména souvisejících s násilím na ženách. Je otázka zda, a do jaké míry se tento trend promítne také u nás a zda dokážeme ten vliv dobře popsat a identifikovat. V současné době se v ČR téma teprve otevírá. Reakcí na jakýkoliv problém musí být dobrá kombinace osvěty, politických opatření a nabídky podpůrných služeb.

Nabídnu ale ještě jiný pohled. Často máme tendenci se bavit jen o té špičce ledovce, o těch vážných případech. Já mám obavu také z toho, aby se pod vlivem té radikalizace části mladých mužů neposunulo to, co považujeme za běžné a normální. To by mohlo mít negativní vliv po celé generace. Je mi trochu hloupé to srovnávat, ale nenapadá mě lepší způsob jak se vyjádřit - každý emočně nedostupný táta, který přichází domů, jen aby rozdal pohlavky, může mít v dlouhodobém horizontu ničivější efekt, než nějaký šokující incident, kolem kterého se společnost nakonec semkne. Nejničivější bývají ty plíživé a neviditelné části problému.

Stát v oblasti duševního zdraví zaspal

O duševním zdraví se poslední dobou mluví čím dál víc, vyjádřil se k němu dokonce i prezident. Podařilo se dosáhnout nějaké zásadní změny v této oblasti v posledních čtyřech letech? Je konkrétně tématu mužské psychiky věnována dostatečná pozornost?

Oddělil bych to, že se o duševním zdraví více mluví a lidé více vyhledávají podpůrné služby. To je pozitivní trend. Systémová změna za tím ale výrazně zaostává. Například pokud chcete posudek z pedagogicko-psychologické poradny, musíte mnohdy čekat dlouhé měsíce. Všichni to víme, ale nikdo neřeší, jak to zlepšit. Já osobně se věnuji systémovému ukotvení terapeutických programů pro lidi, co se dopouští násilí ve vztazích. Máme tu docela promyšlené standardy, řadu vyškolených odborníků a organizace ve většině krajů, které jsou schopné tu práci dělat. Všichni je chtějí, organizace pro lidi ohrožené násilím, policie nebo OSPODy.

Stát se ale přes všechny výzvy nedokáže postavit a říct, že je to systémová priorita, do které má smysl investovat nějaké prostředky. Ve zkratce, máme připravený systém, nažhavené odborníky a stovky klientů na čekacích listinách a nemáme finanční kapacitu ten potenciál realizovat. V jiných oblastech, zejména těch, které souvisí s prevencí v oblasti duševního zdraví, je situace stejná, což je absurdní, protože prevence může státní kase přilepšit. Místo toho se politické strany předhání v nápadech jak peníze na prevenci seškrtat.

Když muž vyhledá pomoc, často narazí na stereotyp: „Muži se neptají, muži nebrečí“. Jak se dá systémově změnit přístup institucí a lékařů k mužskému duševnímu zdraví?

Nacházíme se v takovém zvláštním mezidobí, kdy můžete říct, že se situace zlepšuje, ale zároveň, že ty stereotypy mnohde ještě přetrvávají a zase reprodukují. Bude to ještě na desítky let. A změnit se to dá jedině osvětou - že budeme o těch tématech mluvit, budou se zobrazovat v populární kultuře a bude přibývat mužů, kteří půjdou příkladem v tom, že prožívat pestrou škálu emocí a umět je sdílet s ostatními je normální a zcela mužné.

10. září byl den prevence sebevražd – podle příspěvku Ligy otevřených mužů si vezme život 1000 mužů ročně. Jak tohle řešit? A jakou roli hraje špatně dostupná psychická a psychiatrická péče?

Situace v prevenci sebevražd se bohužel zlepšuje spíše pomalu. Počet sebevražd zatím stále klesá, což je dobrá zpráva. Poměr mezi muži a ženami ale zůstává zhruba 4:1. Já sám znám osobně minimálně několik mužů, často velmi mladých, kteří si sáhli na život. 

Jeden velký omyl je, že se většinou jedná o lidi, kteří jsou v životě nějak na dně. Pocit ztráty smyslu bytí může potkat úplně každého, i zcela úspěšné muže a ženy na vrcholu svých sil. 

Dostupná péče je určitě jedním z pilířů. Za sebe vidím cestu například v tom, že systém začne vnímat psychoterapii mimo zdravotnictví jako relevantní a užitečný obor. Řady klinických psychologů a psychiatrů se žádnou závratnou rychlostí nerozšíří. A pak se budu opakovat – prevence, prevence, prevence!

Citlivost není slabost

Co přesně je posláním Ligy otevřených mužů, organizace, kterou jste vedl? Věnujete se také tématu duševního zdraví?

Věnujeme se tématům, které souvisí s kvalitou života mužů. Zkoumáme jejich potřeby a snažíme se na ně reagovat prostřednictvím služeb, vzdělávání a osvěty. Duševní zdraví je vlastně takovým základním stavebním kamenem všeho, co děláme. Protože bez něj nelze vést kvalitní život. Kromě práce s agresí a násilím se věnujeme například podpoře mužů v tom, aby aktivně pečovali o děti a jejich životní prostor nebo jsme před 13 lety přišli s kampaní Suchej únor, která už dnes žije vlastním životem. V současné době chceme rozšířit nabídku našeho obecného poradenství pro muže a věnovat se hlouběji duševnímu zdraví mladých mužů a dospívajících. 

Jak Vás osobně práce s muži změnila, pokud jde o vnímání vlastních emocí?

Já byl asi vždycky velmi citlivý, empatický člověk. Práce s muži mě změnila v tom, že jsem to přestal brát jako slabost, ale snažím se citlivost používat jako svoji superschopnost. Při navazování a udržování vztahů, při vyjednávání, při uvažování o světě a svojí roli v něm. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že takový jsem a jiný nebudu.

Kdybyste mohl poslat jednu zprávu všem mužům v Česku ohledně jejich duševního zdraví, jak by zněla?

Chlapi, nenechte si namluvit, že jste jednoduché mašiny, které mají reagovat na všechno stejně. Každý muž je jiný a každý si zaslouží svůj unikátní život, ke kterému vždycky vede nějaká cesta. A když budete zrovna tápat ve tmě, natáhněte ruku, aby ji mohl někdo chytit!

Úvodní foto: Respekt/Matěj Stránský/se svolením
Foto v medailonku: Josef Petr/se svolením