David Tišer
AraArt
David Tišer bojuje dlouhodobě za práva Romů a romské LGBTQ+ komunity. Několik let vyučoval romistiku, kterou také vystudoval. Působí jako herec, scénárista a režisér. V roce 2012 založil organizaci AraArt, v rámci které pomáhá romské LGBTQ+ komunitě, romským neziskovým organizacím a věnuje se uměleckým projektům. Dne 14. 4. 2023 získal na slavnostním vyhlášení ocenění Laskavec.
AraArt jste založil před více než 10 lety. Vzpomínáte si na začátky organizace?
Na začátky se nezapomíná, to je jako první láska. Ale byly pro mě velmi náročné. V neziskovém světě jsem fungoval i před tím, ale vždycky jako dobrovolník nebo zaměstnanec, nikdy ne jako manažer nebo zakladatel organizace. Ale měl jsem kolem sebe super partu nadšenců, takže jsme se do toho pustili.
AraArt jsme založili primárně kvůli LGBTQ+ tématu, protože žádná z tehdejších organizací, ať už romských nebo lidskoprávních, se nechtěla zhostit právě podpory LGBTQ+ Romů, protože se tohoto tématu bály. Měly strach z reakce veřejnosti nebo z toho, že by přišly o svoje podporovatele. Protože se všichni zakládající členové věnovali také umění, byli jsme takzvaní artivisti, kombinující umění a aktivismus, tak jsme se rozhodli pořádat i kulturní akce. To byly primární oblasti, kterým jsme se věnovali, a postupem času jsme do toho ještě přidali vzdělávací sekci, takže teď máme tři hlavní oblasti.
Jaké z oblastí se teď nejvíce věnujete?
Všem stejně. Máme týmy, které mají jednotlivé oblasti na starost. Já osobně se ale věnuji nejvíce LGBTQ+ tématu a kultuře. Působím jako režisér a každoročně připravuji také oslavy Mezinárodního dne Romů.
Máme vyhrazené právo na neúspěch
Kolik má organizace zaměstnanců?
Zhruba deset, ale máme také mnoho dobrovolníků a externích spolupracovníků. Na kulturní akce, které trvají několik dní, nás totiž musí být více.
Překvapuje mě, že máte jen deset kmenových zaměstnanců s ohledem na to, kolika aktivitám se věnujete.
My jsme totiž všichni workoholici. Občas neznáme ani víkendy. Ale s romskými kolegy jsme si uvědomili, že jsme na to vlastně zvyklí už od základní školy. Vždycky jsme museli zabrat víc než ostatní, a to nám vydrželo dodnes. Nikdy jsme nemohli být průměrní nebo podprůměrní, to by se nám těžko odpouštělo. Ale připravilo nás to na život, takže nás nic nepřekvapí. Zároveň ale vím, že bych takového zápřahu nebyl schopen v práci, která mi nic nedává. Umím to v práci, prostřednictvím které můžu někomu zlepšit život a pomoci společnosti. Až o tohle přijdu, vím, že musím odejít.
Máte nějakou filozofii, kterou se v organizaci řídíte?
Máme vyhrazené právo na neúspěch. Naší filozofií je, že si můžeme dovolit chyby. Všem nám to pomáhá, necítíme tlak na to, že musíme být ti nejlepší. Zároveň nejsme kolegové, ale tým. Když už někdo nemůže, je k dispozici několik lidí, kteří jsou připraveni pomoci.
Kam se organizace za dobu své existence posunula?
Posunula se obrovsky. Začínali jsme v mé kuchyni, kde jsme léta letoucí také sídlili. Vlastní kancelář máme zhruba poslední čtyři roky, hlavně kvůli divadlu, protože jsme potřebovali místo, kde bychom mohli skladovat rekvizity. Samozřejmě potom rostl i náš tým, bylo potřeba se pravidelně setkávat a někde pracovat. Cílem organizace ale nebylo mít kancelář a zaměstnance. Já osobně jsem se bál, že se z nás postupně stane firma, že zapomeneme na naše původní poslání, a budeme shánět granty jen proto, abychom si udrželi lidi. Ale to se díkybohu neděje a doufám, že k tomu nikdy nedospějeme. A pokud ano, tak skončíme a začneme zase nanovo dělat dobrovolnictví.
Lidé si těžko zvykají na to, pokud mají jednat s Romem nebo Romkou
Kromě artivismu a podpory LGBTQ+ lidí pomáháte také malým romským neziskovým organizacím. V čem tato pomoc spočívá?
Primárně spočívá v síťování, ale také v napojení na donory, včetně těch mezinárodních. V tom si myslím, že jsme jedineční, málokdo si nechá vzít donora a představí ho dalším neziskovkám.
Organizacím pomáháme také po profesní stránce. Často si konkrétní neziskovky samy řeknou, co potřebují, například lépe prezentovat nebo se vyznat v online světě. My potom tyto organizace propojujeme s různými odborníky a s mentory, kteří jsou jim k dispozici.
Neziskovkám věnujeme také peníze, za které si mohou zaplatit konkrétní školení, věc či službu, které potřebují k zefektivnění jejich práce. Zároveň pořádáme dvakrát do roka výjezdy, v rámci kterých pracujeme na různých tématech a posouváme se tak dál. Nejvzácnější na tom je, že takto netvoříme konkurenční prostředí, ale hodně spolu napříč romskými neziskovkami spolupracujeme.
Jaké konkrétní organizace takto podporujete?
Těch je celá řada. Naším programem prošla například Awen amenca z Ostravy, zaměřující se na desegregaci ve školství. Doprovází rodiče na zápisy, aby se potom nestalo, že romské děti skončí v segregované škole. V současné době je v našem programu také organizace Romani art workshop z Tanvaldu nebo Ostravská Nota. Těch organizací je opravdu hodně, aktuálně jich máme v leadership programu zhruba 30.
Je pro tyto organizace složitější získat podporu a peníze na projekty, na rozdíl od těch neromských?
Je to mnohem těžší, především pokud stojí ve vedení organizace Romka nebo Rom. Přesto je ale nutné zmínit, že je v případě romských organizací naprosto běžné, když v jejich čele stojí neromové, kteří za romskou menšinu mluví. Těch romských organizací, kde stojí ve vedení a managementu Romové, je opravdu málo. Ze své osobní zkušenosti musím říct, že si lidé těžko zvykají na to, pokud mají jednat s Romem nebo Romkou. Mají představy, že se bude jednat o podvod, že to nebude dobré.
V našem případě to stálo obrovské úsilí a často to byly boje o to, se prosadit. Ale čím déle existujeme a čím více práce je za námi vidět, tím je to jednodušší. Dalším z problémů je, že granty často nezrcadlí potřeby romských neziskovek. Běžně se zaměřují na oblast sociálního vyloučení, ale úplně se zapomíná na romskou střední třídu.
Kulturní akce, které vzbudí v Romech hrdost
Jakou konkrétní podporu potřebuje právě romská střední třída?
Jsou to právě akce, které nejsou spojené s chudobou a sociálním vyloučením, ale vzbudí v Romech hrdost na naši komunitu a kulturu. Důležité je, aby mohli Romové vzít například své neromské kolegy z práce třeba na romské divadelní představení nebo na koncert klasické hudby od Romů. Proto cílíme v AraArt především na romskou střední třídu, i když jsou naše akce otevřené samozřejmě pro všechny. To se poté projeví například při oslavách Mezinárodního dne Romů, které pořádáme v Divadle Archa. Potkáte tam mnoho romských podnikatelů a manažerů, kteří tam přijdou s neromskými kolegy nebo kamarády. Je to něco, na co mohou být hrdí.
AraArt působí poměrně nově také na Slovensku. Co vás motivovalo rozšířit působení právě tam a jak se vám na Slovensku daří?
Stejně jako v Česku se ani na Slovensku nikdo nevěnoval romské LGBTQ+ menšině. V našem zakládajícím týmu máme také Slováky, a s nimi jsme dospěli k tomu, že je na čase na Slovensku také pobočku AraArt otevřít. Na Slovensku působíme teprve dva roky, takže až teď můžeme žádat o větší dotace, ale já věřím, že se to povede. Nicméně jsme jediná romská neziskovka, která na Slovensku toto téma otevírá a tuším, že tam kolegové prožijí mnohem nepříjemnější věci než my tady v Čechách, protože je tamější prostředí jiné. Ale my jsme tady od toho, abychom jim pomohli.
Budeme vám držet palce.
Děkujeme! A nyní vám můžu prozradit i poměrně čerstvou novinku – budeme otevírat AraArt také v Anglii, kde máme několik kolegů. Právě v Anglii žije mnoho Romů a Romek z Čech a ze Slovenska. Ale slibuji, že jinam už nepůjdeme (směje se).
Čtyři roky jsem provozoval nonstop poradnu sám
V čem je složitější být LGBTQ+ osobou v rámci romské komunity?
Když to zobecním a připočtu ještě kulturní specifika, tak je pravděpodobnější, že bude čelit větším potížím příslušník romské LGBTQ+ komunity než té české. V rámci naší kultury může dojít k exkomunikaci z rodiny nebo široké romské společnosti, přestože se to děje i v rámci české společnosti. Nicméně v naší kultuře existuje takzvaný koncept rituální čistoty.
Co si máme pod pojmem rituální čistota představit?
Za rituálně nečistého se považuje například člověk, který pracuje s mrtvými nebo právě příslušník LGBTQ+ komunity. To se projevuje například tak, že rituálně nečistý člověk nesmí jíst s těmi rituálně čistými ze stejného nádobí. Po návštěvě se tedy nádobí, ze kterého tento člověk jedl, vyhodí. V rámci rodiny, ve které žije, má rituálně nečistý člověk své vlastní nádobí. Ale nutno říct, že takových rodin jsou desítky, přestože je to těžké odhadnout, protože neexistuje žádný celorepublikový průzkum. My čerpáme především z dat v rámci naší poradny.
Právě v rámci poradny ŘEKNU.TO pracujete také s rodiči romských LGBTQ+ lidí. Na jaké problémy či jaký druh neporozumění v komunikaci s rodiči narážíte?
Často byl problém v případě, kdy jsem s rodiči komunikoval já jakožto příslušník LGBTQ+ komunity. Když jim ale pomáhají heterosexuální rodiče, jejichž dítě je součástí LGBTQ+ komunity, tak jsou přístupnější. Ale obecně narážíme na problémy v podobě strachu, že budou mít jejich děti ještě těžší život nebo strach z ostudy v rámci komunity. V některých případech hraje roli také křesťanství.
Jak náročné je provozovat nonstop poradnu pro romské LGBTQ+ lidi? Kolik v poradně působí zaměstnanců?
Ze začátku tam působilo osm, devět lidí. Ale poté jsme na poradnu dlouho neměli ani korunu, ale zrušit jsme ji nechtěli. Asi čtyři roky jsem provozoval poradnu sám. To bylo velmi náročné, protože se lidé ozvou většinou okolo druhé, třetí hodiny ráno, když všichni spí a neexistuje, že bychom neodpověděli nebo odpověděli až ráno. Pamatuji si, že to byly tehdy dlouhé noci.
Ale v současnosti máme LGBTQ+ tým, ve kterém jsou čtyři lidi a provoz poradny mají na starost.
Kolik lidí se vám průměrně ozve?
To je pokaždé jiné. Teď máme reklamu na Grinderu (aplikace, která slouží k seznamování mezi homosexuály; pozn. redakce), takže teď se nám ozývá lidí více. Když někdo potřebuje rychle pomoci, tak můžeme nabídnout i chráněný byt, kde může najít útočiště například člověk, který byl rodinou exkomunikován.
Jak často je tato pomoc potřeba?
Velmi často, takže nám už nestačí kapacity. Snažíme se domlouvat s různými městskými částmi další spolupráce a byty. Ty potom nabízíme i v případě větší společenské krize. Například v souvislosti s válkou na Ukrajině jsme ubytovávali také příslušníky z řad ukrajinské LGBTQ+ komunity.
Miluji naše velké rodiny a soudržnost. Nikdy na nic nemusím být sám
Zajímají se Češi o romskou komunitu a kulturu?
Dříve to tak bylo. Například v éře Věry Bílé znali neromové její písničky a chodili na koncerty, kde se potkávali s dalšími Romy. Přijde mi, že se to dnes neděje. Nemyslím si, že je to vina těch interpretů, ale současného smýšlení o Romech.
Ale na druhou stranu mě mile překvapuje, že na Mezinárodní den Romů, který každoročně pořádáme, chodí pravidelně také neromové. Chtějí ho být součástí a zajímá je to. Každý rok jsou překvapeni, že neví o romských interpretech, kteří na pódiu vystupují, a často to dávají za vinu médiím, kde se o nich nepíše a nemluví.
Co nejvíce oceňujete na romské komunitě?
Miluji naše velké rodiny, soudržnost, to, že na nic nikdy nemusím být sám. Miluji naši kulturu, náš jazyk, to je to, čeho si vážím.
Jak oslavíte Mezinárodní den Romů?
Na naší akci v Divadle Archa, pořádně bujaře, prostě tak, jak se sluší a patří! (směje se) Moc se na to těším, protože tam vždycky potkám moc milých lidí z celého Česka i Slovenska.
Jak můžeme AraArt podpořit?
Podpořit nás můžete různými způsoby. Můžete se k nám přidat jako dobrovolníci, sdílet naše příspěvky na svých sociálních sítích nebo chodit na naše akce. A takový nejvyšší level je potom finanční podpora. Máme několik výzev na Darujme.cz nebo nás můžete podpořit přímo na jedné z našich akcí.
Foto: Jan Mihaliček, Petr Zewlak Vrabec
