Blanka Nyklová, Dana Moree
„Organizace pomáhající obětem domácího násilí zaznamenaly již během první vlny pandemie až 30 - 40 % nárůst poptávky po službách. Zvýšila se intenzita a dopady násilných situací, dlouhodobé problémy začaly eskalovat. Nepřetržitý pobyt doma s agresivním partnerem vedl k častějším konfliktům, ze kterých nebylo kvůli karanténě úniku. Pomáhající organizace přecházely na distanční formy pomoci, navyšovaly počty hodin na telefonních linkách a zřizovaly nové online služby, např. chatové poradenství (Nyklová, Moree, 2021)[1].”
Foto: Jana Plavec, Akademie věd ČR
Jak palčivé a aktuální téma zviditelnit? Třeba divadlem, které vás nenechá bez otázek.
„Když mi zavolali, jestli nechci hrát divadlo, byla jsem v šoku,“ vzpomíná se smíchem Zuzana, bývalá klientka organizace Acorus pomáhající obětem domácího násilí. Právě Acorus se ve spolupráci s Divadlem Dvě na třetí podílel v roce 2018 na vzniku tvůrčího projektu, jehož výsledkem je hra „Odchodem to nekončí“.
Divadlo ne-herců pro ne-diváky
Metodu divadla utlačovaných vyvinul v 60. letech brazilský divadelník Augusto Boal jako nástroj sociální přeměny. Pracuje se v ní s reálnými příběhy lidí, kteří se setkali s určitou formu útlaku. Skupina lidí, ne-herců, na základě autentických prožitků sestavuje krátké představení. To pak hraje před obecenstvem, které má na konci možnost zhlédnout příběh ještě jednou. V momentech, kdy mají diváci pocit, že by se hlavní hrdina mohl zachovat jinak, vstupují do děje, vymění si s ním roli a zkouší situaci změnit tak, aby útlak zastavili. Stávají se tak aktivní součástí děje, diváko-herci.
Vžít se do kůže oběti
Hra „Odchodem to nekončí“ vypráví o ženě, kterou manžel psychicky i fyzicky týrá, a ona se od něj rozhodne odejít. Přes všechnu snahu ji brzdí náročné kroky; dovolávání se pomoci, obcházení úřadů, vysvětlování situace ostatním i panující nedůvěra.
Vymanit se ze spirály domácího útlaku je složité a pro mnohé i těžko představitelné. Divadlo pomáhá téma lidem přiblížit. „Kdo si tím neprošel, nedokáže často pochopit, jak náročné to je. Slýcháme fráze typu: „Mně by se to nestalo,“ nebo: „To by si na mě mohl zkusit, já bych s ním zatočila,“ a podobně. Když si to pak ale tací přijdou zahrát na jeviště, najednou zjistí, že to tak jednoduché není,“ popisuje ředitelka organizace Acorus Jaroslava Chaloupková. „A přitom je to jen divadlo, skutečnost je samozřejmě mnohem náročnější,“ doplňuje.
Být slyšet
Divadlo utlačovaných povzbuzuje znevýhodněné k aktivnímu jednání a podporuje je v uvědomění, že mají moc jednat. Z účastníků se tak postupně stávají sebevědomější a výraznější osobnosti.
„Po tom, čím jsem si prošla, jsem byla dlouho spíše nesmělá, klopila jsem hlavu, všechno jsem si nechala líbit. Teď se ale dokážu ozvat, když se mi něco nelíbí. Divadlo mi pomohlo vylézt ven z ulity, říct svůj názor a nedat se, když se něco děje,“ popisuje Renata.
Proměnu sledovala také ředitelka organizace Acorus, která se sama do hraní zapojila. „Na začátku jsem měla pocit, že tam musím být, abych klientky podpořila. Přeci jen mohlo dojít k oživení traumat a chtěla jsem předejít situacím, které by jim mohly být nepříjemné,“ říká. Brzy si ale všimla, že se ženy stávají silnějšími a jistějšími. „Po pár setkáních jsem najednou viděla, že mě tam už vůbec nepotřebují. Přestaly být klientkami a já už tam nebyla jako zástupkyně organizace, ale herečka stejně jako ony. Přiblížilo nás to na stejnou vlnu,“ dodává.
Poselství o dobrém konci
Pro ženy je důležité, že svůj příběh začaly sdílet.
„Na premiéru jsem pozvala spoustu lidí, kolegů i kamarádek. Mnozí ani nevěděli, že jsem něčím takovým procházela. A někteří se na mě pak začali dokonce obracet, co mají poradit někomu, kdo něco podobného zažívá. To, že mohu někomu pomoct, mě povzbuzuje nejvíc,“ říká Renata.
Šíření osvěty naplňuje i hlavní hrdinku představení Zuzanu. „Pro mě má prioritu předat svoje zkušenosti. Nikdy nevíme, kdo sedí v hledišti. Třeba je tam taky někdo, kdo řeší něco podobného, nebo zná někoho, komu se to děje a tohle mu může pomoci,“ říká.
Přesto je pro ni hraní scén, které na vlastní kůži zažila, stále velmi citlivé. „Vždy je to pro mě hodně těžké, vzpomenu si na to, co jsem prožívala. I tak to ale pro mě má stále velký smysl. Dává mi sílu, že to mohu předat dál,“ říká.
Hrdinky příběhu povzbuzují ostatní k tomu hlavně to nevzdávat. „Pokud se vám něco takového děje, nebojte se vyhledat pomoc. Já třeba nemám rodinu, na kterou bych se mohla obrátit, ale ohromně mi pomohli v organizaci Acorus, psychicky i právně. Hlavní je v tom nezůstávat,“ vzkazuje Renata.
Pandemie komplikuje situaci
Během pandemické krize přibývá případů ohrožení domácím násilím a organizace se potýkají se ztíženými pracovními podmínkami. „Registrujeme nárůst poptávky po distanční formě podpory. Máme také často naplněnou kapacitu krizové pomoci, která umožňuje ženám v akutní situaci získat sedmidenní bezplatné bydlení a ochranu před agresorem. Klade to obrovské nároky na všechny v týmu a já bych chtěla poděkovat všem, jak to zvládají. Jsme teď více k dispozici na telefonu nebo Skypu. Ukazuje se i ekonomický dopad na společnost. Před covidem jsme nikdy nevolali klientům zpátky. Teď jim nabízíme, aby nás prozvonili, že jim zavoláme, protože jim někdy chybí peníze na paušál,“ říká Jaroslava Chaloupková.
I hraní divadla je pozastavené a hlavní hrdinky už se těší, až budou moci opět vstoupit na podium. Přes všechny tíživé zkušenosti, které si v sobě nesou, je motivuje víra v život bez násilí. Odhalují vlastní jizvy, upozorňují na palčivý problém a ukazují cestu, jak mu čelit. A za to si nejen v divadle zaslouží potlesk.
[1] (Nyklová, B.; Moree, D. Násilí na ženách v souvislosti s Covid-19; Sociologický ústav AV ČR, v. v. i. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2021.)
