Dříve problémová obytná kolonie vykvetla za posledních 15 let v místo, kterým proudí komunitní život a stala se příkladem pokojného soužití romského a neromského obyvatelstva. Za poslední roky čelila Bedřiška několika pokusům o vystěhování. Naposledy loni na jaře. V červnu 2025 přijalo vedení obvodu tzv. likvidační plán – neprodloužení nájemních smluv a vystěhování obyvatel. Situace eskalovala 12. listopadu, kdy začala demolice nařízená radnicí městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky. O současném dění a významu Bedřišky jsme si povídali s bojovnicí za její záchranu a mluvčí iniciativy Bedřiška (pře)žije Evou Lehotskou.

Dění v Bedřišce se v posledních týdnech dramaticky změnilo, zejména v souvislosti s bouráním domů. Jaká je aktuální situace?

Aktuálně se likvidují pozůstatky čtyř zbouraných domů. K demolici pátého domu, který se pořád hlídá, by mělo dojít v následujících dnech. Bylo ale podáno předběžné opatření na zastavení demolice, protože v části toho domu se bydlí a mohlo by dojít k ohrožení nájemce. Čekáme tedy na rozhodnutí soudu a uvidíme, jak to dopadne.

V poslední zprávě právě z 12. listopadu uvádíte zásadní rozpory mezi městem objednaným posudkem a nezávislým soudně-znaleckým posudkem ke stavu domů. O jaké rozpory se jedná a jak si je vysvětlujete? Respektive vysvětlil je sám městský obvod?

K žádnému vysvětlení ze strany městského obvodu nedošlo. Mají svůj znalecký posudek, náš posudek ho ale zcela rozcupoval. Člověk, který pro obvod domy posuzoval, není odborníkem v oboru dřevostaveb. Zhodnotil to obecně a jsou tam obrovské rozdíly a nepřesnosti. Pro příklad – označil kotel za nevyhovující, přitom revize prokázala, že kotel zcela odpovídá zákonu a nemusí se měnit.

Náš posudek zpracoval soudní znalec přímo v oboru dřevostaveb, který navrhl i způsoby odstranění určitých vad – namátkou výměnu oken nebo opravu podlah. Došel k názoru, že dva domky by se daly opravit maximálně do 200 tisíc korun. Pokud by byla třeba zásadnější oprava - zateplení a výměna zdroje – vešla by se do 700 tisíc. Nejde tedy o milion a půl až dva miliony, jak se povídá na městském obvodu.

Město se obvinění z rasismu brání

Zástupci městského obvodu také odmítají, že by plány v Bedřišce měly rasový podtext. Dostali jste od nich vysvětlení, proč bílé rodiny dostávaly nájemní smlouvy na delší dobu, zatímco romské se musely spokojit s nájemní smlouvou na pár měsíců?

Samozřejmě, že se obvod obvinění z rasismu brání. Nikdo vám do smlouvy nenapíše, že ji máte jen na tři měsíce kvůli tomu, že jste Rom. Ale z dlouhodobého konání obvodu to jasně vyplývá. Romové, kteří u nás bydleli a někteří dodnes bydlí, nikdy neměli smlouvu na déle než jeden rok. V začátcích ji dostávali dokonce jen na tři až šest měsíců. Přestože tu bydleli téměř 30 let a žádali o smlouvu na dobu neurčitou, nikdy ji nedostali. 

Ať si každý říká, co chce, ale k nerovnému přístupu mezi majoritou a Romy docházelo. Nájemní smlouvy to jasně dokazují.

Opakovaně jste městu nabízeli odkup celé lokality a vznik sociálního bytového družstva. Proč podle vás město tento model dlouhodobě odmítá?

Město to neodmítá, ono o tom vůbec nekomunikuje. Nedostali jsme ani příležitost tuhle variantu projednat, stále se mluví jen o „jediném správném řešení“, a to je demolice Bedřišky. My se domníváme, že tu je jiný záměr, jehož základem je vymístění obyvatelstva. V tuto chvíli je cena pozemku velice nízká, takže to za ni někdo koupí, potom draze prodá na stavební parcely a někdo z toho něco bude mít. Nikdo mi nevymluví, že to je jinak.

Centrum jsme vydupali ze země

V srpnu jste obdrželi výpověď z komunitního centra. Jakou roli toto centrum v životě osady sehrává a co pro komunitu znamená jeho ztráta?

Komunitní centrum je duší celé Bedřišky. Scházejí se tam děti i dospělí, plánují se tam veškeré aktivity, v zimě je to zázemí, které tady jinde není. Centrum jsme v roce 2010 vydupali ze země, následně se mu deset let věnoval cizí neziskový subjekt a od roku 2020 v něm začali pracovat místní. I s ohledem na tuto historii jde o srdeční záležitost, která nás spojuje.

Její odebrání nás nepříjemně překvapilo – zejména důvod, který se objevil v zápise z poslední pracovní skupiny. Ten říká, že důvodem výpovědi bylo to, že se místní začali bránit vystěhování. To považuji za určitý druh šikany. Lidé mají ústavní právo vyjádřit svoje názory a nespokojenost s volenými zástupci, pokud k tomu mají důvod.

Bedřiška se v souvislosti s aktuálním děním těší obrovské vlně podpory – ozvala se řada osobností – prezident Petr Pavel, odcházející zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková či vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková. Podporu vyjadřují instituce, neziskové organizace a samozřejmě i jednotlivci. Jak moc je pro obyvatelstvo taková podpora důležitá?

Je to pro nás velmi povzbuzující. Frustrace, která vznikla náhlou demolicí, byla neskutečná. Obyvatelstvo se dostalo do velké psychické nepohody a vlna solidarity, která se zvedla, jim obrovsky pomáhá. Kromě zpráv, které nám chodí, máme aktivisty, kteří brání poslední dům, vznikla také sbírka. Znamená to, že v tom nejsme sami, a takový pocit je k nezaplacení. Jsme vděční všem lidem, kterým situace není lhostejná.

Jak zvládáte současnou situaci vy osobně? Přeci jen jste Bedřišce zasvětila roky života. 

V době začátku demolice jsem nebyla na Bedřišce přítomna. Když jsem ale viděla první záběry z dronu, nemohla jsem se v první chvíli ani nadechnout. Slovy lze těžko vyjádřit, co jsem cítila. Bedřiška je pro mě srdeční záležitostí, působím tady od roku 2010. Od té doby jsme z Bedřišky udělali to, čím je dnes. Funguje zde komunitní práce, lidé se navzájem respektují a pomáhají si.

Přiznám se, že v poslední době jsem velice pochybovala o tom, kam se naše republika posouvá. Nemyslím politicky, ale lidsky. Vyhrávala premisa, že každý se má starat jen sám o sebe, nikdo nikomu do ničeho nesmí mluvit. Díky Bedřišce zjišťuji, že ne všichni to takto mají, a vnímám to jako obrovský posun.

Prožila jsem nejhorší socialismu a „jediná správná cesta“ mě vždy děsila. Když jsem viděla, že se to týká i Bedřišky a nikdo nemá zájem mluvit o alternativách, nemile mě překvapilo, že se něco takového děje 36 let po sametové revoluci. Současná podpora je pro mě ale velkým povzbuzením. Dokud v této zemi budou lidé, kterým to není jedno, máme pořád naději.

Lidé jsou upozaděni, rozhodují materiální věci

Dění v Bedřišce pro vás tedy přechodem z lokální záležitosti do celonárodní symbolizuje sílu občanské společnosti a solidarity?

Rozhodně. U nás se totiž velmi klade důraz na materiální stránku věcí a neposouvají se další hodnoty. Tvorba komunit a aktivita občanů, kteří mají zájem o místo, kde žijí a jsou ochotni se podílet na jeho rozvoji, to je něco, co bychom si měli pěstovat. Jedině tak se posuneme dál a můžeme zvelebovat prostředí, ve kterém žijeme. To ale bohužel v našem městě a obvodu postrádám. Lidé jsou upozadění, rozhodují materiální věci, zisky developerů a města. Přitom město má patřit lidem.

Když se podíváte na budoucnost Bedřišky – jaká je podle vás nejférovější cesta k řešení, které by respektovalo jak potřeby města, tak práva a životy obyvatelstva?

S lidmi je nutné mluvit. Ani Bedřiška by nevzdorovala takovým způsobem, jakým vzdoruje, kdyby se s lidmi mluvilo a kdyby se jim vše vysvětlovalo. Ale pokud město nemá žádný rozvojový plán, neví, co chce s lokalitou dělat a jestli to bude dělat za 5, 10 nebo 20 let, tak stěhovat její obyvatelstvo je holý nesmysl. Měl by se dát prostor alternativním návrhům a mělo by se objektivně posoudit, zda jsou realizovatelné, třeba i v jiném, omezeném rozsahu nebo v určité etapizaci, či nikoli.

Ale pokud se mlčí a za jedinou správnou cestu se považuje demolice jak domů, tak celé komunity, není to správné. Jestliže má město ve svých strategických plánech, že „bohatství města jsou lidé“, tak by se k nim podle toho mělo chovat.

Foto: oficiální Facebook prezidenta Petra Pavla