Vyžaduje odcházení odvahu?
Jiří: Na mě je odvaha velké slovo, ale jistou dávku kuráže to určitě vyžaduje. Lidi se zaběhnou, dávají přednost tomu, co znají. A když je člověk někde dlouho, napadá ho, jestli bude mít vůbec kam jít. Ví, že něco umí, ale bude o to někdo stát?
Robert: Já jsem potřeboval kuráž na ten krok do prázdna, ne až tak moc na rozhodnutí odejít jako takové. Nevěděl jsem, co bude dál, ale pomáhalo mi říkat si: Nejdřív skoč a až potom roztáhni křídla.
To ale možná řeší každý, kdo je v nějaké práci dlouhou dobu, nejen ředitelé neziskovek. Nebáli jste se, co bude s organizací po vašem odchodu?
Robert: Měl jsem obavy, jestli se mi podaří najít vhodného nástupce. Ředitelská pozice je nesmírně komplexní. Děláte toho hrozně moc a jsou věci, které vás nabíjí, a věci, které vás vybíjí. Ve chvíli, kdy začaly převažovat ty, které mi braly energii, uvědomil jsem si, že je čas odejít. Jinak za chvíli vyhořím. A zároveň čas najít nástupce, kterého ty věci budou bavit a pozvedne je. Mohl bych být ředitelem dalších pět let, všechno by nějak fungovalo, akorát že by to ničilo mě a myslím si, že by to začalo ničit i organizaci.
Jiří, jak jste poznal vy, že je čas uvolnit ředitelské křeslo někomu dalšímu?
Jiří: Věděl jsem, že z této práce nechci jít do důchodu. Myšlenkou odchodu jsem se začal hlouběji zabývat, když jsem v Nadaci Via dovršil 20 let. Ale pořád jsem si říkal, že ještě udělám tohle a ještě vyfundraisuji tamto. Dával jsem si z dnešního pohledu podivné milníky a myslel si, že až budou hotové, budu mít čistý stůl a odejdu. Pak mi došlo, že by se to nestalo nikdy.
Za dobu svého působení v Nadaci Via jsem měl dvakrát tříměsíční sabatikl. Během toho druhého kolegové zrovna řešili nějakou krizičku. Já jsem byl úplně odstřižený a když jsem se vrátil, jenom mi řekli, jak ji vyřešili.
Mně se najednou něco přehodilo v hlavě a řekl jsem si: „Když jsi tam tři měsíce nebyl, něco se pokazilo a tým to vyřešil, tak můžeš s klidem odejít.“ Pak jsem si lámal hlavu, komu konkrétně ta vesla do ruky dám.
Jiří Bárta
Nadace Via
Jiří vedl od roku 1997 do roku 2019 Nadaci Via, která v Česku „otevírá cesty k umění žít spolu a umění darovat“. V současné době vede Kampaň za navýšení nadačního jmění Nadace Via. Vystudoval systémové inženýrství na Stavební fakultě ČVUT a také řízení neziskových organizací na Carnegie Mellon University v Pittsburghu. A byl to jeho pobyt v USA, který mu názorně ukázal, jak velkou silou může být filantropie. Jejímu rozvoji se věnuje jak v Nadaci Via, tak také z pozice člena správní rady Nadačního fondu Via Clarita.
Nezdálo se, že se schyluje k radikální zatáčce
Jak proces výběru toho správného nástupce probíhal?
Jiří: Když jsem svůj záměr oznámil tehdejšímu předsedovi správní rady, rovnou šel k věci a říká: „Pokud organizace funguje a nechceme dělat radikální změny, tak hledáme spíš někoho, kdo ctí nastavené hodnoty a bude pokračováním té trajektorie. Pokud se řítíme proti zdi a je potřeba s tím zatřást a přehodit vlak na jinou kolej, hledáme venku.“
V našem případě bylo rozhodnutí, že hledáme uvnitř, poměrně rychlé. Nezdálo se, že se schyluje k nějaké radikální zatáčce, a tak to také dopadlo. Ale vyjasnění, v jaké jsme situaci, bylo důležité.
Robert: Pamatuji si, jak jsme se o tom bavili s Jirkou v kavárně tady na Letné. Nicméně my jsme nepotřebovali dělat revoluci a stejně k nám přišel člověk zvenčí. I když ne úplně, Martinu Břeňovou hodně lidí znalo a seděla ve správní radě. Od začátku tak byla součástí procesu hledání kandidáta nebo kandidátky.
Jak jste k nakonec Martině Břeňové dospěli?
Robert: Se správní radou jsme si řekli, co by měl kandidát ideálně umět, a oslovili jsme v rámci neveřejného výběrového řízení pár lidí. Já sám jsem moc nevěděl, jak se s tím popasovat, chvíli jsem dokonce začal propadat skepsi, že to nemůžeme do konce června, kdy jsem měl končit, stihnout. V jednu chvíli jsem začal přemýšlet právě nad Martinou a nadhodil jsem ji, že by byla dobrá ředitelka.
Robert Basch
Livesport
V letech 2009 až 2022 ředitel Nadace OSF, člen Rady Novinářské ceny. Působil jako výkonný ředitel Nadace Vodafone, na Velvyslanectví USA v Praze, kde řešil spolupráci s neziskovými organizacemi, v Mezinárodní organizaci pro migraci a v Člověku v tísni. Zúčastnil se misí v Bosně a Hercegovině a v Ugandě.
Ředitelé jsou osamělí
Jak dlouho trvalo, než jste odešli mentálně, než jste se odstřihli od role ředitele a sžili se s nějakou novou rolí?
Robert: Já jsem se odpojil až děsuplně rychle. Během týdne se mi veškeré ředitelování vykouřilo z hlavy. Po odchodu jsem si vzal tři měsíce volno a pak jsem nastoupil do nové práce. Tím, že jsem přešel do správní rady, jsem nicméně s Nadací OSF pořád ve spojení.
Jiří: Já jsem předával vedení Zdeňkovi Mihalco, během pár měsíců jsme všechno probrali, ukázal jsem mu nejtajnější šuplíky. A pak jsem učinil důležitý závazek. Řekl jsem mu: „Zdeňku, já ti nikdy nezavolám, nikdy ti nenapíšu email a nikdy ti neřeknu, že jsem něco četl na webu nebo že bych se s tebou rád potkal.“
A zároveň jsem mu řekl, že kdyby měl někdy chuť si popovídat, jsem tady pro něj. Zdeněk toho párkrát využil s tím, že ví, že bude muset nakonec rozhodnout sám, ale že si potřebuje s někým promluvit. Ředitelé jsou osamělí, některé věci nemohou probrat s nikým.
Měl jste to stejně, Roberte?
Robert: Já jsem nastupoval do Nadace OSF po Marii Kopecké, ikoně českého neziskového sektoru, která tam působila od úplného počátku. Přecházela do správní rady, já jsem jí tehdy skoro neznal a měl jsem určitou obavu, jak to bude mezi námi fungovat, že mi třeba bude říkat: „Takhle jsme to dělali dřív“. Ale Marie byla skvělá a nikdy do toho nesklouzla a pro mě je velkou inspirací.
Díky tomu jsem tušil, co Martina Břeňová může prožívat. Pamatoval jsem si svoje pocity a dávám si velký pozor, abych jí nedával rady, ale byl pro ni spíš taková vrba.
Hezký odchod
Jiří, vy jste z Nadace Via neodešel hned. Do minulého roku jste pomáhal s navýšením nadačního jmění. Jaké to pro vás bylo pozorovat Nadaci Via z jiného úhlu?
Jiří: Když jsem řekl předsedovi správní rady Davidovi Fojtíkovi, že chci odejít, dohoda zněla, že skončím za půl roku. A on mi tehdy řekl: „Hele, říkali jsme si, že budeme dělat kampaň za navýšení nadačního jmění, co kdyby ses toho externě ujal? Je potřeba tě z nadace vystrčit, schovat. Nebudeš tam chodit, nebudeš Zdeňka stínovat.“
Ze dne na den jsem se tak stal externistou. Říkal jsem si, že je to hezký odchod: pomůžu nadaci navýšit jmění. Navíc ze mě odpadla ta existenciální starost, čím se tedy budu živit. Zároveň se nám se Zdeňkem prodloužila asi o rok a půl doba na předávání kontaktů. Nadace Via hodně pracuje s individuálními dárci a ne všechny vztahy se nám podařilo předat do 30. září 2019.
Co pro vás bylo na celém procesu od přemýšlení o odchodu až po uklizení stolu nejtěžší?
Jiří: Divím se, že jsem ještě neřekl slovo kairos. Kairos je řecké slovo pro správný čas. V jednu chvíli jsem si dal za úkol ho vyhlížet – moment, kdy vysmahnout. To bylo složité, ale když přišel, poznal jsem to.
Druhá věc byla organizační. Kromě Zdeňka jsem měl vytipovaného ještě jednoho kolegu. U obou jsem si uměl představit, že by se mohli stát mými nástupci a oběma jsem to řekl. Což bylo možná trochu nešikovné, ale všechno skvěle dopadlo. Ten druhý „kandidát“ řekl, že si myslí, že Zdeněk by byl lepší a hrozně rád s ním bude pracovat v tandemu. Asi jsem měl víc štěstí než rozumu.
Ředitelé a ředitelky na svých bedrech nesou tíhu celé organizace, na mnoho starostí a problémů jsou zkrátka sami. Rozhodli jsme se proto vytvořit prostor, který bude zaměřen nejen na (sebe)rozvoj ředitelských dovedností, ale i na sdílení a vzájemnou inspiraci. Více najdete tady: Mastermind pro ředitele a ředitelky neziskových organizací.
Hrála u vás, Jiří, roli skutečnost, že jste Nadaci Via spoluzakládal? Nevnímal jste nějaké citové pouto?
Jiří: Zakladatelská role v Nadaci Via je historický fakt, nic zvláštního z ní nevyplývá. Já mám sám sebe i nadaci natolik rád, že bych se nerad dožil momentu, kdy budou moji kolegové losovat, kdo mi půjde říct, že už nazrál čas, že už to dusím. Protože zakladatelů a zakladatelek, kteří na svých pozicích vyhnili prokazatelně o pět až deset let déle, než měli, jsem za svůj život viděl tolik…
Robert: I pro mě byl toto silný předobraz, jak nechci skončit.
Čím to podle vás může být? Že řada zakladatelů a zakladatelek, potažmo ředitelů a ředitelek nedokáže odejít?
Jiří: Já si myslím, že jde opravdu často o ten strach vkročit do neznáma, vystoupit z komfortní zóny, který jsme zmiňovali na začátku To je přirozená lidská vlastnost. Stejně jako nás je mohou strašit otázky: Co budu dělat, čím se budu živit? Vždyť já jsem byl jenom ředitel, já vlastně nic neumím.
Robert: Často to ani není o tom, že by neměli odvahu, ale zkrátka si neuvědomují, že je čas odejít. Spousta z nich si může myslet, že tu práci dělají nejlépe a bez nich organizace nebude fungovat. Zažil jsem příklady lidí, kteří říkali: „Já už strašně dlouho někoho hledám.“ Ale hledali pána boha. Měli tak vysoké nároky, že nejspíš nikdy nikoho nenašli. Možná ve skutečnosti ani nechtěli odejít.
Odvaha odejít i přijít
Co byste poradili někomu, kdo se chystá k odchodu z čela organizace?
Robert: Já bych chtěl říct ještě jednu věc – jde o proces, na kterém se podílejí dva lidé. To, že u nás předání ředitelského křesla proběhlo dobře a že jsem se mohl tak rychle odpojit, velmi souvisí s mojí nástupkyní. Stejně jako já neříkám Martině, co by se dalo dělat jinak, ona mi zase nevyčítá kostlivce, co po mně zůstali ve skříni. A ano, zůstali po mně.
Jiří: To říkáš krásně. My jsme možná museli projevit určitou kuráž pustit se do volného prostoru, ale to že jsme mohli takto odejít a cítit se dobře „odejiti“ a dělat si svoje vlastní nové věci, je do velké míry díky těm, kteří od nás to veslo převzali.
Robert: A jsme zase u odvahy. Nejen odejít totiž vyžaduje odvahu, ale i přijít do těch pozic po nás. Vstoupit do čela nadace s velkou tradicí, jménem a zkušeností.
Co byste na závěr vzkázali mladé nastupující generaci občansky aktivních lidí?
Jiří: Aby naplno dělali to, co je baví a dává jim smysl. A až jim to přestane dávat smysl, až začnou vstávat s tím, že se do práce netěší, aby odešli.
Robert: Já bych rád zdůraznil, že je v pořádku odejít z nezisku jinam. Takové to koukání se skrz prsty na lidi, že odešli do byznysu nebo veřejné správy, nedává smysl. Je naprosto legitimní věnovat nějaký čas občanským aktivitám, ať už profesionálně nebo dobrovolnicky, a pak jít někam jinam.
Foto: Archiv Jiřího Bárty a Roberta Basche
Článek vznikl k příležitosti Česko-slovenské fundraisingové konference 2023, která se koná v Praze v režii Světa neziskovek.
