Škola jako útočiště
Pandemie koronaviru změnila životy nás všech, přesto v některých oblastech nejvíce poznamenala právě děti. Školáci se kvůli uzavření škol nemohli setkávat s vrstevníky, většinu času trávili před monitory počítačů, výrazně omezili pohyb a volnočasové aktivity. To všechno se podepsalo na jejich zdraví.
„Vzrostl nárůst úzkostí, depresí i poruch příjmu potravy. Ze statistik Linky bezpečí vyplývá, že za rok 2021 narostla četnost psychických potíží meziročně o 45 %, délka hovorů se prodloužila průměrně o 40 %. Děti se svěřovaly s problémy v rodinných vztazích o 30 % více než v roce 2020. Volaly také kvůli psychickému a fyzickému týrání, problémům s internetem, včetně sexuálního zneužívání,“ říká Helena Pravdová z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV).
Po skončení distanční výuky problémy neskončily. Návrat do školního režimu byl pro mnohé stresující. „Kromě dohánění velkého množství učiva se třídní kolektivy potýkaly s narušenými vztahy, šikanou, sebepoškozováním i sebevraždami. Bez potřebné podpory ze strany učitelů a rodičů tyto komplikace jen narůstají,“ dodává Pravdová.
Obzvlášť pro děti z nefunkčních rodin je škola jediným útočištěm, kde mohou hledat porozumění. Na učitele to klade vysoké nároky. Do mnohých tříd teď navíc přibyly děti z rodin prchajících před válkou, které se mnohdy vypořádávají s čerstvými traumaty. Vnitřní bolest, strach a nejistota se navenek může projevovat nejrůznějšími, často nečitelnými způsoby. „Je nutné, aby učitelé věděli, že náročné projevy chování neznamenají, že dítě zlobí, ale dává tím najevo, že potřebuje naše pochopení a pomoc. Učitelé jsou mnohdy ve své praxi osamoceni, proto je nutné, aby získali cílenou podporu,“ popisuje Pravdová.
Organizace Člověk v tísni za tímto účelem spustila nový bezplatný online kurz „Společně k lepší škole“. Asistentům, učitelům a všem pedagogickým pracovníkům má pomoci rozklíčovat, co žáci potřebují, aby jim bylo lépe. Získají zde také tipy na to, jak ve třídě vytvořit bezpečný prostor pro všechny. ČOSIV zase rodičům a veřejnosti nabízí doporučení, jak pečovat o duševní zdraví v době válečné krize.
Klíčové jsou vztahy
Pro psychickou pohodu jsou zásadní fungující vztahy s blízkými. Děti kolem sebe potřebují mít někoho, kdo jim bude věnovat plnou pozornost, brát je vážně a nesoudit je.
„To, že dítě vidí a vnímá, že o něj máme zájem, nasloucháme mu a jsme mu schopni nabídnout možnosti, jak s těžkou situací naložit, jej posiluje v pozitivním sebepojetí, důvěře a zvládání náročných situací. Sociální dovednosti si nelze osvojit v online prostředí. Je nutné, aby ve školách vznikl větší prostor a čas na práci s vrstevnickými vztahy a třídním klimatem,“ říká Pravdová.
To, že se psychické zdraví dětí často přehlíží, potvrzuje i Zdeňka Benešová z organizace Pro Zdraví 21. „Málo se zaměřujeme na prevenci duševních onemocnění, v případě onemocnění se pak často bojíme s dětmi s duševními obtížemi pracovat. Je třeba věnovat psychosociálnímu zdraví stejnou pozornost jako tělesnému,“ říká.
Mluvme spolu
K tomu však nestačí jen jeden učitel. ČOSIV proto dává dohromady celé týmy pro duševní zdraví. Působí v nich speciální pedagog, sociální pracovník, psycholog, zdravotní sestra i dětský psychiatr. Ti všichni společně hledají cestu ze složitých situací, která povede ke zlepšení stavu dítěte, kolektivu i rodiny. Projektem Signály podporuje včasnou identifikaci ohroženého dítě. Karta KID slouží nejen učitelům, ale i sociálním pracovníkům či policistům k rozpoznání, že něco není v pořádku a nasměruje je k dalšímu postupu.
Samotným učitelům pak pomáhá sdílení s ostatními kolegy. A to nejen úspěchů, ale obzvlášť věcí, které se nepovedly. „Učitelé, kteří to dokáží, ať už ve sborovně, nebo na sociálních sítích jsou mezi svými kolegy považováni za následováníhodné vzory,” uvádí k situaci Jan Zeman z EDUin. K aktuální praxi na poli vzdělávání samotných pedagogů říká: „Nedávno jsem se zúčastnil setkání Komunity vzdělavatelů budoucích učitelů a nejvíc zájmu vzbudily balintovské skupiny (metodické řešení problému ve skupině), které jeden z učitelů realizoval ve výuce. Výzkumy úspěšných škol také dokazují, že nejlépe se daří tam, kde ředitel hodně komunikuje s učiteli a vytváří atmosféru důvěry a otevřenosti. Z mého pohledu je těžko uvěřitelné, že vyjmenované aktivity nejsou na všech pracovištích standardem, ale aspoň vidíme, jak dlouhá nás ještě čeká cesta.“
Znát své silné stránky
I Daniel Pražák, učitel a člen hnutí Otevřeno, uvádí, jak důležitá je fungující komunikace, a to jak na půdě školy, tak na úrovni vztahu zřizovatel-škola. „Je také dobré, kolik podpůrných organizací v českém školství máme. Ať je to Centrum Locika, ČOSIV, Nevypusť duši a další. V tématu výzvy související s integrací ukrajinských žáků je to pak bezpochyby například Meta o.p.s. – Společnost pro příležitost mladých migrantů, z jejichž know-how můžeme čerpat,“ doplňuje. Daniel Pražák se mimo jiné nedávno umístil na druhém místě v odborné soutěži Global Teacher Prize Czech Republic, která oceňuje inspirativní pedagogy a podporuje proměny českého školství.
Samotného ho inspiroval přístup k dětem na Islandu: „Oslovil mě systém práce s wellbeingem žáků i učitelů, kde je cílem vzdělávání to, aby školy vychovaly šťastné lidi, kteří znají své silné a slabé stránky, dokáží pečovat o sebe a o ostatní a umí se postavit za dobrou věc. Co se týče tuzemské inspirace, jsem rád, že díky Otevřenu můžu znát skvělé vzdělavatele budoucích učitelů, kteří realizují na pedagogických fakultách sebezkušenostní výcvik. Ukazuje se totiž, že ten je pro formování učitele a jeho následné úspěšné potýkání s různými výzvami naprosto klíčový.“
Na vlastní kůži
Co sebezkušenostní přístup obnáší? Petr Sucháček působící na Masarykově univerzitě v Brně popisuje: „Důležité je zapojit celé tělo. Zkoušet, jak se změní určitá situace, když se učitel zvedne zpoza katedry, přiblíží k žákům, rozdělí skupinu nebo použije určitá slova.” V jeho hodinách si studenti přehrávají různé situace z praxe a rozebírají možné scénáře. Následně popisují, jak se v jednotlivých rolích cítili, co jim pomohlo, jak na ně nejrůznější reakce působily.
Trénování situací nanečisto využívá také divadlo utlačovaných. Přečtěte si, jak pomohlo ženám, které zažily domácí násilí.
„Sebezkušenost budoucím učitelům pomáhá zvyšovat citlivost vůči studentům a jejich problémům, které řeší. Nezapomeňme, že mladou generaci kromě dopadů pandemie a války trápí také klimatické změny. To všechno v nich oprávněně vyvolává obavy z budoucnosti. Učitel není všemocný a nemůže suplovat roli psychologa nebo psychiatra, ale může je nasměrovat dál a být jim oporou v těžkých chvílích,” dodává.
Chcete se o progresivním vzdělávání učitelů dozvědět více? Poslechněte si Nenásilný podcast s Janem Nehybou o tom, jak učit učitele respektujícímu přístupu.
Co od učitelů požadujeme?
Jak by tedy mělo vypadat ideální školní prostředí, ve kterém by se děti i učitelé cítili dobře? Petr Sucháček upozorňuje na dva důležité body. Zaprvé musíme vědět, co od učitelů vlastně chceme. Dosud totiž není hotový profil absolventa, podle kterého by se všechny pedagogické fakulty řídily. „Pokud by byl v novém dokumentu kladen větší důraz na sebezkušenost, bylo by to skvělé. Nyní si sice všichni studenti tento přístup částečně vyzkoušejí, ale v povinné části ho mnoho není. Pak už si volí, čemu se budou dále věnovat. A tady nastává první moment, který ovlivňuje, jak dobře připravení přicházejí do praxe,” říká.
Ve svém článku o empatii učitelů (Empatie učitelů - co, proč a hlavně jak) popisuje, jak je pro proces učení podstatné, aby ve třídě vládlo emočně bezpečné klima. Právě díky výuce zaměřené na sebezkušenost získávají učitelé nástroje, které jim umožní dobrou atmosféru ve třídě budovat. Petr Sucháček při tom vychází z principu Nenásilné komunikace, jejímuž trénování se intenzivně věnuje. Nenásilná komunikace ve stručnosti vychází ze čtyř kroků: kontaktu sama se sebou, popisu vlastního prožívání, pojmenování vlastních potřeb a formulace prosby. Její principy můžeme využívat všude, ve škole, na pracovišti, i doma.
Druhým bodem na cestě ke změně je podle Sucháčka navýšení počtů pedagogických pracovníků, kteří budou sebezkušenostním výcvikem studenty provázet. S navýšením kapacit také souvisí potřeba rozšířit školní personál o kvalitní školní psychology, asistenty a supervizory a dát jim jistotu dlouhodobé spolupráce.
Pár tipů na závěr
Nejen učitelé, ale i dobrovolníci, sociální pracovníci a mnozí další jsou teď možná častěji než dříve vystaveni náročným situacím, ve kterých figurují děti. Jak se v takových chvílích zachovat? Petr Sucháček doporučuje následující:
Nalaďte se na dítě
Zhluboka se nadechněte a připravte sebe i ostatní na to, že se budete věnovat prožívání.
Naslouchejte
Buďte tiše, nepřerušujte, neskákejte dítěti do řeči. Dívejte se na něj, neodbíhejte očima ani myšlenkami jinam.
Normalizujte emoce
Ujistěte dítě, že to, co prožívá, je v pořádku. „To, co cítíš, je normální.”
Odhadujte
Pokuste se vydedukovat, co dítě trápí, co se snaží říct. Můžete mu pomoci vlastními slovy. „J_estli ti dobře rozumím, máš strach, že nezvládneš zítřejší test?_” Ověřujte si, že ho chápete správně. Dejte mu najevo, že mu nasloucháte a snažíte se co nejvíce vcítit do jeho pocitů.
Shrňte situaci
Pomozte mu ujasnit, co se právě děje. „Pokud to dobře chápu, tak ses právě pohádal s kamarádem, do toho se nestíháš připravit na zkoušku, máš strach o bratra…”
A co nedělat?
Nebagatelizovat („To nic není”), nenálepkovat („No jo, ty se vždy ze všeho hned sesypeš”), nedávat nevyžádané rady („Tohle musíš vydržet”), neodmítat emoce („Uklidni se! Přestaň!”) (Sucháček, P. Empatie učitele – co, proč a hlavně jak. Sociální pedagogika 2022, 10 (1), 88–93., dostupné online).
Ačkoli je řešení konfliktů náročné a vyčerpávající, věřte, že někdy stačí málo a podaří se situaci zpřehlednit a posunout k lepšímu. Vhodná volba slov, dobře zvolená otázka či změna postoje umožní získat nadhled a čas. Občas tápete, jak zareagovat? Většinou stačí projevit upřímný zájem a zůstat nablízku. Ti, kteří se cítí nepochopení a sami, díky tomu zjistí, že mají spojence.
