Přijet na Školu občanské iniciativy je jako ocitnout se na ostrůvku pozitivní deviace. Koncentrují se zde lidé občansky aktivní, působící v neziskovém sektoru, lidé, kteří chtějí měnit svět k lepšímu nebo dosáhnout systémové změny. A chtějí se naučit, jak na to. Vzdělávací program Hnutí DUHA organizovaný ve spolupráci s Advokačním fórem Nadace OSF je pro ně tím pravým místem. Zkušeným i nováčkům nabízí týden plný inspirace, know-how, nástrojů pro realizaci nejrůznějších nápadů, ale i zážitků na celý život. Dva dny v podhůří Nízkého Jeseníku strávila i část týmu Světa neziskovek.
V čem je kouzlo tzv. ŠOIky, kterou prošli lidé z organizací, jako jsou Limity jsme my, Pomáháme lidem na útěku, Zachraň jídlo nebo Fridays for Future, ale i ti, kteří dnes působí v politice jako Michal Berg nebo v diplomacii jako Aleš Chmelař?
Posunutí občanské angažovanosti
Petr Machálek je spolu s Milanem Štefancem pamětí Školy občanské iniciativy, jak sám říká, když nám vypráví o její historii. Ta sahá do konce 90. let, období, kdy se občanská společnost v českém postkomunistickém prostředí stále postupně etablovala. „Hnutí DUHA chtělo vytvořit nástroje pro posunutí lidí, kteří se pohybovali kolem samotné organizace, dobrovolnictví a podobně. Byl to i přirozený nástroj pro nábor nových lidí. Druhým důvodem bylo posunutí a povzbuzení občanské angažovanosti ve společnosti jako celku,“ vysvětluje Petr, který v Hnutí DUHA zastával funkci ředitele a dlouhodobě působí v Advokačním fóru Nadace OSF.
Jak se za tu dobu proměnila témata občanské společnosti? Jsou dnes občansky aktivní lidé v něčem jiní? ptáme se Petra, kterému „pod rukama“ prošly už nižší stovky absolventů a sám je v prostředí dobročinných organizací aktivní více než 20 let. „Na prahu nového tisíciletí se děly velké věci. Nemyslím si, že by aktivita lidí dnes byla o tolik nižší, ale všechno víc zapadá do určitých struktur, v dobrém i špatném slova smyslu. Práce mnoha organizací je mnohem efektivnější, zároveň ale s profesionalizací přichází i byrokratizace.“
„Co se témat týče, většina z nich zůstává po celou dobu velmi podobná. Životní prostředí, lidská práva. Poslední dobou přibývají lidé z organizací ze sociální oblasti, kteří chtějí nějakým způsobem měnit pravidla hry, ve kterých se potom pohybují. Více se objevují také témata týkající se forem vzdělávání,“ shrnuje.
Jinou optikou vidí týdenní vzdělávací projekt další členka organizátorského týmu, Petra Paříková, zástupkyně generace, která divoké devadesátky nezažila. V Hnutí DUHA začínala jako dobrovolnice a přes koordinaci dobrovolníků se dostala k organizování akcí. V pouhých 17 letech se tak dva roky zpátky poprvé podílela na organizaci Školy občanské iniciativy a rozhodla se být její součástí.
„Je vidět, že čím dál víc lidí vnímá, že realita, ve které žijeme, není úplně v pořádku, že se kupí environmentální a sociální problémy, řeší se lidská práva. Posláním ŠOIky je podle mě zabránit paralýze lidí z uvědomění, že je něco špatně. Chceme jim dávat nejenom naději, ale přímo možnosti a nástroje, jak konkrétní věci měnit.“
Advokační strategie, občanské kampaně i základy fundraisingu
Mezi pilíře programu patří advokační činnost, grantový i negrantový fundraising a práce s médii. Jeho skladba se v průběhu let příliš neproměňuje a i některé tváře k ŠOIce neodmyslitelně patří. Kromě Petra Machálka, Milana Štefance a je to třeba Zdeněk Mihalco, ředitel Nadace Via, která letošní ročník finančně podpořila nebo matadorka fundraisingu Jitka Nesrstová.
Jitka Nesrstová
Fundraiserka a konzultantka (dříve např. Greenpeace, Hnutí DUHA, koalice Za snadné dárcovství)
Kdybys měla během jedné minuty předat to nejzásadnější ze svojí praxe ve fundraisingu, co by to bylo?
„Myslím, že nejzásadnější je vůbec definice a vnímání fundraisingu. Že nejde primárně o získávání peněz, ale budování vztahů. V tom je často největší nepochopení. Někteří fundraising vnímají tak, že jdou někam somrovat peníze. Ale dárcovství činí lidi šťastnými, my jim vlastně pomáháme se zapojit, dát jim možnost udělat něco dobrého. To mentální nastavení je hrozně důležité.
Pak je ještě jedna věc, kterou je důležité si uvědomit. To, že někdo daruje nějaké organizaci, neznamená, že už nepodpoří jinou. Že když už dal Hnutí DUHA, tak nedá Greenpeace. Strach z konkurence je zbytečný. Když někdo daruje a organizace se k němu chová dobře, tak má tendenci darovat dál. Představa, že koláč je statický a my si ho musíme každý rok rozdělit, neplatí, ten koláč neustále kyne a je ho dost pro všechny.“
Frontální výuku na ŠOIce nenajdete, důraz je kladen na praktické nácviky. Ať už jde o vytváření modelových plánů občanských advokačních kampaní, přípravu grantových žádostí, simulaci komunikace s médii nebo psaní příspěvků na sociální sítě. Petra Paříková zmiňuje také třeba volební hry, které podle ní i některých účastníků patřily k nejsilnějším momentům loňského ročníku.
„Rozdělili jsme se do tří skupin a každý si vybral z možností, které politické spektrum bude zastupovat, většinou to byly radikálnější odnože. Skupiny si vytvořily svoji vlastní stranu, včetně názvu a politické ideologie. Točili jsme spoty a účastnili se diskuzí, které vedli lektoři. Například Otázky Milana Štefance. Doteď máme uložená videa z těch spotů, kde účastníci promují svoje programové cíle,“ vzpomíná organizátorka.
Jednotlivé bloky jsou navzájem propojené a koncipované tak, aby si z nich něco odnesl začátečník, dobrovolník nebo zaměstnanec neziskovky. „Já jednotlivé dny a části programu neumím moc brát odděleně, byť je jasné, že lidi se ve svých organizacích a iniciativách následně věnují jenom některé z nich. Výhodou je, že s Milanem můžeme účastníky provést celým procesem a základními tématy. I u přednášek s dalšími lektory a lektorkami jsme přítomní, aby to drželo pohromadě,“ vysvětluje Petr.
Zajímá i vás, jak napsat grantovou žádost tak, aby v záplavě ostatních formulářů na stole hodnotící komise uspěla? Přijďte na kurz Grantový fundraising: Jak sestavit dobrou projektovou žádost. V režii Petra Machálka se i zdánlivě nudná byrokracie může stát zábavnou.
Všichni jsou tady dohromady
V Apartmánech Dalov, nedaleko města Šternberk, panuje atmosféra, kterou není snadné zprostředkovat, ale kterou si společně definujeme jako bezpečný prostor. Neformální a respektující. Každý může cokoliv říct a na cokoliv se zeptat. Nejsou lektoři a účastníci, všichni jsou tady dohromady. Všechno zmíněné vytváří inspirativní prostředí a umožňuje sdílení know-how a upřímnou zpětnou vazbu. Právě tu zmiňují v rozhovorech i mezi řečí také jednotliví účastníci a účastnice. Jednou z nich je Kristýna Jochmannová, koordinátorka komunikace v neziskové organizaci Milion chvilek pro demokracii, která se snaží podporovat českou demokratickou společnost a občanskou angažovanost.
„Pro mě je hodně přínosné okamžité hodnocení. Ze strany lektorů a odborníků v oboru, ale i od účastníků, kteří mají podobný základ jako my, ale nejsou součástí týmu a mohou nabídnout pohled zvenku. Díky dvojí zpětné vazbě na cokoliv, co v tu chvíli vytvoříme, nám spousta věcí dojde bezprostředně, bez složité následné analýzy,“ popisuje.
Na Školu občanské iniciativy se na doporučení vedení přihlásila s kolegyní z komunikačního týmu Anetou Královou, jež má na starosti primárně obsah na sociální sítě. „V rámci přednášek a workshopů se věnujeme tématům, která jako organizace řešíme. Prvotní idea byla spíš obecná, jak se ale zpřesňoval program, tak jsme se dopředu připravily, ať tady můžeme pracovat na něčem, co je pro nás relevantní, aplikovat to, co se učíme, na konkrétní věc,“ doplňuje.
Diskuze neprobíhají jen v během vzdělávacích bloků. Po jejich skončení kolem šesté hodiny denní program plynule přechází v ten večerní, neorganizovaný. Hrají se hry, sdílí životní a pracovní zkušenosti nebo se vypráví zážitky ze zahraničních cest a jiných dobrodružství.
Specifický druh zážitku
Dalším specifikem ŠOIky je různorodost – tematická, profesní i věková. Často vzpomínaným absolventem je Aleš Chmelař, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí, který vzdělávací kurz absolvoval jako patnáctiletý. Letos je nejmladším účastníkem Martin Jindra, student, učitel na částečný úvazek a dobrovolný koordinátor vzdělávacího programu Human Right Education neziskové organizace Amnesty International v Českých Budějovicích.
„Jedním z důvodů, proč jsem se přihlásil, je, že jsem se našel jako učitel a studuji pedagogickou fakultu. Jsem občankář a češtinář. Škola občanské iniciativy je něco, co mi do toho hezky zapadá. Řeším tady v reálných důsledcích věci, které se ve škole učím teoreticky. V rámci Amnesty pak chodíme do škol a pořádáme workshopy o lidských právech,“ vysvětluje.
Zuzana Lenhartová
Pomáháme lidem na útěku
„Škola občanské iniciativy byla zásadním, startovacím bodem pro mě jako občanskou aktivistku, ale i jako aktivní občanku obecně. Ukázala mi, že i moje individuální snahy mohou mít velký dopad. Že aktivisté nejsou nějací divní lidé se zálibou v přivazování ke stromům, jak se na ně v naší společnosti tou dobou nahlíželo. A že navíc ono přivazování, když na to přijde, může nečekaně výrazně pomáhat zlepšovat svět.
ŠOIka mě naučila základy všeho, co jsem později potřebovala při zakládání a rozvíjení vlastní organizace. Dala mi vzory, proč má vůbec smysl se o nějaké změny a zlepšení pokoušet. A v neposlední řadě taky spoustu přátel, aktivních v různých oblastech, na které jsem se mohla v průběhu následujících let obracet s žádostí o radu nebo spolupráci. Bez ŠOIky by nebylo mojí organizace Pomáháme lidem na útěku. A můj život by se odvíjel úplně jiným a nejspíš mnohem méně zajímavým směrem.“
Společnými jmenovateli i v rámci psané zpětné vazby jsou potom vzájemná inspirace, sdílení know-how, pochopení, toho, jak fungují neziskové organizace, ale neformální seznamování, získávání kontaktů a navazování profesních i přátelských vztahů. Ty zpravidla pokračují i po skončení programu, shodují se Petr Machálek s Petrou Paříkovou.
„Nejen, že lidé získají vědomosti a schopnosti. Kouzlo ŠOIky je v propojování lidí a zážitků, které se netýkají přímo přednášek. Je to opravdu nejen vzdělávací, ale i zážitkový program,“ podotýká Petra.
„Myslím, že kromě všeho, co se tady účastníci dozví, je velký přínos ŠOIky i v jejím spiritu, specifickém druhu zážitku. Možná je to pro mě dokonce ještě důležitější než předat nějaké penzum znalostí. To, s jakým pocitem odtud odjedou. Že chtějí něco dělat a že v tom nejsou sami,“ uzavírá Petr.
