Mezi medvědy, pumami a komáry
Je 9 hodin večer a my se s naloženými krosnami na zádech neohroženě drápeme do kopce. V nohách máme hromadu kilometrů náročným terénem – přes desítky spadaných smrků, lavinová pole, rozvodněné ledové řeky, které mnohde o stovky metrů unikly ze svých koryt. Už nevím, kolikrát jsme dnes odhazovali boty a oblečení od pasu dolů, abychom jednu za druhou přebrodili. Celé dny jsme nepotkali ani nohu. Zato nás všude doprovázejí dotěrná hejna komárů.
Přicházející tma nás žene. Naše kroky míří strmě vzhůru, podél koryta řeky Amiskwi (tj. „Bobrův ocas“ v jazyce původních obyvatel), která má letos obzvlášť velkou sílu. Netušíme, co nás čeká za horizontem, ale pochvalujeme si, že alespoň ten sníh už je pryč. Neuběhne ani dvacet minut a všechno je jinak – krajina zbělá, vzduch zchladne a nám začíná pod nohama vrzat udusaný sníh. Kanadská divočina má smysl pro ironii! Je konec června, ale odsud zima ještě neodešla.
Tábor rozbíjíme za tmy (stejně jako včera) nahoře v průsmyku Amiskwi Pass, který další den máme v plánu překonat. Vyčerpaní a promrzlí najdeme místo pod ohnutými smrky, akorát tak na dva ultralight stany. Sníh už pod nimi zmizel. Následuje klasický večerní rituál – postavit stany, připravit karimatky a spacáky na spaní, převléknout se do suchého a vybalit stranou všechno jídlo, hygienické potřeby a cokoliv dalšího, co by mohlo přitáhnout pozornost po zimě hladových medvědů. Za normálních okolností pokračujeme vařením vody na zalití čaje a pytlíků se sušeným jídlem (což bývá zároveň největší odměna dne!) v bezpečné vzdálenosti od stanů, dnes tuhle část ale přeskakujeme a žaludky plníme suchary a sušeným masem. Zbytek jídla a jiných voňavých kusů výbavy pomocí lanek věšíme na strom, alespoň několik desítek metrů daleko od stanů. Usínáme téměř okamžitě a jsme celí napjatí, co přinese další den.
Jediná jistota tady v horách je, že sice nic nepoběží podle plánu, ale že to bude intenzivnější zážitek, než si dokážeme předchozího večera představit.
Srdce Kanaďanů
Důvodem, proč jsme v červnu 2022 vyrazili do Kanady, nebyla jen legendární 700 mil (1130 km) dlouhá dálková trasa Great Divide Trail, která na jižní hranici s USA navazuje na americkou Continental Divide Trail a táhne se po hranici kanadských provincií Alberta a British Columbia majestátními Rocky Mountains až k Aljašce. Byli to také naši přátelé a známí, inspirativní osobnosti kanadského nevládního sektoru, se kterými jsme se setkali při různých pracovních příležitostech po Evropě – táhla nás zvědavost poznat blíž filantropicky vyspělé prostředí, kulturu a společnost, které je formovaly. Podařilo se nám obojí.
Předzvěstí neuvěřitelně vřelých týdnů v kanadské Albertě se stal Kanaďan s polskými kořeny Mark Cabaj. S Markem jsem se poprvé setkala v roce 2019. Seděli jsme nad půllitrem piva na rozpálené zahrádce v dost průměrné hospodě blízko národního muzea v Praze a povídali si o kolektivním dopadu, o Češích a Polácích. Mark měl zrovna za sebou celodenní workshop o kolektivním dopadu, který pořádal můj kolega ze Světa neziskovek (a jeden ze členů naší kanadské výpravy) Honza Gregor, tenkrát ještě v triku koalice Za snadné dárcovství.
Mark je jeden z těch lidí, kteří se vyznačují schopností projevit upřímný zájem o vás jako o člověka, nehledě na to, jak dlouho se znáte. Téměř okamžitě mezi námi vzniklo milé pouto a vzájemná důvěra prostoupila ty asi dvě hodiny společného času. Až později jsem zjistila, jak moc mi tahle upřímná důvěra chybí u Američanů a naopak mě dokonale naplňuje u Kanaďanů.
O pár desítek minut později jsem Markovi vyprávěla, že v září odlétám na půl roku do USA věnovat se komunikaci a fundraisingu jako čerstvý Fulbrighter. Povzdechla jsem si u toho, že srdce mě už dlouhé roky táhne ještě o kus severněji, do kanadských lesů a hor. Markovi zaplály šibalské jiskřičky v laskavých očích a naklonil se přes opatlaný stůl: „Ach, Rocky Mountains. Výhledu na ně se nevyrovná nic na světě. Musíš přijet!“
Povedlo se to o tři roky později a ne náhodou se tenhle bodrý chlápek s obrovským srdcem stal naším dvorním průvodcem – od obří podpory při plánování cesty po několik intenzivních dnů v Edmontonu, kde jsme ho na startu naší cesty navštívili. Mark by se pro nás doslova rozkrájel, jen abychom se tam cítili dobře. „That’s typical, Canadians are full of pleases and thank yous!“ – Typické, Kanaďani jsou samé prosím a děkuji, objasňoval nám náturu obyvatel Kanady jeden z nich, Thomas z půjčovny kanoí a kajaků a milovník českého hokeje, který nás jen tak mimochodem odvezl od jezera Maligne Lake zpátky do města Jasper, kde jsme tou dobou sídlili. Abychom přece nemuseli sami řešit složitou výchozí pozici turistů bez auta!
V následujících měsících vám s radostí představíme rozhovory s několika skvělými lidmi, kteří nás inspirovali v pracovní rovině, ale často především v té lidské. Pod pracovní krustou se v každém z nás přece jen skrývá člověk a s ním i odpovědi na to, proč jsme jako společnost takoví, jací jsme – i v rovině filantropické nebo prostřednictvím práce pro společnost v triku některé z neziskových organizací.
V rozhovorech se proto těšte na mix lidské moudrosti, kulturních rozdílů i podobností, tipů pro fundraising a komunikaci, vztahy v komunitě i kolektivní dosahování dopadu a samozřejmě nebudou chybět kusy kanadské divočiny – která celou cestu formovala.
Za účastníky kanadské výpravy: Karolína Vokál Kratochvílová
