Veronika Loulová
RUN OPERUN
Veronika Loulová vystudovala operní režii na HAMU a alternativní divadlo na DAMU. Je ředitelkou uměleckého spolku RUN OPERUN, který založila v roce 2015. Od sezóny 2022/2023 působí jako umělecká šéfka opery a operety Moravského divadla Olomouc. Je tak nejmladší šéfkou opery v Evropě.
Kolektiv RUN OPERUN jste založila, když vám bylo 19 let. Jak těžké bylo se prosadit?
Bylo to poměrně jednoduché, protože jsme jako studenti chtěli dělat projekty, abychom získali zkušenosti. Zároveň jsme my sami byli klienty, protože původní poptávka po těchto akcích vzešla od nás. Postupem času se ale začalo publikum rozšiřovat, přibylo více zájemců jak z řad diváků, tak z řad klientů, kterým v nabídce hudebních doprovodných programů nebo eventů podobný způsob pojetí žánru chyběl. Takže jsme pak vlastně omylem zaplnili díru na trhu.
Založit a vést kolektiv tak mladí, to chtělo odvahu, ne?
Vlastně jsme si vůbec neuvědomovali, co nás všechno čeká. Proto nebylo těžké se do toho pustit. Myslím si, že teď, když jsme starší, bychom do toho vůbec nešli, protože vidíme, co všechno vedení kolektivu obnáší. Takhle přišlo všechno postupně. Zpočátku jsme si například vůbec neuvědomovali, že potřebujeme založit spolek, najmout účetní, právníka. Vzpomínám si na náš první grant, byli jsme vyjukaní, když jsme o něj psali a potom, když nám ty peníze přišly. Všechno přicházelo postupně a nečekaně, tím pádem jsme měli tu sílu to dělat.
Strach jsme tudíž v začátcích z ničeho neměli, protože jsme si vůbec nedokázali představit ta rizika, která se s tou prací pojí. Poté například došlo na soudní spor, ze kterého jsme zprvu byli vyjukaní, ale potom jsme to museli zvládnout. Myslím si, že v tomhle bylo mládí naopak výhodou.
Experimenty, chyby nebo risky si teď nemůžeme dovolit
Operu prezentujete velmi netradičním a moderním způsobem. S jakými reakcemi se setkáváte?
Mám pocit, že to bylo mnohem jednodušší v neziskovém sektoru, kde si nás vyhledávala skupina lidí, kterou to zajímalo. V kamenném divadle, což je státní sektor, je to mnohem těžší, protože musíme vyplnit větší místo. Diváci zde mají, na rozdíl od nezisku, častěji pocit, že máte dělat to, co chtějí oni. Jako od mladých lidí, kteří vedli neziskovku, se od nás očekávala i určitá dávka punku. Experimenty, risky nebo chyby si teď v kamenném divadle nemůžeme dovolit.
Setkali jste se s negativními reakcemi nebo nepochopením od starší generace?
V opeře a v umění obecně jsou dva tábory lidí, jeden konzervativnější, druhý progresivnější. Oba se navzájem potřebují, a tak to asi vždycky bude. Ale v tomto případě se nejedná o generační střet. Na naše představení chodí cíleně mnoho starších lidí, kteří jsou například poučenější ze zahraničí a modernější adaptace je zajímají. Zároveň je hodně mladých konzervativních lidí, kteří vidí operu jako něco, co by mělo zůstat ve stejné formě, jako v době svého vzniku.
Jak jste se vyrovnávali s negativními reakcemi?
Myslím si, že se se špatnými reakcemi nejde vyrovnávat dobře. Časem si na ně zvyknete, víc je filtrujete nebo je nečtete. Ale překvapilo mě, že i mnoho zmánějších či zavedenějších tvůrců, než jsme my, nenávistné komentáře velmi bolí. Je to jako jít s kůží na trh. Když někdo napadne vaši tvorbu nebo osobu, tak je to vždycky velmi niterné.
V začátcích působení RUN OPERUN jste oslovovali diváky v barech prostřednictvím takzvaných flash mobů. Bylo to pro vás vystoupení z komfortní zóny?
Pro nás ne, protože my jsme tu komfortní zónu ještě neměli, byli jsme teprve v začátku. Možná jsme tímto spíše narušovali komfortní zónu těch diváků, občas jsme někoho překvapili, někomu to nebylo příjemné. Ale vyloženě s negativní reakcí na flash mob jsem se nesetkala.
Podařilo se nám vytvořit povedený systém, kdy jsme neměli nouzi o mecenáše
Jak řešíte v RUN OPERUN fundraising?
Vždycky jsme měli tým kulturních manažerů a jeden z nich se specializoval právě na fundraising. U nás to byla dlouho Adriana Spišáková, která měla zároveň zkušenosti z jiných kulturních institucí a neziskovek. Přestože dělala u nás operu poprvé, byla už dost zkušená. Takže jsme měli většinou jednoho člověka, který fundraising zaštiťoval a měl pár manažerů k ruce.
Žádali jsme o poměrně klasické granty, o které žádají v kulturním sektoru všichni. Ale měli jsme zároveň klienty v soukromém sektoru, které jsme mohli oslovit i na projekty v rámci neziskového sektoru. Podařilo se nám vytvořit poměrně povedený systém, kdy jsme neměli nouzi o mecenáše.
Jak konkrétně tento systém fungoval?
Měli jsme dva proudy. Jeden neziskový, v rámci kterého jsme vytvářeli představení dostupná pro všechny sociální skupiny, chodili za lidmi a nabalovali diváky. Zároveň jsme si vydělávali v tom druhém, soukromém či komerčnějším sektoru, kde jsme byli v rámci různých eventových agentur nabízeni na různé akce.
Potom se z toho stal takový koloběh, kdy nám partneři z komerčního sektoru přispívali i na ten neziskový. Z našeho klienta se tak stal náš koproducent. Často jsme udělali nějakou velkou akci pro soukromý sektor, která se dala nabídnout i v rámci toho neziskového. To bylo fajn, protože neziskový sektor by z těch kulturních grantů nikdy neměl na to, aby produkoval věci typu opery. To je nejdražší forma umění. Zároveň neexistují čistě operní granty, na nezávislou operu nejsou peníze.
Jedním z cílů kolektivu je vytvořit také komunitu umělců a umělkyň, kteří sdílí podobné hodnoty. Pomáhá vám komunita získávat finanční prostředky? Pracujete s ní například také při fundraisingu?
Celé naše působení je postavené na komunitě, ale ve fundraisingu s ní nepracujeme. Pokud se pohybujete v kultuře, tak jste většinou v sociální bublině, která se vymyká všemu, co by mohlo přinášet peníze. A většinou jsou její součástí lidi, v jejichž hodnotovém žebříčku nehrají peníze tu nejdůležitější roli. Takže je potřeba mít na fundraising člověka, který se na něj opravdu specializuje.
Sdílíte s ostatními neziskovkami strategie a tipy na fundraising?
Do určité míry ano. Vždycky, když se potkáme na poště při podávání grantů, tak si fundraiseři pár spřátelených neziskovek navzájem postěžují, třeba jak špatně jsou ty granty vypsané. Ale jinak si samozřejmě každý drží svá esa v rukávu. Bavíme se o tom, co všichni ví, ale když má někdo nějakou skulinku, tak to nesdílí.
V hodně věcech se nám po neziskovém sektoru stýská
Co se vám osvědčilo při prezentování vaší organizace v rámci fundraisingu?
V případě grantů vypsaných státem je důležité mít dobrou prezentaci, to udělá opravdu hodně, stejně jako doporučení od vysoko postavených lidí. Stát totiž potřebuje mít někoho spolehlivého. V tom soukromém sektoru je to o něčem jiném. Důležitou roli zde hrají osobní kontakty a zkušenost klienta, na základě které dotuje věci, které děláte. Je to hodně o vztahu, který s tím klientem budujete.
Jakou nejodvážnější věc jste v rámci působení v Run Operun udělala?
Přihlásila jsem se na konkurz do kamenného divadla a přetáhla tak neziskový sektor do toho státního. Myslím si, že to byl pro nás největší skok. Najednou fungujeme úplně jinak, máme jiné hnací motory. Ale v hodně věcech se nám stýská po tom neziskovém sektoru, který je vlastně nekontrolovatelný, podnikatelský a na vlastní pěst.
Nicméně zkušenosti a hodnoty, které si s sebou z neziskového sektoru neseme, jsou pro nás velmi důležité. Myslím si, že je ale dobré mít zkušenost také ze státního sektoru. Kdybychom se vraceli zpátky do nezisku, využijeme to, co jsme se naučili v kamenné instituci. Tohle je tedy ta nejodvážnější věc, ale myslím, že se nám to vyplatilo.
Foto: Anna Marie Borovková, Kristina Kůlová
Článek vznikl k příležitosti Česko-slovenské fundraisingové konference 2023, která se koná v Praze v režii Světa neziskovek.
