Toto není hypotetická otázka. Toto nyní žijeme v organizaci MIKASA. V domově pro osoby se zdravotním postižením – Domově MIKASA – žije osm lidí s autismem, mentálním postižením a chováním náročným na péči. Jejich příběhy si můžete přečíst na našem webu, kde naleznete příběh Gabriela, Honzy nebo Vojty. 

Celkem osm lidí, kteří potřebují vysokou míru podpory, stabilní prostředí a pracovníky, kteří je znají, rozumějí jejich potřebám a dokážou předcházet krizovým situacím. Pro téměř většinu z nich navíc není v regionu dostupná alternativa, ostatní služby je odmítli přijmout, případně nedisponují možnostmi jim službu poskytnout.

Moravskoslezský kraj tuto službu zná. Ví, pro koho je určena. Ví také, že jejich podpora je mimořádně personálně náročná. Přesto z žádané částky 10,635 milionu korun přiznal organizaci na provoz této specifické služby 7,462 milionu.

Na papíře je to rozdíl několika milionů, v rozpočtu kraje zanedbatelná částka. V sociální službě je to ale rozdíl mezi tabulkou a skutečným životem.

Když chybí peníze v takovéto službě pro klienty s významným náročným chováním, nejde jednoduše ubrat pracovníka a čekat, že se nic nestane. Nemůžete klientovi říct, že dnes jeho úzkost, sebepoškozování, agrese nebo potřeba individuální podpory musí počkat, protože rozpočet už nestačí. U lidí s vysokou mírou podpory je personální zajištění součástí bezpečí, kvalitně poskytované služby a zajištění jejich potřeb.

A už vůbec není přijatelné, aby se řešením nedostatku peněz stala doporučovaná změna „skladby klientů“. 

Co by to znamenalo v praxi? Že člověk, který potřebuje méně podpory, je pro službu, potažmo kraj, stát, finančně bezpečnější než člověk, který jí potřebuje hodně. Že čím náročnější jsou jeho potřeby, tím větším ekonomickým problémem se pro systém stává. A tím nedostupnější služby pro něj jsou.

Tohle přece není a nemůže být princip sociálních služeb.

Nechceme, aby někdo vzal peníze seniorům a dal je lidem s autismem. Aby se „protežovala“ jedna sociální skupina před druhou. Taková debata je falešná a nikam nevede. Nejde o seniory proti lidem s postižením. Jde o to, zda v České republice umíme omezené veřejné prostředky rozdělovat podle skutečných potřeb lidí a podle závažnosti důsledků, které bude mít omezení konkrétní služby nebo její kapacity.

Služba bez reálné alternativy musí mít jinou prioritu než služba, jejíž část lze bezpečně nahradit. Podpora člověka jeden na jednoho stojí více než skupinová podpora. Služba pro osm lidí s mimořádně vysokými potřebami prostě může stát více než jiný domov s osmi lůžky.

To není důkaz neefektivity. To je realita potřeb lidí, kteří v těchto zařízeních žijí.

Sociální služby jsme nevytvořili proto, aby si vybíraly klienty, kteří jsou nejlevnější, snazší, mají méně potřeb, „nestojí tolik“. Vytvořili jsme je proto, aby pomáhaly lidem, kteří pomoc potřebují.

A pokud systém neumí dlouhodobě financovat právě ty služby, které podporují lidi s nejvyššími potřebami, pak bychom se neměli ptát, proč je péče o tyto lidi tak drahá. Měli bychom se ptát, jestli máme správně nastavený systém a jak jej změnit.

Nelze mlčet, je třeba jednat! Sociální služby zastávají v systému sociální pomoci nezastupitelnou roli a stát se bez nich neobejde. Je ale třeba přestat hrát hru „na schovávanou“ a dělat, že problém s financováním neexistuje. Systém financování poskytovatele udržuje v nejistotě. Objednává si od poskytovatelů služby, váže je pravidly, standardy, kontrolami a dalšími povinnostmi, současně však není adekvátně nastaveno financování. Finanční prostředky nejsou nárokové, přicházejí pozdě, v omezeném množství, několikrát za rok a nebo nedostačují objednané službě. V takovém systému, kde navíc každoročně chybí více a více finančních prostředků, je velmi obtížné fungovat stabilně, předvídatelně. A současně finanční zátěž není možné přenášet na bedra poskytovatelů.

Pojďme proto pracovat na smysluplné změně systému!

Foto: MIKASA