Klimatická krize je bezesporu jedním z nejpalčivějších témat dneška. Lidé z takzvaného klimanezisku věnující se jejím příčinám a dopadům profesně velmi často vstupují do tohoto oboru s hlubokým přesvědčením, s naléhavostí a vědomím, že jde o závod s časem. Jenže právě tam, kde je motivace silná a důvody zásadní, může být pád do vyčerpání o to tvrdší. Co vlastně způsobuje psychickou zátěž a vyhoření lidí v klimatickém nezisku? A proč není řešením „jen“ víc odpočinku?

Syndrom vyhoření, známý také jako burnout syndrome, je synonymem pro ztrátu rovnováhy, která lidem ze života vymizela ve jménu toho, co ještě musí udělat. Má velmi pozvolný nástup. Hlavními příznaky jsou lehká únava, občasné problémy s usínáním, nechuť jít do práce, vyčerpání, změny nálad, pokles výkonu a soustředění, deprese až úzkost. Probíhá obvykle v několika fázích.

Od nadšení k pocitu marnosti

Když Jakub Zamouřil ze spolku Klimatická žaloba ČR popisuje své začátky v klimatickém hnutí, mluví o vlně nadšení. V roce 2018 a 2019 rostl zájem o klimatická témata, středoškoláci a středoškolačky po celém světě inspirovaní švédskou aktivistkou Gretou Thunberg vycházeli do ulic a zdálo se, že Pařížská dohoda otevírá cestu ke skutečným změnám. V této atmosféře spolek, kde Zamouřil působí jako radní, vznikl.

Ale po několika letech přišlo vystřízlivění. Česká státní správa zůstávala vůči klimatickým opatřením netečná, uhelné elektrárny dál spalovaly uhlí a většina reforem zůstala jen na papíře. „Z rozhovorů s lidmi z mého okolí mám pocit, že právě tahle absence viditelných výsledků spoustu lidí demotivovala. Raději se začali věnovat jiným tématům – sociálním, komunitním, kde mohou vidět konkrétní dopad své práce,“ říká Jakub Zamouřil.

On sám u klimatu zůstal. Právě proto, že už na začátku neočekával rychlé systémové změny. „Z rešerší pro Fakta o klimatu jsem získal pocit, že boj s klimatickou změnou nebude záležitost několika let, ale pravděpodobně práce na celý život. Současně jsem také zjistil, že negativní dopady změny klimatu na nás dopadnou, ať uděláme cokoliv; ale každý krok ke snížení emisí, který uděláme, nám pomůže k tomu, aby tyto dopady byly mírnější,“ vysvětluje.

Emoční náročnost klimatického aktivismu

Odborný pohled na problematiku nabízí výzkumník Bronislav Farkač z Centra pro otázky životního prostředí na Univerzitě Karlově a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd, který se tématu vyhoření v klimatickém sektoru věnuje ve svém doktorandském studiu.

Připouští, že výzkum vyhoření v profesionální části klimatického sektoru je zatím v plenkách. Vědecké studie se prozatím více věnují environmentálnímu aktivismu nebo dobrovolnictví. Přesto se objevují důležité paralely, které lze vztáhnout i na placenou práci v tomto oboru. Mezi hlavní faktory přispívající k vyhoření patří především kombinace silného osobního zaujetí, vysoké emocionální náročnosti a vnímaného neúspěchu. Klimatická krize sama o sobě navíc přináší typický pocit viny. Že všechno, co člověk dělá mimo aktivistickou nebo odbornou práci, je zbytečné nebo nedostatečné. Tento černobílý rámec dokáže být neúprosně dusivý. 

„Naléhavost klimatické krize může vést k pocitům viny. Člověku připadá, že v situaci akutní klimatické krize je vše mimo činnost pro životní prostředí zbytečným luxusem,“ říká Bronislav Farkač. 

Do hry vstupuje i jakýsi ideál mučedníka, který výzkumník označuje jako nezdravý vzor někoho, „kdo je ochotný své činnosti obětovat i například svůj osobní život.“ Tento model ale vede k dlouhodobé udržitelnosti jen málokoho a je spíše receptem na vyhoření.

Svůj pohled na to má i Veronika Dvorská, která v organizaci Re-set, který se zabývá sociálně-ekologickou transformací, zaštiťuje koordinaci komunikace, hlavně kolem témat jako jsou klimatická spravedlnost nebo přechod na bezuhlíkovou energetiku. „Většina toho, co stojí za pocity vyčerpání či marnosti, které mezi svými kolegyněmi a kolegy sleduji, není nijak výjimečné pro klimatický nezisk, dokonce ani pro nezisk. Jde o stejné projevy nedostatku zdrojů, se kterými se potýkají lidé v jakémkoliv odvětví, které má takzvaně ‘dávat člověku smysl’.“

Právě onen „smysl“ často slouží jako náplast na absenci jiných podmínek. Dokáže motivovat a strhnout, ale jen na určitou dobu. Smysl nenahradí mzdu, pracovní jistotu ani odpočinek. A pokud se práce zúží na permanentní boj o přežití organizace, dřív nebo později pohltí i ten poslední zbytek nadšení.

Jak ukazují zahraniční studie, mezi rizikové faktory přispívajícím k syndromu vyhoření patří i nedostatečné organizační struktury, absence zpětné vazby či absence podpory od kolegů.

Projektový kolotoč a vnitřní tlaky

Když měla Veronika Dvorská popsat největší problém v klimatickém nezisku, řekla financování. „Jedná se takřka bez výjimky o témata související s nedostatečným a nejistým financováním. Fungování od projektu k projektu, kdy takřka žádní zaměstnanci neví, zda mohou se svou prací počítat i za rok,“ popisuje. Tento model podle ní vytváří prostředí permanentního stresu a přetížení. Do toho neustálý tlak na výkon, který není podpořen odpovídajícími kapacitami, a práce, která zasahuje do víkendů nebo večerů, často zkrátka proto, že „někdo to udělat musí“.

Podobnou zkušenost popisuje i Jakub Zamouřil. Klimatická žaloba ČR je specifická tím, že funguje hlavně dobrovolnicky a nemá zaměstnance a zaměstnankyně. Výjimkou byl projekt na vzdělávání středoškoláků o klimatickém právu, kde spolek poprvé čelil grantovým závazkům a tlaku na dodržení rozpočtu. „Vedlo to k vyhoření velké části lidí, kteří se na projektu podíleli. Důvodem nebyla klimatická tematika, ale spíš naše nezkušenost a chybějící vnitřní struktury pro řešení problémů a konfliktů,“ přiznává.

Specificky klimatický nezisk ale přece jen nese i další břemena. Veronika Dvorská zmiňuje například obavy z mediálních útoků nebo vědomí obrovské materiální převahy fosilní lobby. Pracovníci těchto organizací dobře vědí, že často bojují s větrnými mlýny a že proti nim stojí silní aktéři, kteří mají více peněz, vlivu i prostoru ve veřejné debatě. Tento nerovný kontext jen posiluje pocit, že „musíme zabrat ještě víc“. I když už dávno není z čeho brát.

Fosilní lobby označuje organizované úsilí firem, které se zabývají těžbou, zpracováním a distribucí fosilních paliv (jako je ropa, plyn a uhlí) a ovlivňují veřejnou politiku – často způsobem, který chrání jejich obchodní zájmy. Toto lobbování může zahrnovat přímý kontakt se zákonodárci, financování think tanků a zájmových skupin, stejně jako PR kampaně zaměřené na formování veřejného mínění. Zapojují se do lobbistických aktivit s cílem ovlivnit vládní politiky týkající se změny klimatu, environmentálních regulací, výroby energie a dalších oblastí, které mají dopad na jejich odvětví. 

Bronislav Farkač připomíná, že klima je obzvlášť těžká oblast, protože vyžaduje nejen odborné znalosti, ale i emocionální odolnost. „Naléhavost klimatické situace vede často k silným emocím, jako jsou například pocity viny nebo vztek.“

Ekoteroristé a kriminalizace hnutí

Pocit, že jdeme proti systému, může být pro některé motivující, ale pro jiné vysilující. K psychické zátěži přispívá i vnější prostředí a v zahraničí sledujeme trend, který se pomalu přelévá i do Česka. Jak ukazuje studie organizace Climate Rights International, v demokratických státech se zvyšuje míra represí vůči klimatickým aktivistům. I země jako Austrálie, Německo, Francie nebo Velká Británie používají k potlačení protestů represivní opatření, včetně dlouhých trestů odnětí svobody nebo preventivního zadržování.

Ve Velké Británii byly přijaty zákony, které umožňují zatýkání za „významné rušení“ veřejného pořádku. Aktivisté Just Stop Oil čelí i několikaletým trestům odnětí svobody. V Německu je hnutí Last Generation obviňováno ze „zločineckého spolčení“, v Nizozemsku skončilo po blokádě dálnice A12 za mřížemi přes 1 500 lidí a v Itálii hrozí za protestní akce v kulturních prostorech pokuty až 60 tisíc eur.

Ve zprávě Climate Rights International se také píše o několika konkrétních případech, například o pětici aktivistů, kteří byli odsouzeni ke čtyřem rokům vězení kvůli údajnému spiknutí s cílem způsobit narušení veřejného pořádku blokováním dálnice v Londýně na protest proti fosilním palivům. Nizozemský aktivista zase popsal, jak v sedm hodin ráno bušila policie na dveře jeho rodinného domu dva dny před protestem Extinction Rebellion, na který zval své sledující na sociálních sítích. Soud ho odsoudil za údajné podněcování k povstání k 60 hodinám veřejně prospěšných prací nebo 30 dnům vězení.

„Nejsme drogoví dealeři. Jsme jen znepokojení občané, kteří využívají své právo na protest, což je základní právo,“ prolíná se příběhy aktivistů, kteří jsou často označováni politiky a médii za chuligány, sabotéry nebo ekoteroristy.

Jak přežít v dlouhém běhu?

Co tedy pomáhá? A existují vůbec nástroje, které by mohly lidem v klimatickém nezisku ulevit, aniž by se museli vzdát svých hodnot?

Účinná opatření mají často dvě roviny. První z nich je ta individuální, tedy péče o sebe, takzvaný self-care. Nejde přitom jen o procházky v přírodě nebo večerní relaxaci, ale o hlubší schopnost nastavovat si hranice, rozpoznat vlastní limity a vědomě udržovat rovnováhu mezi prací a zbytkem života. „Vědomý time management, fyzická aktivita nebo mindfulness mohou pomoci obnovit síly,“ říká Bronislav Farkač. Zajímavé podle něj je, že u lidí pracujících v environmentální oblasti často jako silně léčivý prvek vystupuje právě kontakt s přírodou, nejen jako inspirace, ale i jako místo uzemnění a regenerace.

Druhá rovina – často ještě důležitější – je péče kolektivní. V organizacích, kde je dobře nastavená týmová kultura, se častěji objevují formy vnitřní podpory: reflexe, sdílení emocí, pravidelná zpětná vazba, supervize nebo rituály oceňování práce a drobných úspěchů. Pomáhá i to, když nový člověk dostane průvodce, který mu pomůže zorientovat se nejen ve struktuře práce, ale i v nepsaných pravidlech týmu. Tam, kde se neziskovky naučí mluvit o pocitech, se podle Bronislava Farkače vyhoření objevuje méně.

Jakub Zamouřil k tomu přidává vlastní zkušenost: „Uvědomění, že jde o dlouhodobý boj, mě chrání před vyhořením. Nečekám okamžité výsledky, soustředím se na malé krůčky, které dělají rozdíl.“

V Klimatické žalobě ČR se osvědčilo také dobrovolnické nastavení. „Každý přispívá podle svých možností a priorit. To snižuje tlak a umožňuje lidem zůstat u tématu déle,“ dodává Jakub Zamouřil. Veronika Dvorská zase zmiňuje tolik potřebné systémové změny nejen v enviro-nezisku.

Pokud má klimatické hnutí obstát v dlouhém boji, musí se naučit chránit nejen planetu, ale i lidi, kteří pro ni pracují. Udržitelnost není jen o přírodě, musí platit i pro nás samotné.

Foto: Unsplash.com